Přes smrt matky se nepřenesl. Memoáry prince Harryho odhalují trauma z paláce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Málokterá kniha s sebou nesla taková očekávání. A pravděpodobně ještě menší počet autobiografických děl nadzvedl ze židlí tolik lidí. Memoáry prince Harryho se během pár dní staly nejrychleji prodávanou knihou literatury faktu v historii a vévoda již stihl naznačit, že v šuplíku má materiál ještě na podobně obsáhlý přídavek.

„Memoáry Spare jsou zčásti zpovědí, zčásti tirádou a zčásti milostným dopisem. Místy působí jako nejdelší rozzlobená opilecká esemeska, jakou kdy kdo poslal. Je odzbrojujícím způsobem upřímná a intimní - ukazuje naprostou podivnost jeho často izolovaného života,“ zhodnotil anglické vydání knihy korespondent BBC Sean Coughlan.

Proč nese název Náhradník, to se čtenář dozvídá rychle. S pozicí druhorozeného se princ prý sžil již jako malý, avšak s pokročilejším věkem jako by rozdíly mezi sebou a bratrem vnímal mnohem jasněji - ať už šlo o honosnost pokojů nebo fakt, že zatímco William nemohl s otcem cestovat v jednom letadle, na Harrym až tak nezáleželo.

Z daného nastavení samozřejmě neviní rodinu a její členy, spíš místy zrezivělou instituci. A i když Coughlan ve svých textech i v rozhovoru pro Seznam Zprávy opakuje, že britská monarchie se dokáže přizpůsobit změnám – opravdu nejde jen o kosmetické úpravy?

Královská rodina se sice více otevřela světu díky sociálním sítím, ale dává si dobrý pozor, aby na veřejnosti neukázala jiné než pozitivní emoce. Stále se nevyjádřila k obviněním, která princ Harry vznesl. A obraz v tisku jí stojí za poničené vztahy.

Étos fungování královské rodiny zůstává nezměněný. A vévoda je veřejností, která se z nějakého důvodu cítí povolána ho soudit, bit za to, že odhaluje její zákulisí, nebo že přiznává, že se ve svém životě dokonce necítil dobře.

Ano, na světlo se dostaly i nelichotivé či příliš intimní detaily, byly ale opravdu tak strhující? A neunikaly náhodou podobné věci do tisku už řadu let?

Zastřešujícím motivem celé knihy je smrt Harryho matky, princezny Diany. Pokud by si snad čtenář chtěl čárkovat, kolikrát se na ni princ odkazuje, nejspíše mu po několika stránkách dojde tužka, papír a možná i trpělivost. Na povrch díky tomu ale vyplouvá důležité téma duševního zdraví, kterému se vévoda věnuje již déle.

Lehce opomíjeným, ale o to znepokojivějším aspektem Harryho knižní zpovědi je totiž to, jak zřejmé, trvalé a určující je pro něj trauma, které mu způsobila ztráta matky. Sám v knize přiznává, že 12letý traumatizovaný Harry nepřestal být jeho součástí ani v dospělosti.

Ve vzpomínkách se vrací třeba k tomu, jak si na škole zamiloval rugby, jelikož hledal „vnější bolest, která by se vyrovnala té vnitřní“. Smrt matky v něm vyvolala sklony k sebedestruktivitě, ochromujícím úzkostem, ale také kvůli ní přišel o citovou kotvu, kterou až do setkání s Meghan Markle nikdy nenahradil.

Pod pokličkou schované emoce, které se i kvůli rodinnému nastavení jen hromadily, s jejím příchodem konečně našly cestu ven. Jejich společný život však zároveň jen umocnil vnímání paralel mezi současností a špatnými vzpomínkami, které daly vzniknout dalšímu silnému motivu knihy - zakořeněné nenávisti vůči tisku, jmenovitě britskému bulváru.

„Rudá mlha“, jak sám princ označuje své stavy hněvu, se v případě médií nikdy nezvedne. Harry vzpomíná například na to, jak se média sadisticky držela příběhu o tom, že Charles není jeho otec.

Když vezmeme v potaz, kolik munice sám vévoda médiím dává, jeho vztek působí přehnaně. Harry ovšem moc dobře ví, že se ne vždy dokázal s mimořádnými nároky svého života a rodiny vyrovnat, odmítá ale odlidštění, ke kterému v případě významných osobností dochází.

Jestli je něco na knize opravdu dobré, pak to, že její sepsání bylo svěřeno do rukou J. R. Moehringera. Zkušený autor má na kontě například autobiografii Phila Knighta, spoluzakladatele firmy Nike, a za své psaní získal prestižní Pulitzerovu cenu.

I když předkládá čtenáři téměř pět set stran dlouhou publikaci, Moehringer ví, jak ze čtení udělat radostnou záležitost. Plynutí textu pomáhají krátké kapitoly i dynamické tempo. Čas od času si člověk musí připomenout, že nečte knihu vytaženou z knihovničky beletrie.

Zároveň se v takových chvílích nelze ubránit myšlence, že zvolený přístup možná autobiografii škodí. V momentě, kdy princ, který se netají tím, že knihám příliš neholduje, přirovnává vodu v kohoutcích zámku Balmoral k jezeru, kde Merlin pomohl Artušovi najít jeho kouzelný meč, jsou totiž pochybnosti o Harryho reálném přínosu vcelku namístě.

Náhradník nicméně dokáže na čtenáře přenést princovu nevyřešenou bolest i pokřivený pohled na svět. Moehringer z rozptýlených vzpomínek dokázal vydolovat rozhodující detaily, s jejichž pomocí vytvořil nečekaný literární počin.

Skoro byste až vévodovi ze Sussexu odpustili, že již nikdy nevyženete z hlavy informaci o tom, že ho na svatbě jeho bratra trápily omrzliny penisu, či představu krále Karla, jak v boxerkách dělá stojky na hlavě kvůli bolestem krku a zad.

Skoro.

Takže díky, Harry, prolomit institucí nastolené ticho bylo důležité. Ten druhý díl už ale asi oželíme.