Vyhnání Gazanů do Egypta? Část z nich by zamířila do Evropy, říká expert

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Chování Izraele v Pásmu Gazy překračuje pojem sebeobrana, myslí si britský expert Hugh Lovatt, který tento týden vystoupil na půdě Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.

„Sebeobrana vás nezbavuje nutnosti respektovat mezinárodní právo. A neumožňuje vám trestat obyvatelstvo za činy skupiny, kterou většina tohoto obyvatelstva nepodporuje a nikdy nepodporovala. Není nic takového jako obrana přerušením dodávek elektřiny a vody obyvatelstvu Gazy,“ vysvětluje.

Lovatt se také domnívá, že vláda Benjamina Netanjahua mohla zabránit smrti několika rukojmích, kdyby z politických důvodů neodkládala uzavření dohody o příměří. Ke shodě mezi vyjednavači totiž došlo už loni v červenci, izraelský premiér ji ale úmyslně torpédoval.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Lovatt mluví i o tom, jaké páky má na řešení blízkovýchodního konfliktu Evropská unie, případně jak se na Izrael dívá nový syrský režim.

Do Prahy jste přijel na pozvání Ústavu pro mezinárodní vztahy, který spadá pod Ministerstvo zahraničí. Jak hodnotíte českou politiku směrem k izraelsko-palestinskému konfliktu?

Pocházím ze západní Evropy a zapojuji se do debat nejen v Bruselu, ale i s Francouzi, Belgičany nebo Španěly. A myslím, že mezi členskými státy existují jasné rozdíly v názorech na tento konflikt –⁠⁠⁠ zvláště jde o nesoulad mezi podobně smýšlejícími západními a východními státy EU. I proto je pro mě důležité být tady a naučit se trochu porozumět odlišnému přístupu.

Netajím se tím, že jsem v této věci spíše zajedno s Nory a Francouzi než s Čechy. Máte ale přátele z Maďarska, kteří jsou v západní Evropě vnímáni ještě více jako blokační země, a právě tyto rozdílné pohledy jsou jedním z důvodů paralýzy v zahraniční politice.

Je otázkou, nakolik je možné najít společné rysy se zeměmi, jako je Česká republika, a kde je prostor pro –⁠⁠⁠ řekněme –⁠⁠⁠ pragmatičtější přístup, a kde naopak ideologie takovýto přístup zakazuje.

Myslíte, že by Evropská unie mohla hrát při řešení blízkovýchodního konfliktu větší roli? Až dosud zůstávala zcela ve stínu USA.

Myslím, že EU a členské státy mohou hrát mnohem významnější roli. Ani bych to neohraničoval řešením izraelsko-palestinského konfliktu, protože si myslím, že k tomu máme v tuto chvíli bohužel hodně daleko. A kdybychom o tom mluvili, tak se bavíme o vyjednávání a o tom, kdo by měl být prostředníkem. K tomu se ale musíme nejdřív dostat. To je teď spíše hypotetické, protože žádná jednání neprobíhají.

Otázka, kterou je třeba položit, je více o tom, jak mohou různé země spolupracovat, aby vytvořily podmínky pro odblokování budoucích jednání. To znamená jednoznačně větší zapojení se do izraelské politické dynamiky, která v současné době není nakloněna dvoustátnímu řešení ani udržitelnému příměří v Gaze. Stejně tak by se Evropané měli angažovat při řešení dysfunkcí a problémů v palestinském politickém systému.

Jak konkrétně se mohou zapojit?

Je jasné, že EU a členské státy mají spoustu pák. Možná bych i řekl, že více než Američané. Například náš vliv na Izrael je potenciálně menší než USA. Když říkám potenciálně, myslím tím, že je to spíš otázka politické ochoty. Pokud ale jde o Palestince a Palestinskou samosprávu, jsme jejím největším dárcem. Máme tedy obrovskou páku. Když se na to podíváte z tohoto hlediska, můžeme toho udělat hodně.

Nemyslím, že se nám někdy podaří dosáhnout konsenzu 27 států, bude je velmi těžké přimět k dohodě, zejména kvůli obstrukcím Maďarska. Ale v minulosti už jsme ukázali, že se můžeme dostat k pozici, kterou akceptuje 26 členských států. A taková skupina stejně smýšlejících už může dělat dost –⁠⁠⁠ stále ale potřebujete větší politickou ochotu přijmout těžká rozhodnutí, zejména pokud jde o Izrael a o to, jaký k němu máme vztah.

EU byla vždy spíše zastáncem politiky statu quo, což není vždy špatně, ale rozhodně to neznamená, že se nemůže přizpůsobit změnám na místě. Stále se chováme a jednáme stejně, jako bychom jednali v roce 2006, 2010 nebo dokonce 2014. Ale je zřejmé, že věci se posunuly dál. Je proto třeba přijmout novou evropskou strategii, nový přístup k řešení konfliktu.

Pojďme k válce v Pásmu Gazy. Izrael minulý týden oznámil, že Gazu odstřihne od elektřiny. Je to stále ještě legitimní způsob boje proti teroristům z Hamásu?

Můj názor –⁠⁠⁠ a myslím, že i většiny Evropanů –⁠⁠⁠ je, že Izrael má samozřejmě právo na sebeobranu, ale to, co už dlouho v Gaze dělá, toto právo překračuje. Právo na sebeobranu neznamená právo porušovat mezinárodní právo. Jeho akce jsou stále více vnímány, a to i Mezinárodním soudním dvorem a Mezinárodním trestním soudem (ICC), jako válečné zločiny.

Sebeobrana vás nezbavuje nutnosti respektovat mezinárodní právo. A neumožňuje vám trestat obyvatelstvo za činy skupiny, kterou většina tohoto obyvatelstva nepodporuje a nikdy nepodporovala. Není nic takového jako obrana přerušením dodávek elektřiny a vody obyvatelstvu Gazy. Jak už říkaly mezinárodní organizace –⁠⁠⁠ je to válečný zločin a jeden z faktorů, které vedly ICC k vydání mezinárodních zatykačů.

Izrael uvedl, že cílem tohoto postupu je vyvinout tlak na Hamás, aby propustil rukojmí. Co se ale týče propuštění rukojmích: Hamás a izraelská vláda přece uzavřely dohodu o příměří, která má tři fáze. V rámci této dohody Hamás souhlasil s propuštěním všech zbývajících rukojmích. Je součástí druhé fáze, která měla být realizována nyní. Kdyby se ovšem Izrael nerozhodl dohodu ukončit. Chci tím říct, že přerušení dodávek elektřiny a vody je nejen morálně a právně špatně, ale je to také zbytečné.

Gaza po lednovém začátku příměří:

Myslíte si tedy, že izraelská vláda přispívá k tomu, že rukojmí zůstávají v Gaze?

Je tragické to říkat, ale izraelští rukojmí zemřeli kvůli politickým kalkulacím této vlády. To vůbec neznamená, že bych chtěl jakkoliv omlouvat zločiny Hamásu, ale dohoda uzavřená v prosinci byla v podstatě na stole zhruba od dubna. Ještě v květnu tam byly nějaké rozpory, ale 2. července se Hamás a izraelští vyjednavači dohodli na znění prakticky totožném s tím, co bylo schválené v prosinci, je tam jen jeden další dodatek.

Když se vyjednavači vrátili z Dauhá do Jeruzaléma, informovali o dohodě Netanjahua. Ten ji vykolejil s tím, že přidal nové podmínky, které tam předtím nebyly a o kterých dobře věděl, že s nimi Hamás nebude souhlasit. Je jasné, proč to udělal, ostatně izraelská média o tom píší zcela jasně. Důvod není ten, že by chtěl vyvinout nátlak na Hamás, aby získal rukojmí. Řekl bych, že důvodem není ani snaha o úplnou porážku Hamásu. Důvodem je snaha udržet si koalici.

Co říkáte na Trumpův developerský plán s Gazou? Je podle vás míněný vážně, nebo jde jen o nějakou taktiku?

Část lidí dříve zajímalo, zda Trumpova administrativa hraje na světovém poli 3D šachy, nebo ne. Myslím, že už její první období ukázalo, že nehraje. On prostě jen předhazuje věci tak, jak ho napadnou. Bez konzultace s poradci, a rozhodně s velmi malou konzultací s americkými institucemi, ministerstvem zahraničí, CIA, atd. Když to řekl, překvapil i všechny lidi v administrativě.

Ten plán je podle mého názoru nemorální. Mluvíme o násilném vysídlení. I když se to Trump bude snažit prezentovat jinak, je to násilné vysídlení 2,1 milionu Palestinců. Proti jejich vůli, neumožnění návratu. To je etnická čistka a vyčištění Gazy od jejího obyvatelstva. Je to válečný zločin.

Je to také velmi nepraktické, protože 2,1 milionu Palestinců neodejde. Více než rok izraelských bojů nedokázal plně vytlačit všechny obyvatele ani ze severní části Gazy.

Nesouhlasí s ním ani země, kam by měli uprchlíci zamířit.

Země jako Egypt a Jordánsko to vnímají jako existenční hrozbu, i když je pro ně americká podpora důležitá a pravděpodobně i existenční. Jsou ale proti kvůli domácím důsledkům, už tak mají přetížené sociální služby s nedostatečnými zdroji a velmi křehké ekonomiky, které se potýkají s vysokou nezaměstnaností.

Řekněme, že rozdělíme uprchlíky a pošleme milion lidí do Egypta a milion do Jordánska. To jsou ohromující čísla. Představte si, že by do České republiky přišel milion palestinských uprchlíků, to by bylo nesmírně destabilizující. A to je na stole i možný přesun obyvatelstva Západního břehu Jordánu.

Jordánci se jasně vyjádřili, že takový scénář by představoval válečný akt ze strany Izraele. Vedlo by to tedy k úplnému zpřetrhání vazeb, které by ukončilo desetiletí míru mezi těmito zeměmi. A i když mezi nimi panuje chladný mír, tak až do války v Gaze existovaly velmi úzké pracovní vztahy mezi vládami, bezpečnostními službami a armádami. Takže to, co navrhuje Trump, není hrozné jen pro Palestince, ale i pro celý region.

Vezměme si scénář přesunu milionu Palestinců do Egypta, tedy do země, která pro ně nemá žádné sociální ani ekonomické vyhlídky a která je nechce. Myslím, že je jasné, že Gazané by nechtěli zůstat v Egyptě. A můžeme si být zcela jisti, že mnoho z těch desetitisíců Palestinců, kteří by byli přemístěni do Egypta, by se snažilo hledat lepší život a budoucnost v Evropě. Takže to, co Trump navrhuje, bylo také velmi destabilizující pro Evropu.

Zmínil jste Západní břeh Jordánu, i tam je nyní situace napjatá. Mohlo by dojít k nějaké větší eskalaci připomínající 7. říjen?

Ano i ne. Ne, pokud jde o 7. říjen, kdy se stalo, že izraelská armáda byla zastižena nepřipravená na takový druh masového palestinského násilí a masový počet obětí. Izrael má daleko větší kontrolu nad Západním břehem na základě dohod z Osla –⁠⁠⁠ jde o rozdělení oblastí A, B a C kvůli Palestinské samosprávě, kvůli rozdělení kontrolních stanovišť na Západním břehu atd.

Násilí se ale opět stupňuje a Izrael do jisté míry ztrácí kontrolu. Pomalu se rozpadá architektura, která byla zavedena pro správu okupovaného Západního břehu Jordánu. Částečně kvůli vlastním krokům Izraele, částečně kvůli tomu, že se Izrael obrátil proti Palestinské samosprávě. Ta sice kdysi byla možná vytvořena, aby sloužila jako srdce budoucího Palestinského státu, ale ten potenciál už dávno ztratila. Nyní se zredukoval na roli udržování klidu a bezpečnosti ve prospěch Izraele.

V minulosti si izraelští představitelé uvědomovali, že Palestinská samospráva pomáhá se správou Západního břehu, tato izraelská vláda je ale tak extrémní, že se obrací proti Palestinské samosprávě, podkopává ji, marginalizuje a brání jí, aby hrála stabilizační roli pro Izrael.

A tak začínáme pozorovat šíření ozbrojených skupin. Izrael je sice z vojenského pohledu úspěšný –⁠⁠⁠ u Hizballáhu jsme viděli, že je schopen identifikovat a eliminovat ozbrojené bojovníky se zničující přesností –⁠⁠⁠ ale ze strategického hlediska bych řekl, že je mnohem méně úspěšný. Myslím, že před třemi roky Izrael vyhlásil masivní bezpečnostní kampaň, bylo to ještě za předchozí vlády. Za ty tři roky eskalace, vojenských vpádů a vysokého počtu palestinských mrtvých se nachází v situaci, která je fakticky mnohem horší, než když Izrael tuto kampaň zahájil.

Z analytického hlediska je většině lidí jasné, že Západní břeh Jordánu směřuje k dalšímu hlubokému požáru. Nikdo však nedokáže říct, kdy k tomu výbuchu dojde. Všeobecná shoda panuje v tom, že k němu směřujeme. A Izrael tento trend z velké části urychluje.

Jak hodnotíte izraelský přístup k novému syrskému režimu? Zdá se, že Netanjahuova vláda si chce vytvořit v zemi nárazníkové pásmo…

Myslím, že izraelské akce je obtížné rozumně vysvětlit, a to z následujících důvodů. Když jsem byl před pár dny v Sýrii, mluvil jsem nejen s obyčejnými Syřany, ale i s lidmi z nové administrativy.

Pozoruhodné je, že tam panuje poměrně pragmatický, a dokonce smířlivý pohled na Izrael. Hlavním nepřítelem je pro ně Írán a Hizballáh. Rusko vlastně ani ne, u něj je to myslím složitější. U Izraele platí, že lidé jsou vyčerpaní konflikty a nechtějí další válku. Jsou dokonce unaveni palestinskou kauzou.

Když se na to podíváte z tohoto úhlu pohledu, je jasné, že existuje prostor pro konstruktivnější spolupráci mezi novou syrskou administrativou a Izraelem. To nutně neznamená, že se Sýrie připojí k Abrahamovským dohodám nebo že se formálně vzdá Golanských výšin, ale změnou vlády se změnili i její nepřátelé a přístupy.

Izrael býval v minulosti velmi pragmatický, během války měl nějaké kontakty se sunnitskými skupinami na jihu Sýrie i s Kurdy. Nyní ale izraelská vláda prosazuje extrémně maximalistický přístup ve vztahu k novým syrským orgánům. Nejen pokud jde o pokračující letecké údery, ale i pokračování v okupaci části syrského území, vpády do vesnic na jihu. A myslím, že tohle všechno snižuje šanci na konstruktivnější vztahy se Sýrií.

Na závěr se zeptám ještě na vaši další specializaci, konflikt v Západní Sahaře. Znamená to, že Trumpova administrativa uznala marockou suverenitu nad tímto územím, konec boje Sahařanů za nezávislost?

Dovolím si tvrdit, že uznání USA marocké suverenity nad Saharou mělo na samotný konflikt velmi malý vliv. Dopad byl jen ten, že jsou teď vyhlídky na řešení pomocí jednání mnohem obtížněji dosažitelné než dříve. Trumpův krok dále podněcuje maximalistický marocký přístup, což odporuje i marockým tvrzením, že chtějí kompromisní řešení.

Zároveň tím zahnali do kouta Frontu Polisario (hnutí usilující o nezávislost území, pozn. red.). I ta by měla být pragmatičtější –⁠⁠⁠ to nutně neznamená přijmout marocký návrh na autonomii, ale být připraven na nějakou třetí cestu, tedy něco mezi přímou nezávislostí a začleněním se do Maroka.