Příběhy žen z íránské věznice. Tomu místu říkají „údolí pekla“

Protesty v Íránu, které v zemi vypukly po násilné smrti 22leté Mahsy Aminiové, stály život už desítky lidí. Rychle přibývá zraněných i zadržených. Stovky z nich, především političtí vězni, skončí v nechvalně proslulé věznici Evín v Teheránu.

Pro ženy je tu vyčleněno obávané oddělení 209. Cely tu mají rozměr 2 × 3 metry a podmínky krutější než ve zbytku věznice.

Jak vypadá život v „údolí pekla“, jak se místu přezdívá, kde je zoufalý nedostatek hygienických zařízení, chybí zdravotnické vybavení a uniklá videa zaznamenala bití a zanedbávání, popsala íránská lidskoprávní aktivistka Narges Mahammadiová. Část z její nově publikované knihy, ve které skládá příběhy mnoha vězněných žen, vydal britský server The Times.

„Zavázali mi oči, abych neviděla, kam jdu. Když jsem je otevřela, byla jsem v cele. Nad hlavou jsem měla dvě světla. Na podlaze cely byly tři deky a tenký koberec. Cela se nacházela na chodbě číslo tři, oddělení 209 ve věznici Evín, kterou spravuje ministerstvo zpravodajských služeb,“ líčí v knize Nigara Afsharzadehová.

Íránské úřady ji zatkly kvůli podezření ze špionáže. Ve vězení strávila rok a půl. Sama byla nejen v cele, ale i na celé chodbě. Jedinými společníky jí byli velcí švábi, mravenci, které se snažila přilákat na pohozená zrnka rýže, nebo létající mouchy.

„Mysli si, že tohle je hrob… Jsi mrtvá… Budeš na cele, dokud tvé vlasy nezbělají jako tvoje zuby… Stáhneme tě z kůže. Oběsíme tě a já sám ti vytáhnu stoličku pod nohama,“ cituje fráze, které slýchala při výsleších.

Jednou se před ní na výslechu jeden z bachařů vysmrkal a kapesník zahodil. „Řekl, že ženy jsou jako ten kapesník: použiješ je a pak vyhodíš,“ vzpomíná.

Výslechy v „pekle“ přibližuje v knize i vězněná humanitární aktivistka Atena Daemiová, která ve vězení strávila šest a půl roku. „Ptali se mě na věci, o kterých jsem neměla ponětí…Neustále mi vyhrožovali popravou, když mi četli, z čeho jsem obžalovaná… Nadávali mi,“ říká.

Psychické i fyzické mučení zmiňuje i další Íránka Sedigheh Moradiová. „Od prvního výslechu jsem byla připoutaná k posteli. Natáhli mi ruce a nohy a svázali je. Strašně to bolelo. Kabely mi narážely do chodidel. Celé tělo se mi třáslo. Plakala jsem. Bylo to, jako bych umírala… Otáčeli mi hlavu zezadu, což mi způsobilo poškození krku. Pamatuji si, že jsem omdlela a oni mě polili vodou ze džbánu. Nemohla jsem se postavit, ale donutili mě,“ popisuje, co prožila.

„Když jsem se ráno probudila, pomalu jsem se snažila pít čaj, aby mi plynul čas. Sbírala jsem drobky a dávala je do čaje. Sbírala jsem prameny svých kudrnatých vlasů, které mi padaly na zem. Hřeben, který mi dali, mi vlasy projel těžce a trvalo mi dlouho než jsem si je rozčesala. Tím jsem tak trávila část dne. Srolovala jsem deky, opřela se o ně a dívala se na kameny na zdi. Na mramorované stěně jsem se snažila hledat tvary. Nudila jsem se,“ popisuje čas v osamění Daemiová.

Špína a chlad, o těch mluví i Zahra Zehtabchiová. Ta si aktuálně odpykává v Evínu desetiletý trest za to, že je členkou v Íránské organizaci lidových mudžahedínů.

„Karanténní cela měla 2 × 1 metr. Uvnitř cely byla polostěna a za ní dřepící záchod. Vedle něj umyvadlo a koš. Žádné přirozené světlo tam nebylo…Podlaha byla celá kamenná. Dali mi špinavou deku, abych si ji dala pod sebe, a nedostatečnou přikrývku, abych si ji hodila přes sebe. Počasí bylo chladné a já spala v kabátu, džínách a bundě. (…) Neměla jsem dovoleno se sprchovat… Řekli mi, ať se umyju v záchodě,“ popisuje dále. „Den od večera jsem rozpoznala světlem, které pronikalo ze stran lopatek ventilátoru na okně.“

„Zpočátku jsem nevěděla, jak spát na podlaze vedle špinavého záchodu, na špinavém koberci a pod starými smradlavými dekami. Říkala jsem si, že mě chtějí ponížit a pokořit tím, co mi udělali, ale to že se nikdy nestane. Řekla jsem si, že je to pro mě duchovní zážitek,“ přibližuje další vězněná, Mahvash Sabet Shahriariová, svůj přístup.

„Izolace otupuje vaše smysly a narušuje duševní rovnováhu. Nemůžete si nic naplánovat, a k tomu se přidávají matoucí a vtíravé myšlenky a absence smyslových podnětů, jako je světlo, barva, zvuk, příjemné vůně, dotyk, nebo dokonce neutrální pohled. Pak je tu špatný spánek, nespavost a ztráta hmotnosti kvůli narušení stravovacích návyků. Během několika měsíců jsem zhubla asi 20 kg,“ popisuje Shahriariová dále útrapy.

Nejhorší pro ni nicméně bylo, když došlo na její rodinu. „Ta nejhorší výhrůžka byla, když mi na výslechu řekli, že za mnou dvakrát v týdnu byl syn a že je to nebezpečné, protože na něj na cestě může číhat nebezpečí,“ vzpomíná.

Pobyt ve věznici přežila a dnes již je na svobodě novinářka a aktivistka Marzieh Amiriová, která byla odsouzena k pěti letům vězení. „Samota v cele je jiná než ta mimo ni. V cele není nikdo než vy. Chcete si povídat, ale nemůžete. Jsou chvíle, kdy máte pocit, že se zdi přibližují.“

Amiriovou nadto ve věznici trápily epileptické záchvaty. Na svůj chatrný zdravotní stav úřady upozorňovala. Nikdy ale nereagovaly. Slitování neměl ani vězeňský personál. „Jednoho dne jsem byla na samotce, a když jsem vstala, ztratila jsem vědomí. Měla jsem záchvat. Spadla jsem na zem. Když jsem nabyla vědomí, byla jsem v cele stále sama,“ popisuje jeden z nich.

Na rozdíl od vězňů – mužů není ženským vězenkyním povoleno kontaktovat rodinu, dodává Mohammadiová.