Česko může pomoci Evropě najít ztracený vliv v Africe, míní velvyslanec

Niger, Mali, Burkina Faso, Guinea, Čad. Země západní a střední Afriky, kde od roku 2020 došlo dohromady k sedmi úspěšným vojenským převratům.

Pokud ho armáda dovrší úspěchem i v Gabonu, stane se středeční puč osmým. Připomeňme, že vojenská junta nahradila prezidenta Aliho Bonga jeho vzdáleným příbuzným generálem Bricem Oliguim Nguemou.

„Ty puče mají většinou podobné symptomy, mimo jiné například masovou podporu obyvatel,“ říká pro Seznam Zprávy český velvyslanec v jihoafrické Pretorii Tomáš Uličný. Dlouholetý diplomat má zkušenosti z několika afrických zemí. I na základě nich předvídá, že by k dalšímu puči mohlo dojít v Kamerunu.

Pro Seznam Zprávy mimo jiné popisuje, co znamená, že se pučisté často přiklání na ruskou stranu, jak by měla reagovat Evropa a čím může přispět Česko.

Ve středu došlo v Gabonu k vojenskému převratu. Jde o druhý puč jen za poslední dva měsíce. V červenci armáda svrhla prezidenta v Nigeru. Co se podle vás děje?

Nejen armáda, ale i populace jsou nespokojené se systémem vládnutí v těchto zemích. Je to asi otázkou především pro politology a další odborníky, proč k převratům dochází především v bývalých francouzských koloniích.

Jako možný důvod vidím, že ekonomiky těchto zemí byly napojené na Francii, která jim sice přinesla měnovou stabilitu, ale ve výhodě byla právě především Francie. Za posledních 20 nebo 30 let ale místní neviděli žádný výrazný pokrok.

Naopak se u moci drželi prezidenti, kteří ne vždy byli zvoleni demokratickým způsobem, a prodloužení jejich moci mohlo znamenat i změnu ústavy, což například v případě Guineje nebo Pobřeží slonoviny Francie kritizovala, ale nic proti tomu neudělala. V Mali pak (v době rozmachu spolupráce s Francií) byl dlouho u moci silně nepopulární prezident Ibrahim Boubacar Keïta, což následně vedlo k převratu.

Ty puče mají většinou podobné symptomy, mimo jiné například masovou podporu obyvatel. Výjimkou byl Niger, kde převrat podporu veřejnosti neměl. Sociálně-ekonomická situace se tam totiž zlepšila – o třetinu se snížil počet teroristických útoků oproti roku 2021, výsledky tam byly a země se posouvala.

Naopak v Gabonu byla reakce po 56 letech vlády jedné rodiny (prezidenta Omara Bonga a jeho syna Aliho Bonga, pozn. red.) na převzetí moci spontánní a pozitivní.

Možná čte Francie tyto země špatně. Vždy si kladu otázku, jak je možné, že francouzští partneři nevěděli do poslední chvíle například o pučích v Mali a Nigeru, jak to oni sami připustili.

Nechci být navíc poslem špatných zpráv, ale k dalšímu převratu by podle mého názoru mohlo dojít v Kamerunu. Prezident Paul Biya je u moci desítky let a je mu 90 let.

Jak je podle vás možné, že Francie čte atmosféru v těchto zemích špatně?

Vezměte si jen, kde se všechny puče od roku 2020 odehrály – v bývalých francouzských koloniích. To znamená, že tam asi bylo něco špatně, a Francie si musí sama vyhodnotit, co je za tím, že ztratila výrazný vliv.

I tak ale elity, včetně těch nových, i když to nechtějí přiznat, jsou na Francii napojené. Skrze školy, rodinné vazby, majetky, letecká spojení do Paříže. A to s pučem nezmizí. Francie se ale stala nepopulární.

Naopak to vypadá, že na popularitě získává v těchto zemích Rusko. Jak to vnímáte?

Rusko využívá vyloženě nepřátelského postoje obyvatel těchto zemí a snaží se získávat na vlivu. Rozhodně ale nemůže být alternativou Západu, Francii nebo EU, protože nemá prostředky, aby africké země ekonomicky podpořilo. Maximálně jim může dodat určité zbraně, ale i ty jen v omezeném rozsahu, protože Kreml zbraně sám nemá.

Kapacitu (ke spolupráci) nemají ani vagnerovci. Jejich působení ve Středoafrické republice a ještě v Mali bylo takovými nízkonákladovými operacemi. Po začátku ruské invaze na Ukrajinu nicméně nábor nových členů do afrických zemí přestal. Ruský vliv v těchto zemích sice bude a udrží se, ale nebude mít schopnost posilovat. Vagnerovci dokážou podnítit nestabilitu, ale když dojde na lámání chleba, tak třeba v Nigeru zatím není žádný signál, že by za pučem stáli.

Obyvatelé afrických zemí nicméně musí zjistit z vlastní zkušenosti, že Rusko není lepší než Francie, EU, Spojené státy nebo kterýkoliv jiný partner. Musí si to ověřit v praxi, což bude samozřejmě trvat. To vidím jako problém.

Myslíte si tedy, že ta osobní zkušenost je důležitá?

Ano, jak jsem říkal, ty země si samy musí vyzkoušet, že Rusko není alternativou Západu. My se jen můžeme pokusit tuto jejich epizodu zkrátit, protože ať chceme, nebo ne, ve většině těchto zemí se armády (ve vedení země po puči) těší podpoře populace. Kdyby dnes byly volby a její příslušníci by mohli kandidovat, tak vyhrají.

My si navíc myslíme, že volby situaci vyřeší, ale tak to není. Musí se zkrátka změnit styl vládnutí v těchto zemích.

Velký ekonomický vliv má nicméně na kontinentu Čína.

Jak tedy může Evropa v afrických zemích svůj vliv zachovat nebo třeba posílit?

To je otázka za milion. Nemůžeme trvat na plné aplikaci toho, co u nás vznikalo 300 až 400 let – v demokratickém systému. Musíme mít respekt k odlišnosti a jinému způsobu vlády.

Na jedné konferenci jsem se setkal s aktivisty z těchto zemí, rozumnými a chytrými lidmi, a podle jejich názoru by náš přístup neměl být: „Vy nám říkáte, že musíme udělat volby, a vy nám říkáte, že lidi, které bychom chtěli volit, tak volit nemůžeme? Jaká je to tedy demokracie?“ I takový názor jsem slyšel.

Také když za námi afričtí partneři přijdou s tím, že potřebují pomoc v zemědělství, a my jim řekneme, že musí splnit desítky podmínek ještě předtím, například musí dobře vládnout, dodržovat genderové otázky ve vesnici, uspořádat volby, řešit otázku LGBTQ – to je sice fajn, ale takto to nefunguje.

Není to z vaší strany nadsázka?

Není. Strávil jsem na pracovních pozicích v Evropské unii několik let, nejen jako velvyslanec. Myslím si, že snažit se Afriku nebo jiné části světa během velmi krátkého časového úseku přetvořit k obrazu naší společnosti je nereálnou představou.

Některé členské státy EU ale na podmínkách pro „správnou“ spolupráci s africkými zeměmi trvají. Když se ale jejich partnery nestaneme my, přijde zástupce Číny s kufrem peněz nebo někdo z Emirátů či Turecka a zařídí to.

Jakou pozici v Africe může mít Česká republika?

Naše zdroje jsou omezené. Podle mého názoru je důležité říct našim partnerům v EU, že máme (Češi) zkušenost z části světa (z afrických zemí v době socialistické spolupráce, pozn. red.), která je pozitivní. Oni nás vnímají pozitivně. Musíme tedy získávat větší vliv skrze Evropskou unii.

Musíme si ale uvědomit, že Evropa je v Africe vnímána, jak jsem již říkal, především skrze nepopulární Francii. Když tedy přijede vyslanec EU, ale francouzské národnosti (po uskutečněném převratu) do země, kde je neústavní vláda, a začne jim říkat, co mají dělat, tak si to samozřejmě personifikují s celou Evropou.

Domnívám se, že by to bylo jiné, kdyby za nimi přijel reprezentant EU z Česka nebo například z Bulharska, Rumunska a dokázal přes historické vazby navázat vztahy pro partnerství.

Myslím si, že je proto potřeba s africkými partnery mluvit, nepřerušovat vztahy a být asertivnější. Bojovat o tento prostor politicky bude trvat, ale musíme v něm pokračovat.