Článek
„Žili jsme ve městě Dorazda v Chmelnycké oblasti. Včera se tam ale začalo střílet, děti se bály, museli jsme odjet,“ líčí paní Alina, která chová na klíně měsíční miminko. Do Prahy míří s maminkou a dalšími třemi dětmi, otec dětí v Praze pracuje.
Humanitárním vlakem, který vypravila společnost RegioJet ve spolupráci s Člověkem v tísni, vyjelo v noci z polského Přemyšlu necelých čtyři sta lidí. Takový byl plán, zpočátku ale vypadal odvoz uprchlíků jako fiasko.
V půl desáté večer, kdy měl vlak odjíždět, se na peroně totiž shromáždily jen necelé tři desítky zájemců. Vlak nemohl nabrat běžence, kteří měli přijet spojem ze Lvova, který měl asi tři hodiny zpoždění. Na lidi ze Lvova ale nakonec počkal, pozdní příjezd do Prahy nebyl v rámci humanitární mise důležitý.
Na pražské hlavní nádraží přesto nakonec dorazí okolo poledne jen 72 uprchlíků, zbylí vystoupili na předchozích zastávkách v Krakově, Katovicích či Ostravě. Až skončí válka, chtějí se lidé vrátit domů a z Polska je to pochopitelně blíže, roli hraje i větší jazyková spřízněnost.
Vůbec nejvíce bombardovaným ukrajinským městem se stal Charkov, z něhož zamířila do Prahy paní Irina se svojí maminkou, osmiletým Denisem a čtrnáctiletým Danielem. „Zůstávali jsme do poslední chvíle, odjeli jsme včera,“ vypráví.
„Náměstí Svobody rozbombardovali, část domů srovnali se zemí. Ve městě už prakticky nejsou potraviny, letecké útoky zničily i učiliště,“ líčí paní Irina, která pracovala jako ekonomka v architektonické kanceláři. Její muž zůstal v Charkově, aby bojoval. Kam teď půjdou, zatím nevědí, mají ale v Plzni někdejší sousedy a spoléhají, že jim pomohou.
Ve zcela jiné situaci je umělkyně Anna, která už v Česku žije a do ukrajinského Lvova se vydala jen vyzvednout osmiletého syna Nazara: „Do Lvova jsem se dostala bez problémů, zpátky to ale bylo těžké,“ vypráví plynnou češtinou.
Manžel zůstává v rodné zemi, v Kyjevě má Anna prarodiče. Její maminka jim volá každé dvě hodiny, aby se ujistila, že jsou v pořádku. „Babička si stále myslí, že nás Putin zachrání,“ kroutí hlavou Anna a omlouvá babičku, že podlehla propagandě, v níž celý život žije.
První pasažéři nastupují v Přemyšlu na humanitární vlak do Prahy.
Z Kyjeva přijela i paní Alena s dětmi Káťou a Jaroslavem. Pro ně není útěk z válečné oblasti ničím novým – až do roku 2014 žily ve východoukrajinském Doněcku, pak na něj ale zaútočili proruští separatisté a v oblasti přestalo být bezpečno.
V Kyjevě žila rodina v domě, jenž neměl sklep: „Schovávali jsme se v koupelně a měli sbalené batohy s penězi a dokumenty,“ vypráví anglicky Káťa, která pracovala v butiku s oblečením. Její maminka věděla o tom, co se děje, jako jedna z prvních. Živí se totiž jako operátorka pomocné telefonní linky pro lidi z Donbasu, dnes už na ni ale volají obyvatelé z celé země. „A podívejte, pořád funguje,“ ukazuje paní Alena číslo a webovou stránku neziskové organizace, v níž pracovala.
Paní Alena s dětmi Káťou a Jaroslavem pochází z Doněcku.
Prahu si zvolila proto, že v ní žije přítelkyně z časů, kdy rodina bydlela v Doněcku. Alenin manžel byl mobilizován.
Někteří cestující nehodlají v Praze zůstat, je pro ně jen přestupní stanicí. Paní Lenu s osmiletou Veronikou na nádraží vyzvedne manžel, který žije v Německu. Ještě dále se pak chystá 84letá paní Tamila, která přijela se svojí šedesátiletou dcerou Zinou ze Záporoží. „Babička pochází z Gruzie, v Praze chce nasednout na letadlo a letět tam za synem,“ říká Zina, jež zůstane v Praze, kde pracuje její syn.
Hned několik lidí zmiňuje, že vědí o podpoře, kterou jim Češi vyjadřují, malířka Anna sama na demonstrace na Václavském náměstí chodí. Zatímco děti se vesměs usmívají a s napětím očekávají další budoucnost, některé dospělé chvílemi přemáhá dojetí: „Přijela jsem úplně sama, maminka i sestra tam zůstaly,“ rozpláče se 34letá Káťa. „Napište, aby zastavili válku. Nevím, kdo tohle může udělat… V klidu jsme žili, nikomu v Rusku jsme nic neudělali, nikoho jsme nenapadali…“
Vlak RegioJet bude nyní do polského Přemyšlu jezdit pro uprchlíky každý den, obden pak poveze i nákladní vagony s humanitární pomocí shromážděnou Člověkem v tísni.
„Válka bude dlouhá, odhaduji tak dva nebo tři měsíce,“ odhaduje smutně Andrij, který doprovázel na Ukrajinu svoji bývalou manželku a teď se vrací. „Musím na noční, pracuji v Pardubicích v Panasoniku,“ vysvětluje. Putin podle něj potřebuje zachránit své impérium a udělá pro to cokoliv: „Dokud tam bude, nic se nezmění,“ dodává.
