Článek
/Od naší zvláštní zpravodajky ze Srí Lanky/
Byly Vánoce, někdo na svatého Štěpána ani nevylezl z teplého pyžama. Jiní teplo u domácího krbu rovnou vyměnili za exotiku, třeba u Indického oceánu. Vánoční program v televizi byl 26. prosince 2004 v podstatě ve všech koutech světa výjimečně podobný.
Těsně před osmou ráno se země u západního pobřeží severní Sumatry nebezpečně zatřásla. Série masivních vln tsunami, které se prohnaly jindy klidným Indickým oceánem, si i po letech stále nese přívlastek „jedna z nejsmrtelnějších přírodních katastrof v historii“.
Den po tsunami. Snímek ze srílanského Galle.
V cestě ničivé vlně před 18 lety stála i Srí Lanka, kde zrovna vrcholila turistická sezona. S tsunami se místní setkali poprvé v životě. Ostrov v té době ještě ani neměl vypracovaný systém varování před obdobnými přírodními katastrofami.
„Myslela jsem si, že si lidé dělají legraci, když říkali, že moře přichází do vnitrozemí. Pak jsem viděla, jak k mému domu, který je více než 100 metrů od moře, proudí příval načernalé vody… Popadla jsem spící děti a zakřičela na manžela, aby utekl. Tohle bylo jediné varování, které jsme dostali,“ vzpomíná pro Světovou banku paní Srijani, která sice přišla o střechu nad hlavou, ale jinak patřila mezi ty šťastnější. Tsunami stála život nejméně 31 tisíc Srílančanů.*
Pro životně důležitý turistický ruch byla tato přírodní katastrofa obrovskou ranou. Po letech se ukázalo, že je jen jednou z mnoha.
Bohatí vs. chudí. Když krize dopadá na děti:
Po 18 letech následky řádění tsunami připomínají na jihu ostrova už jen památníky. Panoramata jižní oblasti Hikkaduwa jsou opět sama o sobě nejlepší reklamou na exotickou dovolenou snů.
Tytam jsou bouřlivé demonstrace v Kolombu i zalesněné hory centrálního Kandy. Společným jmenovatelem zůstávají akorát fronty na benzinkách a vysoká vlhkost vzduchu.
„Jen pár Indů“
Z rozlehlého resortu na pobřeží, kam přijíždím za tmy, se line hlasitá hudba. Barevná světla problikávají skrze vstupní dveře a přímo lákají na pravou beach party. Konečně.
Hotel je však prázdný. „No jo, moc lidí nemáme,“ odvětí na mou otázku milý, ale zjevně unavený zaměstnanec a pronese tak mantru, kterou budu na jihu ostrova slýchat několikrát denně: „Zahraniční hosty nemáme prakticky vůbec. Je tu jen pár Indů.“
Ze života srílanských buddhistických mnichů:
Ráno jsem ve společných jídelních prostorách skutečně jediná „bledá tvář“. Na nabídce jídla na první pohled nejde poznat, že nějaká krize na Srí Lance je. Oslovuji hlučnou indickou skupinu vedle u stolu a ptám se, proč přijeli právě sem. „Protože je tu levno,“ zahlásí hlava rodiny a jde si pro další porci papáji, které je tu všude dostatek.
Zatímco před 18 lety tady turismus narušila přírodní katastrofa, dnes i jih ostrova bojuje s odlivem cizinců kvůli těžké ekonomické a politické krizi. Mnohé aerolinky ruší se Srí Lankou spoje, obavy mezi lidmi budí i krize s pohonnými hmotami a nepokoje v hlavním městě. Tady je však klid větší, než by si Srí Lanka zasloužila.
Ačkoli by to nemuselo být na první pohled patrné, svou malou soukromou krizí tady prochází každá průměrná místní rodina.
Z tradice turistickou atrakcí
Před malou boudou u silnice sedí v pravé poledne velmi starý muž oděn jen do sarongu. Vypadá, že by se za společnost nezlobil, a tak jej s pomocí tlumočníka pozdravím. Podle dlouhých dřevěných bidel pevně zapíchnutých do mořského dna hned za jeho příbytkem usoudím, že jde o místního rybáře.
Tradiční způsob rybolovu na Srí Lance.
„Můj syn zrovna rybaří, můžete se jít podívat,“ ukazuje Srílančan směrem k vodě. Na jedné z tyčí zrovna sedí velice drobný muž s dlouhým bambusovým prutem. Když nás spatří, lehce seskočí dolů, přeleze bosý ostré kameny a jde bavit turisty. Dnes nechytil nic, včera taky ne.
„Teď, v období dešťů, se často vracíme s prázdnou. Dávno jsou pryč i doby, kdy nám rybaření na živobytí stačilo. Nejvíc peněz máme z turistů, kteří si můžou rybaření vyzkoušet, vyfotit se s námi a pak nám dávají peníze. Mnohem víc, než si vyděláme na trzích,“ říká rybář. Váží odhadem maximálně 45 kilo, takže odpověď na mou nevyřčenou otázku ohledně stability dřevěných chůd v moři je jasná.
„Je mi 68 let, tohle je rodinný podnik,“ říká a ukazuje na prázdný kbelík na ryby a malou boudu, kde s otcem bydlí. „Ne že bychom se měli špatně, jen nemáme peníze,“ dodává s úsměvem. Nějaká politická krize je mu v podstatě jedno, jen by potřeboval více zvídavých turistů.
Otec a syn, oba rybáři. Uvítali by, kdyby jezdilo víc turistů, kteří jim vynáší více peněz než prodej ryb.
„Je to jako před lety, kdy tu všechno zalila voda. Tehdy jsme přišli o všechno. Jediné, co nám tady v Hikkaduwa zůstalo nepoškozené, byla socha Buddhy. Byl to zázrak. Teď je to špatné i bez velké vlny. A obdobím dešťů to nebude,“ posteskne si. Oběma mužům za jejich čas, společnou fotku a půjčení prutu děkujeme pár tisíci rupií.
S chůzí po větru je jasné, že narazím i na úspěšnější rybáře.
Tito ale upustili od tradice a u mola parkují naftové rybářské lodě. Na dlaždicové podlaze se válí několik mrtvých ryb. Po kamenech přebíhají stydliví krabi. Rybáři se v pravé poledne ukrývají v nevábně vonící rybárně, vstup do ní stráží pupkatý muž sedící na otočeném plastovém kbelíku.
„Během období dešťů výlovy nebývají zrovna úspěšné,“ lamentují rybáři.
„Nechcete rybu?“ volá na nás sinhálsky. Jak mu to dneska jde? „No, nejde, ale co bych vám vyprávěl, zeptejte se támhle těch chlapů,“ volá a ukazuje na skupinku usazenou do chumlu rybářských sítí. Dva muži mlčky splétají oka, další je z povzdálí pozorují a cosi popíjejí.
Když vytahuju foťák, znervózní a lahev schovávají. „Teď to není ideální. Prší, nejsou ryby, nejsou lidi, co by je kupovali. Museli jsme ryby hodně zdražit, protože podražila i nafta do lodí. A trochu se obávám, co bude dál, nezdá se, že by se tu něco mělo brzy zlepšit. A tak tu aspoň zabíjíme čas opravováním sítí,“ vysvětluje muž své počínaní, aniž by od zelené sítě zvedl oči. Koupi nepříliš lákavé ryby opět s díky odmítáme.
„Se zdražením paliva do lodí muselo přijít i zdražení ryb,“ říkají rybáři během opravování sítí.
Ospalou náladu rozbije až příjezd na „nejhezčí pláž široko daleko“, o které můj srílanský kamarád Šivanta básní už od mého prvního dne na ostrově. Nemůže se dočkat, až mi ukáže to, kvůli čemu turisté jezdí přes půlku světa.
„Zavíráme“
Zajíždíme k zátoce u města Weligama, rovnou do „jedné z nejoblíbenějších restaurací a plážového baru široko daleko“. Vítá mě toulavý pes, hudba a pár palem. Na samotný podnik, pod jehož deštníky a palmami nikdo nesedí, je smutný pohled.
Na malou sekundu mě napadne, že svůj poslední pracovní den na Srí Lance strávím v jednom z naducaných polštářů s výhledem na nádhernou pláž a moře a až do odletu se jen budu cpát mangem a rambutanem. Barman, který zrovna nemá co dělat, má ale perfektní angličtinu, čehož se tu musí využít.
Pohled hoteliérů na krizi:
„Nejsou tu žádní cizinci. Není zrovna nejlepší sezona, ale i tak jsme obvykle mívali alespoň plný hotel místních. Jasně ale cítíme, že se v téhle zemi děje něco hodně špatného. Máme obsazený jediný pokoj. První návštěvník po třech týdnech. Už jsme se rozhodli, že až náš host odjede, podnik zavíráme. Pokud se nestane zázrak,“ povídá mi barman.
Prý kdyby byly dostupné pohonné hmoty, pomohlo by to i hotelům. „Cizinci tu nejsou i proto, že se bojí toho, co se tu děje ve velkých městech. Místní sem nejezdí, protože je to zbytečný luxus, nemohou si dovolit natankovat plnou nádrž a odjet s rodinou na výlet tady k nám na jih. Samozřejmě, náš personál nedostane zaplaceno ani rupii, když zavřeme,“ říká.
Část jeho personálu už odjela za prací do okolních zemí. Totéž zvažuje i barman.
„Není to řešení, ze kterého bych byl šťastný, ale co jiného mám dělat. Vláda nás nepodpoří.“ Několik dní zpátky mi přitom ministr turismu osobně v rozhovoru tvrdil, že si je vědom důležitosti hoteliérů a turistického sektoru obecně. „Podporujeme hoteliéry,“ dušoval se Harin Fernando.
Rozhovor se srílanským ministrem turismu zde:
„Tak to bych si dovolil poznamenat, že k nám se žádná podpora nedostala. Nevím, co měl ministr na mysli, my každopádně náš podnik zavíráme a komunikace s ministerstvem turistického ruchu byla doposud marná,“ odvětil smutně.
O kousek dál ve stínu palem na pláži odpočívá trojice mladých mužů. „Tohle je nejžádanější škola surfu v okolí, tihle kluci jsou profíci, naučí surfovat každého,“ říká nadšeně Šivanta a míří rovnou za nimi.
„No nene, první studenti po třech měsících!“ volá neméně nadšeně hubený dlouhovlasý mladík, který se na nic víc neptá, nedbá mých vyděšených pohledů směrem k divokým vlnám a začíná vytahovat surfy.
Reportáž z demonstrací v Kolombu:
Kudrnatý nadšenec si sice naším setkáním „vydělal víc peněz než za poslední tři měsíce dohromady“, zkazila jsem mu však pověst – dnes rozhodně každého surfovat nenaučil. „My to tu balíme, takže se každá rupie navíc hodí,“ říká mi. „Jednou se sem vrátíme, není krásnějšího života než tady na srílanských plážích. Ale bez turistů to nemá smysl,“ dodává a vytřepává z vlasů slanou vodu a písek.
Pár hodin v tomhle ráji po sobě zanechává nahořklou pachuť.
Na moment se ji podaří zahnat až klukům v zářivě bílých stejnokrojích, kteří se nám vrhají pod auto. „Zmrzlina!“ ječí šťastně asi dvanáctiletý chlapec, který má stopy vanilkové pochoutky i na nose.
Žáci nedělní buddhistické školy pobíhají podél cesty a zvou projíždějící na zmrzlinu zdarma.
„Zmrzlina zdarma! Pojďte slečno, ochutnejte naši zmrzlinu!“ volá na mě kluk, na nic nečeká, otevírá dveře auta a tahá mě ke stánkům zdobeným buddhistickými barvami.
„Turisté!“ zvolá téměř euforicky postarší dáma, která dohlíží na školačky v rouškách nabírající žluté kopečky.
Žáci nedělní školy se zapojili do všech fází příprav svátku Poson Poya.
Fronta před námi se rozestupuje a dívky nám podávají zmrzlinu. Jeden z chlapců, kterého tipuji na třídního šaška, mě krásnou angličtinou zasvěcuje do jednoho z mnoha srílanských státních svátků.
Není příliš zemí na světě, které by měly v jednom roce víc státních svátků než Srí Lanka. Je jedno, zda významný den patří muslimům, hinduistům, křesťanům či buddhistům – slaví jej všichni bez ohledu na náboženství.
„Dneska je úplněk, slavíme Poson Poya, je to buddhistický den. Můžete darovat něco lidem v nouzi nebo prostě komukoli, a my dneska rozdáváme zmrzlinu zdarma pro všechny!“ vysvětluje mi radostně žák nedělní buddhistické školy. Nadšení dětí i dospělých je nakažlivé. Ve sváteční neděli se prostě na žádnou ekonomickou krizi nemyslí.
„Je to jeden z nejlepších svátků,“ říkají mi kluci. A že volných svátečních dní na Srí Lance nemají zrovna málo.
Želví přání
Realita opět trochu zabolí v nedaleké želví záchranné stanici. Po zaplacení pár tisíc rupií se nás ujímá jedenáctiletý kluk – syn provozovatelů. Stanice na první pohled vyžívá z mála, v několika nádržích plavou želvy různého stáří.
„Tahle ráda kouše, pozor,“ varuje nás náš mladý průvodce.
Ty nejmenší, teprve pár týdnů staré, tu marně čekají na turisty, kteří si je za pár tisíc rupií můžou vypustit do moře a sledovat želví miminka prchající vstříc životu na svobodě.
Želví vejce je překvapivě poddajné a změklé.
Malý rozumbrada ví o želvách, zdá se, naprosto všechno. „Želvy jsou silná zvířata. Nic na světě je neohrozí. Ani plastová brčka v oceánech. Orli, možná, těch by se želvy bát měly, ale pokud je neuloví po cestě do moře, tak mají vyhráno,“ říká chlapec důležitě a tváří se smrtelně vážně.
Želví miminko peláší vstříc oceánu.
V ústraní se svěří, že teď na tom s rodiči nejsou nejlépe. Nechce si ale stěžovat. Na prvním místě jsou pro něj vždycky želvy. Bez peněz turistů ale přicházejí o důležitý obnos peněz i záchranné želví stanice, jako je tato.
Liduprázdné pláže, západ slunce a chlapec, pro kterého je záchrana želv vším.
„Vidíte, madam, vaši želvu orel nenašel,“ říká chlapec a společně sledujeme kýčovitý výjev – na liduprázdné pláži zapadá slunce, moře tiše šumí. Jedna z vln právě sebrala i mou želvičku, která v příští sekundě mizí pod vodou.
„Teď si můžete něco přát. Želví přání vám vydrží i víc než sto let,“ dušuje se chlapec, kterého za poslední hodinku nenapadlo ani jednou se usmát.
Tak tedy jedno přání, prosím. Pro Srí Lanku.
* V článku jsme opravili počet obětí tsunami.
