Přepisování dějin platí i pro černochy. Byl Martin Luther King lhář a násilník?

V roce 1963 mluvil King k více než 200 tisícům lidí shromážděných u Lincolnova památníku ve Washingtonu. Opustil předem připravený text a svěřil se přítomným se svým „snem“. A vznikl tak jeden z nejslavnějších projevů v dějinách - „I Have a Dream Speech“.

„Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů… Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!“ říkal Martin Luther King.

Historici v posledních letech stále častěji připomínají, že King možná ty děti neměl jen čtyři. A že pokud jich bylo víc, tak alespoň jedno se narodilo mimo jeho manželství. To by jistě nebyl „smrtelný hřích“, který by Kingův odkaz zničil, byť v Americe to posuzují přísněji než třeba v Česku.

Pokud by se však prokázalo jiné vážné podezření, začal by se Kingův obraz otřásat v základech.

Pojďme na to ale postupně.

Když se Martin Luther King v roce 1929 narodil, vládla ve Spojených státech přísná rasová segregace. V jižních státech byla drsnější, ale na severu nebylo o mnoho lépe. Černoši měli omezené volební právo a v podstatě všechny veřejné prostory byly pokud možno rozděleny na ty pro „bílé“ a pro „černé“.

V některých státech směli černoši v autobusech jezdit jen v zadní části vozu, a když byla část pro bílé obsazena, museli pustit bělocha sednout. Školy byly oddělené. V obchodech byli přednostně obsluhováni běloši. A když si Afroameričanka chtěla například vyzkoušet klobouk, vložila do něj prodavačka nejprve tašku. Kdyby si totiž chtěla stejný klobouk někdy později zkoušet běloška, nesměla přijít do potenciálního kontaktu s „černými“ vlasy.

Obrazy rasové segregace: „Chceme bílé nájemníky v naší bílé komunitě“

Když byl King 4. dubna 1968 zavražděn, platil už čtyři roky federální zákon, který zakazoval rasovou segregaci a diskriminaci na základě rasy. V 50. a 60. letech se americká společnost začala podstatně měnit.

A významně k tomu přispělo hnutí za občanská práva, které vedl Martin Luther King.

King poprvé veřejně vystoupil v roce 1955. V baptistickém kostele v Montgomery mluvil k tisícům Afroameričanů. Sešli se několik dnů poté, kdy aktivistka Rosa Parksová odmítla v autobuse pustit bělocha na své místo. Byla z vozu vyvedena přivolanými policisty, zatčena a později odsouzena k zaplacení pokuty.

„Lidé jsou unaveni. Lidé už nechtějí snášet zadupávání ocelovými chodidly útlaku,“ říkal Martin Luther King. „Jsme tady. Jsme tady, protože jsme už unaveni.“

A začal jeden z prvních velkých úspěšných protestů hnutí za občanská práva – bojkot městských autobusů. Afroameričané vydrželi bojkotovat autobusy téměř rok. A na konci roku 1956 prohlásil Nejvyšší soud segregaci v městských autobusech v Montgomery za neústavní.

Emmettu Tillovi bylo 14, když přemluvil svoji matku, aby ho o prázdninách pustila společně s bratranci na návštěvu příbuzných na jihu – v městečku Money ve státě Mississippi. Emmett žil v Chicagu a matka měla strach. Bála se, že si vůbec nedokáže představit, jak moc se pro Afromeričana liší život ve velkoměstě na severu od maloměsta na jihu.

Snažila se mu to vysvětlit. Například: Nikdy nesmí sám oslovit bělocha, smí jen odpovídat. A když se k němu blíží bílá žena, musí sklonit hlavu, nikdy jí nesmí pohledět do očí.

Emmettova matka Mamie Till-Mobleyová byla vzdělaná žena a měla strach. Věděla, že v předchozích desítkách let bylo především na jihu Spojených států zlynčováno několik tisíc Afroameričanů. A že záminky pro lynč mohly být malicherné. Měla strach, ale Emmettovu přemlouvání nakonec neodolala.

Krátce po příjezdu do Money šel Emmett do obchodu. Není jasné, co se uvnitř stalo, ale prodavačka a spolumajitelka obchodu Carolyn Bryantová Emmetta obvinila, že na ní pískl a snažil se s ní flirtovat.

Po několika dnech vtrhli do domu Emmettových příbuzných Carolynin manžel a jeho nevlastní bratr. Byli ozbrojení a odvlekli Emmeta pryč. Bili ho, mučili, pak ho zabili střelou do hlavy. Jeho zmrzačené tělo hodili do řeky.

Řeka tělo vyplavila po třech dnech. Emmett byl převezen zpátky do Chicaga a jeho matka zorganizovala veřejný pohřeb v kostele. Emmettovo tělo bylo vystaveno v otevřené rakvi. „Chtěla jsem, aby svět viděl, co udělali mému dítěti,“ říkala Mamie Till-Mobleyová.

Na pohřeb přišly desítky tisíc lidí. Bylo září 1955 a byl to jeden z největších impulsů pro rozmach hnutí za občanská práva.

Nešlo to rychle. Emmettovi vrazi byli osvobozeni porotou složenou pouze z bělochů. A protože jim nehrozil opakovaný soud za stejný zločin, prodali svůj příběh časopisu Look a otevřeně líčili, jak Emmeta bili a mučili.

Ale zastavit to už také nešlo. Rosa Parksová později řekla, že když se rozhodla nepustit bílého muže sednout v autobuse, myslela na Emmetta Tilla.

Martin Luther King organizoval hnutí za občanská práva jako sérii v principu nenásilných protestů. Odpovídalo to jeho přesvědčení, zároveň to byla geniální taktika.

King byl velkým obdivovatelem Mahátmy Gándhího, indického národního hrdiny, který organizací masových nenásilných protestů výrazně uspíšil vznik nezávislé samostatné Indie. V roce 1959 King spolu s manželkou Indii navštívil a přespal v domě, kde kdysi bydlel Gándhí. V době Kingovy návštěvy to už bylo Gándhího muzeum. King vzpomínal, že ve vzduchu cítil „Gándhího vibrace“.

V textu, ve kterém o své indické cestě psal, formuloval také vlastní pojetí nenásilných protestů: „Skutečný nenásilný odpor neznamená podřídit se moci zla. Je to odvážná konfrontace se zlem silou lásky, s vírou, že je lepší být objektem násilí než násilníkem. Násilník jen zmnožuje násilí a hořkost ve světě, ale ten, který násilí strpí, může v protivníkovi vyvolat pocit studu a pomoci tak k proměně jeho srdce,“ psal King.

A shrnul: „Nenásilný odpor vyzývá lásku, ale není to nějaká sentimentální láska. Je to velmi přísná láska, která se dokáže zorganizovat v kolektivní akci, jež napravuje křivdy tím, že na sebe převezme utrpení.“

Na jednom shromáždění říkal King svým posluchačům: „Slyšel jsem, že vás bijí, že vám nadávají, že vpadávají do vašich domů a týrají vás tam. Někteří z vás mají nože a já vás žádám, abyste je odložili. Někteří z vás mají pušky a já vás žádám, abyste je odložili. Vaší zbraní je nenásilí, vaším brněním je pravda.“

Ale nebyla to jenom filozofie, která propojovala inspiraci Gándhím, hinduismem, křesťanstvím, Tolstým nebo Thoreauxem. Byla to i taktika, která jedině mohla fungovat. Copak měli černoši se svými noži šanci proti těžce vyzbrojeným policistům a vojákům?

Nenásilné akce byly riskantní, mohly skončit i smrtí. Ale byla to jediná šance, jak získat pozornost i sympatie. Ne snad sympatie vrahů Emmetta Tilla, ale mnoha jiných Američanů ano.

V roce 1961 začali například aktivisté pořádat „jízdy svobody“. V autobusech, které vyjížděly ze severních států, cestovali na jih, kde se odmítali podřídit segregačním pravidlům uvnitř vozu i na nádražích. Ve městě Birmingham ve státu Alabama dali místní policisté místnímu Ku Klux Klanu patnáct minut na to, aby se se škůdci vypořádal. Zasáhli až po uplynutí dohodnuté lhůty.

Nebyla jiná cesta, jak veřejnosti přesvědčivě ukázat, že policie na jihu USA spolupracuje s Ku Klux Klanem. Na jedné straně odhodlaní stateční neozbrojení aktivisté. Na straně druhé sadističtí rasisti spojení se zkorumpovanými policisty.

Stále víc lidí to vidělo.

Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) byl Martinem Lutherem Kingem přímo posedlý. Respektive posedlý jím byl první ředitel FBI Edgar Hoover.

Po Hooverově smrti vyšlo najevo, že po dobu svého dlouholetého působení ve funkci masivně porušoval americké zákony i pravidla FBI. Mimo jiné odposloucháváním, zastrašováním a kompromitováním oponentů. Takto postupoval i v případě Kinga.

Ukazuje to například dokumentární film Sama Pollarda MLK/FBI z roku 2020, který vychází z čerstvě odtajněných dokumentů FBI.

FBI se při sledování Kinga nejprve zaměřovala na pátrání po tom, zda nespolupracuje s komunisty. Při odposlouchávání hotelových pokojů, kde King bydlel, agenti brzy zjistili, že se King stýká se ženami. A to bylo téma, na které se FBI zaměřila.

Vrcholným kouskem agentů byl anonymní dopis s usvědčující nahrávkou, který Kingovi poslali. Jazyk dopisu naznačoval, že jde o dopis od blízkého přítele. Že tedy o jeho jednání ví jeho okolí. A že jediná důstojná cesta je spáchat sebevraždu.

Sam Pollard - podobně jako mnoho publicistů a historiků - je také přesvědčen, že se FBI podílela i na Kingově vraždě.

Podle oficiální verze zastřelil Martina Luthera Kinga 4. dubna 1968 na hotelovém balkonu v Memphisu James Earl Ray.

Ray byl drobný kriminálník, opakovaně odsouzený k vězení, opakovaně na útěku. K vraždě Kinga se po zatčení přiznal na radu svého právníka, aby se vyhnul trestu smrti. Byl odsouzen k 99 letům vězení. A záhy přiznání odvolal s tím, že ho učinil pod nátlakem.

Ve vinu Jamese Earla Raye nevěřili ani Kingova dcera Bernice a Kingův syn Dexter. Pochybnosti zazněly i v závěrečné zprávě vládní vyšetřovací komise. „Komise dospěla k závěru, že žádné vysvětlení neodpovídá představě, že Ray byl jediným pachatelem. Je pravděpodobné, že za vraždou Martina Luthera Kinga stálo spiknutí.“

Režisér Sam Pollard vysvětluje, že bez spolupráce FBI by James Ray nemohl na Kinga střílet, pokud vůbec střílel on. „Kamkoli King přijel, měl v zádech agenty FBI. Tak jak by agenti, kteří Kinga bez přestávky sledovali, mohli přehlédnout někoho jako James Earl Ray, který má pušku a chystá se střílet? To nedává smysl,“ říká Pollard.

FBI nedávno znovu vstoupila do života, respektive odkazu Martina Luthera Kinga. Čerstvě odtajněné přepisy nahrávek FBI zpracoval také zkušený Kingův životopisec David Garrow. A narazil na informace, které podle něj přinášejí „zásadní výzvu pro Kingův historický obraz a vyžadují co nejintenzivnější a nejpečlivější historické zkoumání.“

Garrow prošel 54 602 nových webových odkazů z archivu FBI, z nichž mnohé vedou na dokumenty ve formátu PDF o stovkách stran. Základní informace přinesly přepisy nahrávek odposlechů z hotelových pokojů. Podle Garrowa se ukázalo, že Kingovy nevěry byly ještě častější, než se dosud vědělo, a že se účastnil i skupinového sexu.

Tím hlavním otřesným „svědectvím FBI“ je ale záznam z hotelového pokoje, podle kterého tam Kingův přítel znásilnil ženu. King situaci pozoruje, směje se a radí.

Ano, to by samozřejmě bylo víc než „pouhá“ zrada manželského slibu. Historici a komentátoři si samozřejmě kladou otázku, nakolik je možné takovému záznamu věřit, respektive jak ho interpretovat? FBI se po léta prokazatelně snažila Kinga diskreditovat, tak proč najednou brát takový materiál vážně?

Sám Garrow je opatrný, ale píše, že podle něj nebývají podobné přepisy nahrávek smyšlené. Ale uznává, že na definitivní potvrzení či vyvrácení podezření si budeme muset počkat do roku 2027 – teprve tehdy budou zveřejněny samotné nahrávky a bude tak možné porovnat originál a přepis.

Někteří historici už předem Kinga obhajují a vyčítají Garrowovi, že přikládá váhu zdrojům FBI, které je v principu třeba považovat za nevěrohodné.

Některá konzervativní média naopak v době Black Lives Matter škodolibě triumfují: „Martin Luther King jako násilník, který se smál při znásilnění. Neměly by padnout jeho sochy?“

Profesor historie a mediálních studií na Rutgers University David Greenberg píše: „I kdyby se potvrdila ta nejhorší podezření, neznamená to, že bychom měli strhávat sochy Martina Luthera Kinga, nebo mu odejmout Nobelovu cenu. Máme v posledních letech za sebou příliš mnoho historie poznamenané demoliční koulí – historie, která kvůli osobním nebo veřejným selháním vyhání velké politické nebo kulturní osobnosti z našich panteonů.“

Greenberg shrnuje: „Historici vědí, že i ty největší postavy naší minulosti byly chybující, smrtelné bytosti – špatní rodiče nebo manželé, lidé schopní násilí a krutosti, náchylní k sexistickým nebo rasistickým myšlenkám, byli prodejní, nebo to byli megalomani… To vše ale neznamená, že bychom měli začít pohrdat těmi, kteří se v minulosti stali hrdiny. Dává nám to prostě plnější a detailnější poznání lidí, kteří měnili náš svět.“

Moudrá slova na téma „přepisování dějin“. Novým informacím se bránit pochopitelně nemáme. Strhávání soch ano. Přesto si autor tohoto textu dovolí nesouhlasit.

Martinu Lutheru Kingovi samozřejmě nemůže nikdo odebrat zásluhy na proměně americké společnosti. Je to jedna z největších postav amerických moderních dějin.

Ale proč si naplno nepřipustit ten rozpor: King byl morálním vzorem a mluvil o zbraních lásky a pravdy. A přitom lhal a podváděl, kudy chodil. Nejenom, že byl nevěrný. Posmrtně byl usvědčen i z plagiátorství, jeho doktorská práce na Bostonské univerzitě je v podstatě celá opsaná.

Pokud by se ještě potvrdilo, že se dobře bavil při pohledu na znásilňování ženy… Neměla by se přece jen rozhoupat demoliční koule?

Abychom si dobře rozuměli: Nejde o „výmaz“ z dějin, odebírání zásluh, vytrhávání stran z učebnic. Jde tu o symboly. Ano, i hrdinové jsou jen „chybující smrtelné bytosti“, třeba i se sklonem k násilí a krutosti, sexismu a rasismu…

Ale znamená snad tohle vzhlížení k hrdinům ve veřejném prostoru, že si toho mohou dovolit víc než „obyčejní smrtelníci“? Že vzhledem k tomu, že dosáhli něčeho historicky velkého, mohou lhát, podvádět a znásilňovat beztrestně? A nemůže to v „malém“ vést k pocitu, že si víc mohou dovolit třeba i úspěšní producenti a režiséři, nebo třeba i učitelé na vysokých školách?

Dobrá, učitele, kteří znásilňují studentky, je možno propustit. Dokonce i takového Harveyho Weinsteina je možno pohnat před soud.

Ale co s hrdiny?