Premiér, který chce opustit NATO? Ve Francii nelze vyloučit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Důležitým bojištěm mezi prezidentovým hnutím Republika vpřed! (ve volbách v koalici Obnova) a levicovou koalicí Nový ekologický a sociální svaz (Nupes) se stalo normandské město Caen. Právě sem přijel ve středu lídr Nupes Jean-Luc Mélenchon, aby podpořil mladého kandidáta své koalice. Úspěch 22letého Noého Gaucharda by vládnoucímu hnutí zasadil těžký úder – o místo v parlamentu se zde totiž uchází i nově jmenovaná premiérka Elisabeth Borneová.

„Jiný premiér je možný,“ hřímal v caenském kongresovém centru Mélenchon, který o post premiéra začal usilovat hned po oznámení výsledků prvního kola prezidentských voleb. V nich sice podle očekávání nepostoupil do druhého kola, získal ale více hlasů, než se čekalo.

Sedmdesátiletý politik, v jehož programu je mimo jiné i odchod z NATO a ekonomický protekcionismus, vyvolal v přímořském městě obrovský zájem – kongresový sál byl plný do posledního místa a stovky dalších zájemců musely zůstat venku.

V otázce odchodu Severoatlantické aliance se nicméně levicová koalice neshodla – Mélenchonova Nepoddajná Francie s ním počítá, v programu Nupes se ale píše, že socialisté členství v Alianci podporují.

Mélenchonova slova o tom, že mezi macronovci „zavládla panika“, nemusejí být až tak daleko od pravdy. Silné znepokojení ve vládních řadách bezpochyby panuje: podle posledního průzkumu agentury Ipsos-Sopra Steria by první kolo voleb mohla vyhrát právě Mélenchonova koalice, kterou plánuje volit 28 procent Francouzů, Macronovu hnutí chce dát hlas o procento voličů méně.

Vzhledem k dvoukolovému většinovému systému mají ale macronovci šanci na celkové vítězství mnohem vyšší než uskupení Nupes. Průzkum odhaduje zisk křesel v 577členném Národním shromáždění na 260 až 300, zatímco levicové koalici přisuzuje jen 175 až 215 křesel. Pro dosažení absolutní většiny je přitom potřeba získat 289 poslaneckých mandátů.

Výsledek voleb tak může přinést tři různé scénáře. V první z nich doufá Macron a jeho tým – dosažení nejméně 289 křesel. V takovém případě by se Elysejský palác a vláda mohly opřít o většinu v parlamentu a bez rizika blokování ze strany opozice plnit svůj volební program. Tak to ostatně vypadalo i v prvním Macronově pětiletém období, kdy měl po volbách v roce 2017 k dispozici hlasy 350 poslanců.

Druhý scénář sice počítá s vítězstvím Macrona a jeho spojenců, ale bez dosažení výše zmíněné mety 289 poslanců. To je vzhledem k průzkumům zcela reálná varianta, která by vyžadovala spolupráci s částí opozice.

Mélenchonova koalice by politiku „prezidenta bohatých“, jak mluví o Macronovi, nejspíše příliš nepodporovala, krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové ještě méně. Macronovci by se tak pravděpodobně museli spoléhat na spolupráci se čtvrtým vzadu, tedy konzervativními republikány a jejich spojenci.

Konečně třetí možnost by přinesla naplnění Mélenchonových ambicí – pokud by se jím vedená koalice Nepoddajné Francie, zelených, socialistů a komunistů stala nejpočetnějším uskupením v parlamentu, byl by ho Macron nucen jmenovat šéfem vlády.

Pro takové uspořádání, kdy prezident a vláda pocházejí z odlišných politických táborů, se používá výraz kohabitace a Francie už ji v minulosti zažila. V době prezidentství Françoise Mitterranda byl premiérem Jacques Chirak, když se on sám později stal hlavou státu, měl za premiéra socialistu Lionela Jospina. Od roku 2001, kdy se parlamentní volby konají několik týdnů po prezidentských, už ale Francie tuto situaci nezažila. Pravděpodobné to není ani tentokrát.