Příběhy bezpráví ve stínu covidu. Rok, kdy jsme přihlíželi genocidě

Česká republika patří k těm nejšťastnějším. Nepohodlní nejsou zavíráni do táborů, sterilizováni, oddělováni od svých rodin, nehrozí zastřelení kolemjdoucích ani polití kyselinou. Není problém demonstrovat proti sebemalichernějším bolístkám, studovat dle libosti ani hlasitě lamentovat nad neschopností vlády.

Rok 2021 se nenesl jen ve znamení nekonečné pandemie. Nebylo týdne, kdy by do médií nepronikl alespoň jeden lidskoprávní příběh. I redakce Seznam Zpráv se těmto problémům ve světě pravidelně věnuje. Nic situaci nevykreslí lépe než výpovědi těch, pro které je peklo popisované v médiích každodenní realitou.

Do čela zemí s nejzávažnější mírou porušování lidských práv na světě se pravidelně staví Čína. Už rok 2020 organizace Human Rights Watch označila „nejčernějším obdobím pro lidská práva od masakru, který v roce 1989 ukončil demokratické hnutí na náměstí Nebeského klidu“. Události roku 2021 napovídají, že má poslední „nejčernější období“ konkurenci.

Aynur se redakci představila jako „nejšťastnější Ujgurka na světě“. Ještě před tím, než začala vyprávět svůj příběh, bylo zjevné, co tím myslí - nežije v detenčním táboře, nebyla donucena podstoupit sterilizaci, je živá a zdravá. Po vyslechnutí její životní story ale vyšlo najevo, na jak široké škále se může představa šťastného člověka pohybovat.

Aynur před tím nejhorším utekla. Dodnes však při vzpomínání na rodnou zem nedokáže zůstat klidná. Její rodiče stále žijí pod drobnohledem v autonomní oblasti Sin-ťiang a Aynur moc dobře ví, kdo na každé její nešikovně zvolené slovo během rozhovoru doplatí. I proto redakce nezveřejnila její pravé jméno ani současné místo pobytu. Otec Aynur už za její „prohřešek“ jednou zaplatil – před lety skončil v táboře za to, že se vdala za cizince.

„Zmizel ze dne na den. Jen jsem brečela a všechno mě začalo děsit. Od té doby jsem nemohla přestat myslet na to, co bude dál. Lidé kolem mě najednou jeden po druhém začali mizet. Nikdy nevíte, kdy ten den přijde,“ vzpomínala v rozhovoru Aynur. I na to, jak ji matka připravovala na chvíli, až si policisté přijdou i pro ni.

„Kdyby se ti někdy stalo, že zmizíš, říkávala mi máma, až za tebou jednou v noci přijde policie, dá ti přes hlavu pytel a odvedou tě pryč, musíš zůstat klidná. Hlavně nepanikař.“ Otec se objevil po 40 dnech. O tom, co zažil, spolu nikdy nemluvili. „Sem tam to probírali s matkou. Od ní vím, že v táboře přemýšlel, co se stane, až zemře. Že myslel na své dcery, přemýšlel, co bude s tou mladší, že já, jako ta starší, se už o sebe postarám.“

Jednu radu jí otec po návratu z tábora dal. „Když se táta vrátil, řekl mi jenom: Odjeď. Nezůstávej tady. Oba rodiče mě nabádali, abych se odstěhovala z Číny.“

S útěkem ze země Aynur pomohla světově známá ujgurská folkloristka Rahile Dawut. Zatímco ale Aynur úspěšně dorazila do Evropy, po Rahile Dawut se slehla zem. Patří tak mezi tisíce, možná desetitisíce lidí, které čínská komunistická strana dokázala nechat zmizet beze stopy.

Lidskoprávní report by snad mohl obsahovat i pozitivnější zprávu. V roce 2021 už i evropské země začaly situaci v Sin-ťiangu uznávat za genocidu. 9. prosince 2021 byl v Londýně vynesen rozsudek tzv. Ujgurského tribunálu, který shledal čínskou vládu vinnou ze spáchání zločinů proti lidskosti a z aktů genocidy v souladu s článkem 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia vydané v návaznosti na rezoluci Valného shromáždění OSN 8. prosince 1948.

30. března seděl Sunny ukrytý v domě svého kamaráda uprostřed jednoho z nejlidnatějších měst Myanmaru (dříve Barmy) a na několikátý pokus se spojil s redakcí přes videohovor. Na to, že se za zdmi jeho útočiště dva měsíce odehrával vojenský puč, měl nepochopitelně optimistický výraz. Svou kariéru turistického průvodce zrovna pověsil na hřebík a stal se bojovníkem za demokracii na plný úvazek.

„Teď pro živobytí dělám jen to, že bojuju za demokracii. Musíme vyhrát. Musíme vyhrát pro život a demokracii, to je jediný cíl. Je to moje povinnost jako občana Myanmaru,“ vyprávěl skálopevně přesvědčen, ale i přes mizerné internetové připojení bylo vidět, že najednou nemá daleko k slzám. „Panebože, minulou noc upálili naše lidi zaživa. Zapálili je v domech. Svět tohle neví.“

To ještě netušil, jak dlouho tohle martyrium potrvá.

Více než deset měsíců ode dne, kdy si v Myanmaru násilím vzala slovo vojenská junta, světová média obletěly děsivé snímky a ještě znepokojivější příběhy. S každým dalším měsícem se situace horší a světoví pozorovatelé otupují. Aspoň se toho bojí ti, se kterými se naše redakce seznámila chvíli po převratu a pokoušela se s nimi udržovat pravidelný kontakt.

O něco pesimističtější než Sunny byl filmař Lone, který už v březnu přirovnal jízdu na kole v ulicích či procházku městem k sebevraždě. „Všechen ten západní svět si myslí, že vydají prohlášení, ve kterém odsoudí převrat jako neférový, a bude to k něčemu. Nezafungují ani sankce, ty byly k ničemu už v minulosti,“ předvídal a nebyl daleko od pravdy.

„Situace je tak brutální, že si to nikdo venku nedovede představit. Vojáci stojí v oknech domů a střílí po každém, kdo vyleze ven. Proto je tady tolik mrtvých dětí,“ doplnila ho 28letá Barmánka Berry, která namísto obvyklého organizování turistických zážitkových prohlídek a hudebních akcí začala dávat dohromady peníze pro lékaře a charitativní organizace podporující protestní hnutí.

Dobrá zpráva je, že přinejmenším Sunny stále žije. Několik dní po prvním soudu se svrženou demokratickou vůdkyní Su Ťij se redakci Seznam Zpráv ozval znovu. Z prvotního entuziasmu zbyly jen náznaky.

„Sleduje ještě někdo situaci v Myanmaru? Je to pořád horší a horší. Diktátorství vojenské junty ale snad nebude trvat dlouho… akorát jsme úplně bez peněz. Věnoval jsem všechny své úspory pro účely revoluce. Nyní veškerý zbylý majetek s ostatními sdílíme,“ napsal Sunny. Lonemu ani Berry se nepodařilo zprávu doručit od konce září.

Hongkong podle lidskoprávních organizací už v roce 2020 zažil „nejagresivnější útok na svobodu tamních obyvatel od jeho předání Číně v roce 1997“. Slib autonomie a svobody, který dala čínská vláda lidem při předávání z britské správy, se během roku 2021 rozplynul úplně. Bezhlavé zatýkání ve jménu bezpečnostního zákona, zákazy pietních akcí omlouvané pandemií, konec nejoblíbenějších novin a čínská hymna jako povinný hit rádií. A za tím vším stovky mikropříběhů lidí z davu, kteří se s nadvládou Pekingu nehodlají smířit.

Ajťákovi Andymu Li bylo 30 let, když se spolu s 11 aktivisty pokusil uprchnout z Hongkongu na Tchaj-wan na člunu. Plán jim překazila čínská pobřežní hlídka. Za nezákonné překročení hranice byli mladí aktivisté vydáni do pevninské Číny.

Seznam Zprávy se spojily s jeho sestrou Beatrice, která svolila k rozhovoru. Sama stojí v čele iniciativy na sociálních sítích s názvem „Andy Is Missing“ s cílem získat mezinárodní podporu na jeho záchranu a zvýšit povědomí o porušování lidských práv v Číně.

„Hongkongská ani čínská vláda o incidentu žádné další informace neuvolňují, nikdo neví, co se vlastně stalo, a hlavně nevíme, zda čínská pobřežní stráž třeba nepřekročila hranice, a člun tak nezadržela mimo vody jejich jurisdikce,“ přemítala tehdy Andyho sestra. „Vidět Andyho v poutech za údajné porušení zákona o národní bezpečnosti bylo zdrcující a představa, co musel zažívat při útěku, je hrozná. Je to čistá úzkost nevědět, čím si prochází teď,“ dodala. Jediný důkaz o tom, že je naživu, našla Andyho rodina v dopisní schránce.

„Nevíme, jestli Andyho mučí, vyslýchají, vyhrožují, zastrašují, nedovolují mu spát. Všechno tohle je ale velice pravděpodobné, vzhledem k tomu, že čínská vláda považuje případ za politicky citlivý a tlačí na rodinné právníky, aby případ pustili. Poslední update o něm byl dopis psaný jeho rukou. Takže jediné, co víme – Andy má stále pravou ruku schopnou psaní.“

Samotný obsah dopisu zrovna přínosný nebyl. „Jako v ostatních dopisech, které píší jiní zadržení – je s ním zacházeno humánně, dostává dobře najíst, nikdo ho nebije a má dostupnou lékařskou péči. Tohle je jen úsilí čínských úřadů vykreslit zadržovací centra jako příjemné místo,“ vysvětluje Andyho sestra.

Případ Andyho Li není objasněn dodnes. V březnu se mělo konat soudní slyšení ve West Kowloonu, kam se ale Andy nedostavil – dle žalobců kvůli karanténě. Rodina se s ním stále nemůže spojit a není jisté, kde se Andy Li nachází. Čínské státní médium Global Times v srpnu napsalo, že se Andy doznal ke „spiknutí za účelem spolčení se zahraničními silami s cílem ohrozit národní bezpečnost“. Čína za mozek operace označila mediálního magnáta Jimmyho Laje.

Aby člověk zažil pomstu čínské vlády, nemusí být ani příslušníkem etnické menšiny, dokonce ani obyvatel Čínské lidové republiky. Bití, zastrašování i vyloučení z univerzity zažil Australan Drew Pavlou, který se snaží upozorňovat na zacházení s Ujgury a represe v Hongkongu.

Při jednom z protestů v univerzitním kampusu jemu a dalším studentům cestu náhodou zkřížila stovka čínských nacionalistů, kteří je zmlátili. „Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že se video z té bitky stalo na čínských sociálních sítích virálním. Čínská státní média mě označila za ‚vůdce separatistického hnutí‘ a čínský konzulát v australském Queenslandu schválil násilí, které proti mně bylo použito,“ popsal Drew s tím, že úřady zásah proti jeho skupině posvětily jako „patriotický“.

„Začal jsem dostávat stovky urážlivých zpráv, desítky výhrůžek smrtí, že zabijí mě, mou rodinu, že najdou moji mámu, znásilní ji a umučí,“ vzpomíná na nelehké období. Nepohodlný začal být čínské vládě natolik, že si přes Drewovu alma mater zaplatila rozsáhlé vyšetřování. „Materiály o mně obsahovaly 15 tisíc stránek. Do vyšetřování vtáhli tři právní firmy a dvě PR společnosti. Zpravodajskému výboru parlamentu přiznali, že na tom utratili až půl milionu dolarů,“ říká pro SZ.

„Když jsem poprvé tu dokumentaci otevřel a viděl ty kompilace mých příspěvků na sociálních médiích, byl jsem naprosto vyděšený. Měli na mě všechno, vraceli se roky v příspěvcích na sociálních sítích, věděl jsem, že kampaň, kterou proti mně zahajují, má obrovské zdroje. V tu chvíli jsem si myslel, že můj život skončil.“

Žádný trest se ale nezdál být pro mladého aktivistu dostatečný. Čínská vláda tak přitvrdila – nabourala se mu do e-mailové schránky a našla, co hledala. Na jeho aktivismus nakonec doplatil nevinný člověk. „V lednu jsem se dozvěděl, že se mi někdo nabourává do e-mailu. Na Twitteru začaly různé pročínské účty sdílet e-maily, o kterých tvrdily, že je rozesílám – byly to urážlivé zprávy psané lámanou angličtinou, jako kdyby je někdo prohnal Google překladačem,“ řekl Pavlou, který se obrátil s žádostí o pomoc na zkušenější. Zjistil, že se mu do počítače naboural kdosi s IP adresou končící v Číně. Panika byla namístě.

„Došlo mi, že nejcitlivější bude přepis rozhovoru, který jsem vedl s mým australským kamarádem – Ujgurem. Ten mi začátkem měsíce napsal znovu a bez dalších podrobností mi sdělil, že jeho matku odvlekli do tábora. Byl nešťastný a nemohl spát, hrozně se tím trápil. Sám má mladou rodinu a najednou ani nebyl schopný fungovat. I mně z toho bylo hrozně a začal jsem oslovovat různé politiky, lidskoprávní organizace a zjišťovat, co pro jeho matku můžeme udělat. Brzy se ukázalo, že dostat ji ze Sin-ťiangu je nemožné,“ hlesl Drew omluvně.

„Neměla jsem kamaráda ani rodinu, ale měla jsem tajemství. Někde uvnitř sebe jsem si nosila to malé něco, vzpomínku na mámino naléhání, abych zůstala naživu, slib, že mě zachrání, víru v to, že na mě někde na svobodě čeká normální život s rodinou. Sílu mi dodávalo i vědomí toho, že jedním špatným slovem můžu svou rodinu zabít.“

Roshane Saidnattarové bylo sedm let, když v Kambodži v dubnu 1975 převzali moc Rudí Khmérové. Více než 45 let poté, co její domovinou otřásla jedna z nejhorších genocid v dějinách lidstva, přijela tato přeživší i do České republiky. „Můj příběh má být svědectvím, ale i jistým varováním pro lidi: Aby nezapomínali na zkušenosti z minulosti. Aby nedělali stejné chyby,“ padlo během rozhovoru v kavárně Národního divadla, kde Roshane polohlasem vyprávěla svůj příběh.

Roshane o pekle na zemi, kterým si jako dítě prošla, dnes mluví poměrně s klidem v hlase. S tím, co se stalo, se jí podařilo vyrovnat. Co jí však hýbe žlučí, je neschopnost lidstva poučit se z historických chyb. „Nikdo nepomohl tehdy, nikdo nepomůže dnes. Skoro tři miliony mrtvých a my si řekneme: No, dobrá, udělejme soud. Ale my nepotřebujeme soudy. Musíme si uvědomit, že musíme jednat dřív, než bude pozdě. Zabíjeli nás úplně stejně ti, kteří tomu všemu přihlíželi. Ještě není pozdě pro Hongkong, Tchaj-wan, Ujgury a další části světa. Dnes už nemůžeme tvrdit, že nemáme důkazy o tom, že se děje něco špatného…“