V ruském zajetí zažil masakr. Za měsíc už byl zpátky na frontě

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jednoznačně zvítězíme, o tom jsem přesvědčený,“ říká Arsen Dmytryk, dlouholetý důstojník ukrajinského pluku Azov. Víru si drží navzdory drsným zkušenostem, které během ruské agrese na Ukrajinu nasbíral.

Dmytryk patřil k mužům, kteří týdny odolávali Rusům v obléhaných mariupolských ocelárnách Azovstal. V druhé polovině května 2022 se vzdali. Hlavním důvodem podle něj byly obavy o raněné.

„Nepřítel uviděl, kam nosíme své těžce raněné, a od té chvíle 24 hodin denně ono místo ostřeloval,“ vzpomínal v první části rozhovoru pro Seznam Zprávy. Popisoval i to, jak s ním zacházeli ruští dozorci v nechvalně proslulém vězení Olenivka, kde v červenci 2022 zahynula spousta jeho spolubojovníků.

Ve druhé části popisuje, jak se cítil, když se po čtyřech měsících v zajetí vracel domů, i to, kde hledal motivaci k návratu na bojiště. „Všichni jsme chápali, že tohle není konec, že musíme dostat ze zajetí další naše spolubojovníky. A za druhé, že se chceme pomstít za všechny ty mrtvé v Olenivce i na dalších místech,“ vysvětluje Dmytryk.

Jaké byly vaše první myšlenky, když jste se v rámci výměny zajatců po čtyřech měsících vracel z ruského zajetí na svobodu?

Když nás převáželi letadlem na místo výměny, tak jsme si všichni upřímně mysleli, že to je provokace, že nás nějaká raketa sestřelí. Pak jsme se ale dostali do Běloruska, na místo výměny.

Nejdříve jsme se šli podívat na ostatní zajatce, protože jsme se s mnohými z nich dlouho neviděli a nevěděli jsme, jestli jsou naživu. Spoustu lidí si myslelo, že i já jsem v Olenivce přišel o život.

No a pak to bylo takové klidné. Rozhlédli jsme se, dali jsme si kafe. Když nám dali telefony, zavolali jsme blízkým.

A co se mi honilo hlavou? Vlastně nic. Až další týden mi došlo, kde jsem.

Připomeňte si, jak se část vojáků z Azovstalu loni v červenci vracela na Ukrajinu.

Netrvalo to ale dlouho a opět jste vyrazil na bojiště. Jak jste našel sílu se znovu vrátit na frontu s vědomím toho, že můžete opět padnout do ruského zajetí?

Měsíc jsem strávil na rehabilitaci a pak jsme začali budovat úplně nový prapor. Všichni jsme totiž chápali, že tohle není konec, že musíme dostat ze zajetí další naše spolubojovníky. A za druhé, že se chceme pomstít za všechny ty mrtvé v Olenivce i na dalších místech.

Také si uvědomujeme sílu svých zkušeností - praktických zkušeností z války. A když jsme viděli, kolik mladých se hlásí a jsou připraveni sloužit, nemohli jsme je v tom nechat. Chtěli jsme jim ty zkušenosti předat a nasměrovat je tím správným směrem.

Teď to budou od našeho zajetí dva roky – za tu dobu už jsme stihli vychovat novou generaci mladých důstojníků, což je něco neuvěřitelného.

Vy teď sloužíte jako velitel 6. praporu pluku Azov. Co děláte a kde působíte?

Pár měsíců jsem byl velitel 1. praporu, působili jsme v Záporožské oblasti během protiútoku v minulém roce.

Pak nás odeslali do lesů u Kreminny, kde se nepříteli podařilo prolomit naši obranu a my jsme jako krizoví manažeři vlétli do situace a vyřešili jsme to. Nyní 1. prapor působí většinově v oblasti Lymanu, daří se mu dobře, zaznamenáváme četné úspěchy jak co do počtu zajatých a mrtvých nepřátel, tak i v počtech zadržené vojenské techniky protivníka.

A proto velení řeklo, že 1. prapor si vede dobře, a tak je potřeba vybavit novou jednotku. Takže jsem vzal několik svých mladých důstojníků a poddůstojníků, vyrazili jsme do Kyjeva a teď tu formujeme nový prapor.

Co bude dál s plukem Azov?

Pátého května budeme slavit 10 let pluku Azov, což je sice strašně málo, ale i tak jsme toho stihli spoustu. A plánujeme jít ještě dál.

Azov je v tuhle chvíli jedna z výkladních skříní ukrajinské armády, udáváme tempo rozvoje celé armády. Nikdo neříká, že je Azov plný superschopných borců. I když to tak asi je. Ale prostě se inspirujeme v zahraničí, u NATO, a přizpůsobujeme to nám, naší společnosti a našim zákonům a z toho pak je know-how, které s radostí předáváme všem ostatním jednotkám.

Ale na Ukrajině už teď máme hromadu jednotek a lidí, kteří jsou skvělí. Vezměte si třeba piloty vrtulníků, kteří létali z Kyjeva do Mariupolu během prvních týdnů války. K jednomu jsem tehdy přišel a říkal: „Ty musíš být asi trochu blázen, když sem takhle lítáš“ a on na to „nebojte se kluci, vy jste hrdinové, my to kvůli vám podstoupíme“. Tak jsem mu říkal „chlapci, promiňte, ale to vy tady lítáte nad frontu v takovémhle vrtulníčku, do toho bych si nikdy nesedl, takže to já bych před vámi měl smeknout klobouk“.

Nebo nám volali z Kyjeva, že na nás myslí a bojí se o nás. Tak jsem jim říkal: „Co blázníte, my se tady bojíme o vás. Jestli padne Kyjev, tak Mariupol všem bude úplně jedno. My to tady zvládneme, nevšímejte si nás a držte Kyjev.“

A takových historek mám desítky.

A co bude s Ukrajinou?

Od roku 2022 jsme se neuvěřitelně posunuli, vojensky i technologicky. Co bude dál? Jednoznačně zvítězíme, o tom jsem přesvědčený. Rusové nás nikdy neporazí, jediné, co se jim historicky dařilo, je nás rozhádat, toho jediného se bojím. Vždycky dostali v pozemní válce na budku, tak si řekli, že jejich jediná šance je nás rozhádat.

Ale tak co. Trochu se tu pohádáme, pak se usmíříme a všechno bude dobré. Jsem optimista.

A pak bude potřeba vybudovat znovu naši zemi – ekonomicky, sociálně i vojensky – protože vyhrát válku je důležité, ale postavit Ukrajinu na nohy po ní bude mnohem delší a složitější úkol. A každý z nás v něm bude mít nějakou úlohu.