Pokud to Ukrajina nevydrží, budete další na řadě, říká Olga Perebyjnis

„Teď se zrovna ozvaly sirény, ale nějaký čas máme, protože to jsou prý jenom drony. Jsme už tak vycvičení, že na drony moc nereagujeme. Na balistické rakety ano. To už bych musela někam dolů,“ začíná náš rozhovor Olga Perebyjnis, toho času v Kyjevě.

Spojili jsme se online zrovna ve chvíli protileteckého poplachu – existenční pauzy, jak tomu Olga Perebyjnis říká.

Zpátky v Kyjevě se ocitla po pěti letech života v Česku; byla tu do léta 2022, kdy její manžel Jevhen Perebyjnis ukončil misi na velvyslanectví v Praze a nastoupil jako náměstek na ukrajinském ministerstvu zahraničních věcí.

Bohemistka a překladatelka hovoří plynně česky. Češtině i Česku se v rozmluvě i věnujeme. Olga Perebyjnis má totiž v plánu dokončit překlad Hrabalových Postřižin. Neskrývá ani zklamání z rétoriky některých českých politiků a části české společnosti. „Pokud to Ukrajina nevydrží, budete nepochybně další na řadě,“ varuje.

Na začátku rozhovoru, během něhož visela ve vzduchu velmi těžká atmosféra ukrajinské reality, se svěřila, že se snaží žít momentem. „Pro reflexi dvou let války musím vynaložit určité psychické úsilí, ale pojďme na to.“

Za pár dní to budou dva roky od začátku ruské invaze. Já si přesně pamatuju chvíli, když to začalo – kde jsem byl a co jsem dělal. Jak jste ty dny prožívala vy coby manželka ukrajinského velvyslance v Česku?

Když mi manžel řekl, že Putin spustil celoplošnou invazi a bombarduje Kyjev, tak to byla taková tečka, kdy vlastně člověk najednou pochopí, že je dosavadní život už prostě nenávratně ztracený. Tím pádem je celá životní zkušenost, kterou člověk postupně nabírá, najednou k ničemu.

Nikdo z nás se k válce nenarodil, i když určitá část společnosti od roku 2014 chápala, že Putin dříve nebo později zaútočí celoplošně, protože nemá v plánu zastavit se, a že vedle sebe nehodlá snášet Ukrajinu jako demokratický stát. Tím pádem jsme věděli, že to přijde, ale člověk si pokaždé nechává nějaký prostor na naději, že se něco změní, že se stane zázrak.

Vzpomínám si, že když moment invaze přišel, žádná hysterie nepanovala. Šlo spíš o strach z toho, že když jsme teď v České republice, tak jak se Česko vlastně k takové velké výzvě postaví. Protože já jsem hned věděla, že přijde obrovské množství lidí – hladových, vylekaných – a měla jsem strach, že to bude chaotické, že třeba Česká republika nezareaguje a příval lidí nezvládne. Nejvíc jsem se bála toho, aby nenastala humanitární katastrofa.

A přiznám se, že mě opravdu velmi překvapila reakce české společnosti a také vlády, hned od prvního dne. Asi se dá říct, že systém přijetí válečných uprchlíků nebyl úplně ideální, ale kdo v té době věděl, jak reagovat? Každý reaguje podle svých možností, míry empatie, svého občanské postoje, a já jsem nesmírně vděčná, že to proběhlo právě takto.

Také jsem očekávala, že prvotní reakce, ta empatie, prostě odezní, a že přijdou pocity: někdo přišel do našeho domu, bourá naše ustálené životy a znamená nějaký cizí kulturní element. A tím, že česká společnost vlastně nikdy ani nebyla konfrontována s takovou obrovskou migrační výzvou, neměla zkušenosti, jak se sžít s cizinci.

Jsem proto ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, a to bez ohledu na to, co se teď děje – mám na mysli populistickou scénu, která využívá příchod uprchlíků k rozpoutávání určitých nálad.

Posun společenské nálady v Česku ukazuje i řada průzkumů. I expertní posudek Ministerstva vnitra říká, že je tu trend poklesu ochoty k válečné pomoci Ukrajině. A v části národa posiluje zášť k Ukrajincům. Vy sama něco takového pociťujete? Sledujete z Kyjeva dění v Česku?

Sleduju to, i když to možná tak neprožívám, protože všechno to, co se odehrává tady, to je úplně jiný svět. Tady prostě nemůžete stisknout nějaké tlačítko, aby byl najednou klid. Válka je prostě všude a sužuje váš svět. Stlačuje ho. Tím pádem mi na sledování dění v Česku nezbývá až tak moc času.

Ale ještě jednou říkám, že jsem věděla, že změna nálady přijde. Už v roce 2017, když jsme přišli do Prahy na ambasádu, jsem zaznamenala, že Česká republika dost utrpěla v hybridní válce. A to je můj názor, který vůbec nesouvisí s tím, jak to viděl můj manžel. Česko bylo jeden z hlavních cílů putinovské dezinformační sítě, která i v různých médiích vykreslovala Ukrajince jako fašisty.

Přiznám se, že cítím velké zklamání, když slyším z Česka, také od některých politiků, že podpora Ukrajiny by měla být zastavena. Chci jim říct, že dnes pro vás Ukrajinci za cenu vlastního života doslova kupují čas, abyste se mohli připravit na odražení Putinovy agrese. Protože pokud to Ukrajina nevydrží, budete nepochybně další na řadě. Být vámi, pro jistotu bych zkontrolovala, zda jsou vaše protiletecké kryty připravené.

Co se týče výhledu do budoucna, je podle vás důvod k optimismu? Nebo převládá po dvou letech pesimismus? Sledujete to dění, i zahraničněpolitické, a nálady se mění – třeba na Slovensku došlo k velké politické změně. Jak tu středo- a východoevropskou náladu vidíte z Kyjeva?

Pro Putina je do určité míry výhra, že lidé odešli z vlasti a přišli právě do evropských států, a tím pádem jsou v těchto zemích takovým dráždícím prvkem pro jejich ustálený systém. Putin toho bude využívat, protože hybridní válka pokračuje a je ještě agresivnější, než si asi dokážeme představit.

Nejsou to bomby a konkrétní fyzické a materiální škody, jako máme my tady, ale je to podkopávání každé společnosti zvlášť. Oni jsou odborníci v tom, jak v každém státě najít správnou strunu, na kterou mají hrát.

Na Ukrajinu jste se z Prahy vrátila v červenci 2022. Jaký to byl v té válečné realitě návrat? Před tím jste manžela doprovázela na mnoha zahraničních diplomatických misích.

Diplomatická služba nepředpokládá rozhodování ve smyslu, jestli se chci nebo nechci vrátit, takže se prostě zabalíš a odjedeš. Přiznám se, že pracovat v zahraničí je vždycky pohodlnější a duševně příjemnější, pokud je ve vlasti relativně všechno v pořádku. Ale když je doma válka, je to jinak.

Musím říct, že ty první měsíce po únoru 2022 až do léta, kdy jsme z Česka odjeli, byly jedno z nejhorších období v mém životě vůbec. Protože vy jste vlastně vzdáleni tomu dění, ale přitom jste tak silně, geneticky propojeni s tou zemí, že dění prožíváte dramaticky právě proto, že jste od ní vzdáleni.

Všechno, co se na Ukrajině odehrávalo v době, kdy jsme byli v Praze, bylo pro mě ještě desetkrát dramatičtější, protože šlo o samotnou existenci státu.

Příjezd z Česka na Ukrajinu byl docela složitý, protože jsme jeli autem a projeli jsme místa kolem Kyjeva, která byla první měsíc invaze okupovaná, kde byly rozbombardované domy a vyhořelé vesnice. To na mě zapůsobilo. Pak jsem dokonce ani nemohla navštívit přátele a příbuzné, protože jsem nějakou dobu potřebovala zpracovávat, co jsem viděla.

Potom jsem měla potřebu něco dělat, takže jsem sbírala informace, jak a kde můžu pomáhat. Absolvovala jsem kurzy civilní ochrany a medicínské kurzy, ale moc mi to nešlo. Jsem introvertka a jsem člověk knih, takže pro mě válka není místo, kde bych mohla zapadnout a snadno si najít místo.

Měla jsem v plánu přeložit nějakou hezkou literaturu, třeba Bohumila Hrabala, protože letos uplyne 110 let od jeho narození, ale zjistila jsem, že na to potřebuju jinou náladu a prostředí. Pak přišla zima 2022/2023, což byla taková tma. Člověk nemohl plánovat. Pomáhala jsem přispíváním na různé sbírky. Nakonec se to přepnulo do takového rituálu: čistíš si zuby a posíláš příspěvek do sbírky na zbraně nebo drony pro armádu. U hodně mých přátel je to podobné.

Lidé ale cítí, že to nestačí. Teď je situace na frontě hrozně těžká. Média neukrývají, že máme problémy, že scházejí lidé, drony, zbraně, prostě všechno, a že pomoc nepřichází. Takže jsme v takovém neustálém pátrání po tom, co bychom ještě mohli dělat.

Našla jsem si takovou lokální dílnu, kde se schází ženy a muži a pletou maskovací sítě. Uklidňuje mě to, protože je to mechanická práce, u které si vyčistím hlavu, a zároveň pomůžu, protože je to potřebný materiál. Dělají se zelenkavé a hnědé a taky zimní, bílé a šedé.

Zachraňuji si tím psychické zdraví. Většina z nás teď totiž čelí depresím. Nemyslím „depku“, ale klinickou depresi, kdy člověk nemůže spát, jíst, nemůže se hýbat, zvednout se z postele. To je stránka, o které se ještě příliš nemluví. Člověk si říká, proč by to měl řešit, když je obklopený smrtí a když se musí řešit vojáci, kteří se vrátí z fronty bez ruky nebo bez nohy a potřebují pomoc.

Fotky: Jizvy žalují

Dostala jste se nakonec k překladu Bohumila Hrabala?

Zkouším to, chci to udělat letos. Víte, překládat Hrabala nejde samo od sebe. Chce to velkou dávku odvahy a soustředění. V jeho Postřižinách (děj se odehrává za první republiky) jsem viděla stín ztraceného světa, který Ukrajina vlastně ani nezažila. V tom textu jsem se našla i díky tomu, že ho zkoušel psát z pohledu ženy. Možná to dotáhnu do konce.

Jak se teď vlastně žije v Kyjevě? Protože třeba slovenský premiér nedávno říkal, že se vydal jen do Užhorodu, protože nevidí důvod jet do Kyjeva, jelikož tam válka vlastně není. Co vám vytane na mysli, když slyšíte takovéto výroky? Vy jste zmínila, že teď spolu mluvíme ve chvíli, kdy platí letecký poplach kvůli ruskému náletu dronů.

Obyvatelé po celé Ukrajině si nemohou dovolit říct, že se nachází v bezpečí. To by byla bezohlednost, to by byla lehkomyslnost a krátkozrakost, protože rakety přiletí prostě, kam se jim zachce. I do Lvova nebo Ternopilu. Kyjev zůstane jejich cílem napořád.

Válka je prostě neustále přítomná. Takže i když se probudíš po ránu a doufáš, že se probudíš z nějakého snu a válka nebude, ona tady je. Je štěstí, když má člověk v noci možnost spát, toho se musí využít. Ne každému to jde, protože ze setrvačnosti přemýšlí o tom, že ačkoli dneska sirény nebyly, tak měly být, protože už čtyři dny v řadě nezněly. Čili člověk bojuje s tím, co ještě není. Připravený máme vždycky batoh s věcmi, doklady, pitím…

Budu teď dost subjektivní. Když odcházím z domu, tak se na ten svůj panelák v šílené růžové barvě vždycky pootočím, a řeknu si: Až se budu vracet, už tady být nemusí. Pokaždé je to loučení.

Každý musí být při siréně na pozoru a přečíst si, co na nás zrovna letí, a zareagovat podle svého. Siréna pro mě znamená, že se to zvíře, které žije vedle nás, zase probudilo a potřebuje další a další oběti.

V tom dnešním bytí, přežití, mě ještě deprimuje pocit, že válka trvá už přes 10 let, a že tolik času žijeme na dluh, protože umírají mladí lidé i děti. Je to obrovská tíha, kterou neseme na bedrech. Aby jejich smrt nebyla marná.

Co očekáváte od druhého výročí invaze? Intenzivní letecké útoky?

Určitě něco chystají, protože Rusko je stát rituálů, mají to v sobě, potřebují to i před jejich „volbami“. Putin chce získat Avdijivku (o město na Donbase probíhají boje) jako potvrzení jeho vítězného tažení. I když tam už skoro nic nezbylo.