Příběh anexe Krymu. Jak Putin přepisoval dějiny podle Kateřiny Veliké

Na konci minulého roku odstranili její sochu z centra Oděsy. Je to tragikomický příběh, jak to už s příběhy nechtěných soch bývá.

Kateřina II. svým dekretem město Oděsa v roce 1794 založila. Jistě, už mnohem dříve tu byl přístav, ale teprve po ruské anexi Krymu vznikla i moderní Oděsa. V roce 1900 vyrostl na centrálním náměstí Památník zakladatelů Oděsy, kterému dominuje postava carevny.

V roce 1920 ovládli Oděsu bolševici, ukrajinské sny o nezávislosti se postupně rozplývaly a země se stala součástí Sovětského svazu. Socha Kateřiny byla odstraněna jako připomínka starého režimu.

Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku nezávislé Ukrajiny v Oděse opakovaně diskutovali o obnovení památníku. Jeho sochy byly uschovány v místním muzeu. Záměr vyvolal vášně. Proti byl ukrajinský prezident Leonid Kučma i jeho nástupce Viktor Juščenko. Odhalení památníku se pokusili zabránit ukrajinští nacionalisté.

Socha carevny-zakladatelky se nicméně v říjnu 2007 na náměstí vrátila. Jedni to považovali za symbol odporu proti komunistické minulosti. Druzí za přihlášení se k dějinám ovládaným Ruskem.

V roce 2014 anektoval ruský prezident Vladimir Putin Krym. A Kateřina II. byla pro něj velkou inspirací. V únoru 2022 ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Oděsa od té doby prožila několik bombových útoků, počítala mrtvé.

Ne, že by za to carevna mohla. Ale do muzea se vrátila. 28. prosince 2022.

Na Západě zůstává Kateřina II. velmi populární. Už v roce 1995 vznikl film Kateřina Veliká, ve kterém carevnu hrála Catherine Zeta-Jonesová a objevily se tu i další hvězdy jako Jeanne Moreauová nebo Omar Sharif.

Aktuálně se velké divácké pozornosti těší seriál The Great. První řadu uvedla americká streamovací platforma Hulu v roce 2020, druhou řadu o rok později a třetí řada bude mít premiéru za měsíc. Kateřinu II. hraje Elle Fanningová. Na webu ČSFD, který mimo jiné přináší divácké hodnocení filmů, získala druhá řada seriálu The Great vynikajících 81 %.

Tvůrci charakterizují seriál jako „ahistorickou komedii“. Na přesnou rekonstrukci dějin si rozhodně nehraje. Nicméně jeho hlavní hrdinkou je Kateřina II. Veliká. Pro filmaře je to zjevně vděčná figura. Ze scénářů ji nevystřihují.

Dívka ze zchudlé, ale vážené a s panovníky spřízněné rodiny. Se svým budoucím manželem Petrem, tehdy následníkem ruské carevny Alžběty, se poprvé setkala, když jí bylo deset let. Hnusil se jí. A o mnoho lepší vztah k němu neměla ani v šestnácti, když se za něj provdala. To bylo v roce 1745.

Neměla ho ráda, nemilovala se s ním, četla, měla milence a začala si vytvářet okruh vlivných stoupenců u dvora. Jejím prvním milencem byl Sergej Saltykov, pravděpodobně otec budoucího ruského cara Pavla I.

Když se její manžel stal coby Petr III. carem, nenechala ho vládnout dlouho. Jen půl roku. Nejenom, že se jí nelíbil, považovala ho také za neschopného. A tak spolu se svým tehdejším milencem Grigorijem Orlovem připravila převrat. Car se nezmohl na odpor a podepsal abdikaci. Osm dnů poté byl mrtev. Pravděpodobně zavražděn.

Kateřina byla korunována 20. září 1762.

Ano, je to barvitý příběh.

Carevna Kateřina chtěla, aby ji Evropa vnímala jako progresivní osvícenskou panovnici, která modernizuje zaostalou ruskou říši. Vzorem jí byl Petr Veliký, který, jak vědí všichni, kdo měli ve škole ještě povinnou ruštinu, „otkryl okno v Evropu“, založil město Petrohrad.

Kateřina byla částečně úspěšná. Ale spíš jako osobnost a panovnice, která upevnila pozici Ruska coby vlivné evropské velmoci. Nikoli jako reformátorka zaostalé říše. V tom ostatně příliš neuspěl ani Petr; síla „staromilců“ obhajujících nevolnictví, moc guberniální šlechty a obecně staré pořádky byla příliš velká.

Kateřina si dopisovala s Voltairem a Diderot dokonce navštívil její dvůr. Ve velkém sbírala umění a založila v současnosti druhé největší umělecké muzeum na světě, Ermitáž. Po vzoru Petra chtěla, aby Rusko bylo součástí Evropy. A „otkryla dver“. Byl to jeden z prvních dokumentů, které podepsala v roli carevny – 22. července pozvala cizince, aby se usadili v Rusku.

Kateřina lákala cizince velmi moderními pobídkami: daňové prázdniny, příděl půdy zdarma, finanční výpomoc pro začátek. A slibovala pro tehdejší dobu i jinou velmi důležitou věc – náboženskou svobodu.

Během pěti let přišlo do Ruska kolem 30 tisíc cizinců, většinou ze současného Německa. Usazovali se v okolí Petrohradu, kolem řeky Volhy i na jihu u Černého moře. Přinášeli moderní metody hospodaření a obchodování. Často byli velmi úspěšní.

Druhou vlnu migrace přinesly napoleonské války a v polovině 19. století už v Rusku žilo více než 500 tisíc Němců.

V neposlední řadě Kateřina významně rozšířila území impéria. Získala velkou část dnešní Ukrajiny nebo část Polska a Litvy.

A porazila Turky a vzala jim Krym.

Krym má tisíciletou tradici významného strategického území a mimořádně pestré a živé kultury. Od doby Kateřiny začíná kulturně dominovat rusifikace. A strategicky napětí mezi Ruskem a Západem. Ale postupně.

Přibližně od 7. století před naším letopočtem ovládali Krym Řekové. Později je nahradila Byzantská říše. Byla tu silná komunita Židů a Tatarů. Občas sem pronikali Janované. Od 13. století se přes poloostrov přelévaly nájezdy Mongolů a Tatarů. Ke konci 15. století Krym ovládli Turci.

Kateřina II. měla – podobně jako Vladimir Putin – ráda historii. A podobně jako on ji ráda používala jako nástroj pro oprávnění svých výbojů. Proč by měl Krym patřit spíš Rusku než turecké Otomanské říši? V 10. století tady totiž Vladimir I., vládce Kyjevské Rusi, přijal křest a oženil se s dcerou byzantského panovníka. Stalo se to v legendárním městě Chersonésos.

Ze středověkých pramenů sice nelze s jistotou doložit, že to bylo právě takto. A v době Kateřiny nebylo ani jasné, kde Chersonésos leží. Kateřina se ale rozhodla, že je na Krymu. A že Krym má tedy v ruských dějinách zcela speciální postavení: je místem, kde se zrodilo ruské křesťanství, a je spojnicí mezi Byzantskou a ruskou říší.

Je tedy jasné, že Krym patří Rusku. Nebo snad ne?

(Ohledně Chersonésu měla Kateřina pravdu. Pozůstatky města jsou nedaleko Sevastopolu a jsou památkou UNESCO. Od 13. století se město stalo součástí bitevního pole mezi Mongoly, Tatary, Turky, Janovany nebo Litevci. Změnilo se v trosky. Zůstávalo spíš legendou. První archeologický průzkum tu začal až v roce 1827.)

Roku 1897 na Krymu žilo přes 500 tisíc lidí velmi pestrého složení; okolo 35 % tvořili krymští Tataři, 33 % Rusové, 12 % Ukrajinci a necelých 5 % Židé. A byly tu menší komunity Bulharů, Arménů či Řeků.

Během druhé světové války Krym okupovali Němci a zavraždili téměř všechny místní Židy.

Po ovládnutí Krymu Rudou armádou nechal Stalin deportovat místní Tatary, Bulhary, Armény, Řeky a Němce. Celkem přes 220 tisíc lidí.

O deset let později žilo na Krymu přes milion obyvatel. 75 % z nich byli Rusové.

A v roce 1954 daroval šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov Krym Ukrajině. Jistě, byl to přesun mezi Ruskou a Ukrajinskou sovětskou republikou a vládnoucí komunisty v té chvíli nenapadlo, že Svaz není věčný.

To, že Krym vlastně „patří“ Rusku, se dnes v diskuzích o válce na Ukrajině často připomíná. Méně často se srozumitelně vysvětluje, proč vlastně v roce 1954 došlo k tomu podivnému předání Krymu Ukrajině.

Vždyť jestli byl Krym někdy opravdu ruský, pak právě tehdy. Po vlně násilné rusifikace a pevně pod ochranou Moskvy. Tak proč?

Oficiálním zdůvodněním bylo připomenutí 300. výročí sjednocení Ukrajiny a Ruska. Při této příležitosti věnoval ruský lid Krym bratrskému lidu Ukrajiny. Výročí odkazuje na Perejeslavskou dohodu, kterou podepsali ukrajinští kozáci a ruský car Alexej. Kozáci tehdy hledali spojence pro boj s Polskem. Historické interpretace se tedy liší. Ruský oficiální pohled: definitivní spojení Ruska s Ukrajinou. Ukrajinský pohled: krátkodobé pragmatické spojenectví.

Jak už bylo řečeno, ruští vládci mají historii rádi a rádi jejím prostřednictvím zdůvodňují své kroky. Ale jde zpravidla spíš o zisk území. Nikoli o jeho ztrátu. Ostražitý pozorovatel tady musí tušit nějaké více pragmatické důvody.

Byly v principu dva. Nikita Chruščov byl až do roku 1949 stranickým šéfem na Ukrajině. A dobře věděl, jak je tam výbušná situace. Na pokraji občanské války. Ani v roce 1954 stále nebyl klid.

A za druhé tu byl Georgij Malenkov dlouholetý osobní tajemník Stalina, který po diktátorově smrti aspiroval na pozici šéfa komunistů. A byl tak přímým konkurentem Chruščova.

Chruščov uvažoval asi takto: Těch více než 800 tisíc krymských Rusů může být výrazným příspěvkem ke zklidnění situace na Ukrajině. K potvrzení ruské dominance. A za druhé, vděční ukrajinští komunisté budou cennou oporou ve střetu s Malenkovem.

Neboli: Krym jako nástroj rusifikace a posílení centrální moci. Cosi jako pátá kolona. Trojský kůň.

Bratrský dar.

Ještě před definitivním rozpadem SSSR proběhlo v lednu 1991 na Krymu referendum. 93 % jeho účastníků se vyslovilo pro vznik autonomní Krymské republiky v rámci Sovětského svazu. V létě ale ukrajinský parlament vyhlásil nezávislou Ukrajinu. Vznik nového státu následně potvrdilo další referendum. Pro samostatný ukrajinský stát bylo 54 % krymských voličů.

Krym byl rozpolcený. A napětí, někdy na pokraji ozbrojeného konfliktu, trvalo ještě několik let. V květnu 1992 vyhlásil krymský parlament dokonce nezávislost Republiky Krym. Ukrajinská vláda o nezávislosti Krymu nevyjednávala a potlačila i pozdější snahy o opětovné vyhlášení krymské ústavy.

Přetahování o větší či menší míru autonomie Krymu skončilo v březnu 2014, kdy ruský diktátor Putin připojil Krym k Rusku. Ohledně anexe Krymu přejal Putin do značné míry zdůvodnění Kateřiny II.

V projevu z 18. března 2014 prohlásil, že Krym má pro Rusko zásadní „posvátný a civilizační význam“. Křest tu přijal kníže Vladimir I.

A Putin přidal moderní argumenty: Krym byl vždy integrální součástí Ruska. Jeho předání Ukrajině v roce 1954 byl omyl. A po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny byl poloostrov Rusku prostě ukraden.

Putin tak nyní pouze napravuje historické křivdy.

Mezinárodní reakce dala Putinovy do určité míry za pravdu. Samozřejmě, Ukrajina, Západ a některé další členské země OSN anexi odsoudily jako neodůvodněnou agresi a brutální porušení mezinárodního práva. Svět dal nicméně zároveň jasně najevo, že kvůli Krymu s Putinem nikdo válčit nebude.

Rozpačitě na anexi Krymu reagovali i někteří západní státníci, včetně například českého prezidenta Miloše Zemana. Ten řekl, že „i světoví státníci už uznávají, že Krym nemůže být vrácen Ukrajině“. Podobná byla i reakce některých nesmlouvavých Putinových kritiků. Typický je v tomto ohledu postoj Alexeje Navalného, který byl v době anexe Krymu v domácím vězení.

Navalnyj se k anexi Krymu opakovaně vyjádřil na sociálních sítích a v rozhovorech pro západní i ruská média. V blogu z března 2014 podpořil ukrajinský Majdan jako povstání proti zkorumpované vládě. Zároveň označil Chruščovovo „darování“ Krymu Ukrajině za „svévolné a nezákonné“. V rozhovoru pro New York Times opět zdůrazňoval historické vazby Krymu a Ruska. A v interview pro liberální rozhlasovou stanici Echo Moskvy dokonce naplno připustil, že Krym „de facto“ patří Rusku. A že Ukrajinci by si měli přestat lhát a smířit se s tím, že se poloostrov Ukrajině v dohledné době nevrátí.

Vrátí? Povzbuzen mlžnou reakcí Západu po anexi Krymu zahájil vloni v únoru ruský diktátor válku proti Ukrajině. A tak se otázka Krymu změnila v otázku: „Jak tahle válka skončí?“ V optimistické formulaci: „Jak bude vypadat ukrajinské vítězství?“

Historizující úvahy na téma „komu patří Krym“ nemají při řešení této otázky žádnou váhu. Jde o to, zda a za jakou cenu se podaří zastavit ruskou agresi. V optimistické formulaci: „Kdy se to podaří?“