Z úkrytu sledoval vraždění bez soucitu. Mrazivé svědectví přeživšího z festivalu

/Od zvláštního zpravodaje v Izraeli/

Ty záběry z mobilních telefonů oběhly před pár dny celý svět. Klasické sobotní festivalové ráno: Někdo se točil, jak tančí, někdo snídal, někdo prováděl ranní hygienu, někdo poslouchal hudbu.

Pak přišly exploze a výzvy pořadatelů, aby si lidé lehli na zem. Později, aby opustili areál. Vypukl chaos. Na některých záběrech jsou plačící děti v náručí rodičů a na záznamech kamer umístěných v autech jsou vidět teroristé se zelenými šátky na čele, jak střílí do utíkajících lidí. Přijeli na motorkách, v autech nebo se snesli na paraglidu. Ve videozáznamech zní střelba, výbuchy a výkřiky Alláh je veliký.

Do středečního odpoledne izraelská armáda okolí kibucu Reim, kde se festival konal, „čistila“ od teroristů. Teď ho zpřístupnila novinářům.

Silnice vedoucí k festivalu: Krajnice jsou ohořelé a stromy popadané. Ve škarpách se válí kempinkové stolky, sedátka, deky, různé oblečení, boty, ale i osobní věci jako kabelky. Lidé tu utíkali o život. Tráva podél je vypálená dočerna. Na krajnici stojí zaprášená auta s otevřenými dveřmi a rozbitými okénky. Některé vozy jsou i uprostřed polí.

Na festival se zahýbalo prašnou cestou vlevo. Naskytne se mrazivý pohled. Stojí tu desítky, možná stovka opuštěných aut. Všechna „předkem“ otočeným k silnici. Hned u kraje stojí torza osmi zcela vypálených osobáků. Nelze poznat značku ani barvu. Standup si u nich dělá slavný reportér ze CNN.

Můžeme se tu pohybovat dle libosti. Nahlížet do aut, prohlížet si věci, které tu účastníci festivalu ve spěchu zanechali. Těla zavražděných jsou už odklizena. Co auto, to příběh.

Bílá toyota. Vedle ní jsou vysypané barevné fixky a za autem leží rozevřený kurf s Mickey Mousem. Oblečení je zjevně dětské. Uvnitř auta je spousta krve.

Stříbrná kia. Na zemi kartáčky na zuby, pasta a ručník. V levém rohu čelního skla je velká díra po kulce.

U černého fordu leží motorka. „Ta je teroristů, tím přijeli, takový typ motorek u nás nejezdí,“ vysvětluje mi procházející izraelský voják. A vzápětí ukazuje na žluto-červené popruhy. „To měli na sobě teroristi, kteří přiletěli na paraglidu,“ vysvětluje.

Není těžké poznat vozy, v nichž někdo zemřel. Bílá kia je skrz naskrz prostřílená. Kulky jsou v předním skle, v boku a na opěradle. Napočítám jich nejméně 17. Dle oblečení na sedadlech a věcí v kufru v ní seděl mladý pár.

Vedle dalšího vozu leží fotografie pořízená ve fotobudce a na ní děti v teenagerovském věku. Okolo fotky ledvinka, dámský hřeben, zapalovače, deodorant, žvýkačky, klíče od auta nebo brýle. Přežili? Těžko říct.

„Pracoval jsem tamhle jako barman. Kolem půl sedmé ráno byl vyhlášený červený poplach, to znamená raketový útok a vy si musíte lehnout obličejem na zem a dát si ruce na hlavu,“ vypráví mi vysoký mladík v černém tričku. Jmenuje se Peleg Orev a přišel novinářům povědět, co tu ono sobotní ráno zažil.

Všichni si nejprve mysleli, že se jedná o v této oblasti „standardní“, a ne neobvyklé varování před raketovým útokem. Jenže pak slyšeli výstřely a výbuchy a viděli přijíždějící teroristy na motorkách.

„Nebe bylo šedivé, plné kouře. Lidi dostávali panické ataky, nevěděli, co dělat, byli vyděšení, snažili se ujet. Podívejte, jak stojí ta auta, všechna čumákem dopředu, jak se všichni snažili dostat na silnici. Jenže teroristé byli ze všech stran. Přicházeli tamhle od pódia, kde jsem pracoval, ze stran i z obou stran silnice. Úplně nás obklíčili a pálili ze všech stran,“ vypráví a ukazuje rukama na prostranství.

„Ta auta jsou zničená proto, že používali granáty. Viděl jsem, jak házejí granáty pod auta, kde seděli lidi, nebo do nich. Pak explodovala celá palivová nádrž. Do dalších pálili. Když se podíváte, tak vidíte v těch autech díry po kulkách,“ popisuje.

Také se snažili s kamarádem před běsněním teroristů ujet. „Když jsme ale viděli, že teroristé jsou na obou stranách silnice a střílí po autech, tak jsme z něj vyskočili a utíkali pryč. Vidíte ten potok? Teď je suchý, tak k němu jsme utíkali a schovávali se pod tím můstkem,“ ukazuje za prašnou cestu. Zpoza něj sledovali, jak teroristé střílí do utíkajících lidí. Hovoří o bestiálním masakru. Vraždění bez soucitu.

„Pak jsme sebrali všechny síly a přes pole utíkali k domu, kde bydlí farmáři.“ Tím si zachránili život.

Jdu se podívat k pódiu a do stanového městečka. Vše zůstalo tak, jak to zhruba tři tisíce návštěvníků opustily. Velký party stan a kolem něj poházené plastové kelímky, rozpité lahve od alkoholu, na pultech dokonce nedopité drinky. V odpočinkovém stanu jsou vystavené obrazy. „To tady vystavoval jeden místní umělec,“ říká mi izraelský voják. V pohodlných polštářích vidím zavrtané kulky.

Nahlédnu do karavanu. Má vysklené okno. U něj leží ženské spodní prádlo, legíny, vlhčené ubrousky a bota. Zjevně rychlý útěk.

Do stanového městečka se nesmí. „Nechci být nepříjemný, ale tady nemůžete být. Nemohu vám poskytnout žádné informace, sem je zákaz vstupu,“ upozorňuje mě nekompromisní voják. A vytahuje velké černé pytle. V této části festivalu, kde návštěvníci spali ve stanech, sbírání ostatků ještě neskončilo.