Článek
Syřanka Aja abú Danová žije s manželem a třemi dětmi v anglickém Portsmouthu, kam se dostala po prvních letech v tureckém Gaziantepu.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje pocity uprchlíků, kteří cítí nejistotu z dalšího vývoje v rodné zemi, ale také situaci své vlastní rodiny.
Žena, jež v Anglii dobrovolničí v neziskové organizaci a tlumočí arabským matkám, má s režimem diktátora Bašára Asada neblahé zkušenosti – dva lidi její širší rodina pohřešuje a blízkého přítele jí zabila syrská rozvědka.
Jaká je teď atmosféra mezi syrskými uprchlíky v Británii? Co říkají lidé kolem vás?
Jak víte, vlády teď pozastavují žádosti o azyl pro uprchlíky. Takže je to nyní těžké období pro všechny, kteří sem dorazili a nevědí, co mají dělat, jestli se vrátit zpátky. Je to ale stále nebezpečné.
Ano, Asad padl, ale ozbrojenci jsou tam v ulicích pořád. Lidé se opravdu obávají, co s nimi tady bude.
Já sama se cítím bezpečně, protože jsem před dvěma týdny dostala rozhodnutí o statusu uprchlíka, ale ostatní lidé žijí v nejistotě. Mají strach. Nevědí, co s nimi vůbec bude.
Jaká je jinak situace vaší rodiny? Zmiňovala jste, že máte nějaké pohřešované?
Postrádáme dva lidi. O jednom z nich víme, že byl ve věznici Sajdnájá, a to dokonce v červené cele. Nevíme, co se s ním stalo.
Před dvěma lety jsme dostali informaci, že je po smrti, a snažili jsme se to ověřit. Oznámili sice, že je mrtvý, tohle ale dělali všem rodinám a někteří z těch lidí jsou naživu a dostali se teď ven. Takže nám to dalo naději, že by mohl být naživu.
Ten další je člověk, kterého odvedli z jeho domu v Aleppu. Také by mohl být ve vězení Sajdnájá, ale nejsme si jistí. Mrtvý má být od roku 2018, ale ani v tomto případě to není potvrzené.
Snímky z věznice Sajdnájá:
Zmínila jste, že byl v červené cele. Co to znamená?
Červené cely byly určeny pro lidi, kteří se postavili svým věznitelům a vzbouřili se. Věznitelé je zabili a stěny cel pak pomalovali jejich krví, proto se jim říká červené cely. Představte si, jak brutální režim to byl, když ho reprezentovali takto brutální lidé.
A jak se díváte na nové lídry? Západ skupinu Tahrír aš-Šám stále považuje za teroristickou, i když nyní působí umírněně…
Neuznávám žádného vůdce, žádného prezidenta Sýrie, pokud pro něj nehlasuji. Čekáme na spravedlivé a dobré volby. Půjdeme volit. Bude to poprvé v mém životě, kdy budu volit. Nikdy předtím jsme nevolili ani já, ani můj manžel, ani členové mé rodiny. Nikdo z členů mé širší rodiny nikdy v životě nevolil. Takže je to něco historického, cítíme, že máme zpátky svou zemi.
Dříve jsme se styděli říkat, že jsme ze Sýrie, protože všichni lidé kolem nás, všechny komunity, země, všichni byli proti nám. Nikdo nás doopravdy nepodporoval. Volali jsme po svobodě, ale nikdo nám ji nedal. Svobodu jsme si vyrvali vlastníma rukama. Jeden nám pomohl, nechci ale, aby zemi vedl jakýkoliv voják či ozbrojenec.
Zvažujete vy nebo vaši přátelé návrat do rodné země?
Vrátila se spousta lidí, navštívili Sýrii, někteří z nich dokonce plánují zůstat. Ale v tomto přechodném období si myslím, že je lepší jednat moudře a nevracet se, dokud se všechno opravdu neusadí a armáda a zbraně nebudou na ulici. Naše země je postavena na spoustě národností uvnitř. Máme drúzy, máme alavity, máme sunnity, máme šíity… Může nastat i špatný scénář, kdy se nebudou chtít vzdát zbraní a může dojít k občanské válce.
Proč jste vlastně Sýrii opustila? Kvůli Islámskému státu, nebo Asadovu režimu?
Kvůli Asadovi. Mého blízkého přítele zabila syrská speciální rozvědka – upálila ho zaživa. Já jsem utekla ze Sýrie ještě předtím, než se to stalo. Když jeho tělo vyhodili na ulici, nikdo ho nemohl poznat. Poznali ho až podle občanského průkazu, který měl u sebe. Dali ho tam, aby byl příkladem pro lidi – že byl rebel, a když se lidé postaví proti režimu, dopadnou takto.
