Před 110 lety první tank spustil paniku. Dnes armády nevědí, jak ho ochránit

Ráno 15. září 1916 vyrazila k německým pozicím na Sommě nová zbraň. Britské tanky Mark I měly pěchotě otevřít cestu přes ostnaté dráty, zákopy a kulometná postavení. Ze 49 strojů určených pro akci se jich podle britského Tankového muzea skutečně do útoku vydalo především kvůli neustálým poruchám jen 18.

Stroje přesto pomohly pěchotě dosáhnout zajímavých, byť jen lokálních úspěchů. Mimo jiné i proto, že neznámé stroje vyvolávaly mezi obránci strach – například v jednom případě posádka jediného tanku zajala zhruba 300 Němců.

Rozhodující průlom ovšem nepřišel. První tankový útok ukázal jak možnosti nového prostředku, tak jeho značné nedostatky. Konstruktéři i velitelé měli před sebou spoustu práce.

Po 110 letech se o budoucnosti tanků znovu pochybuje. Ruská agrese proti Ukrajině poskytla nepřeberné množství záběrů, na nichž drahý obrněnec ničí malý dron. Jenže úkol, kvůli kterému tank vznikl, stále vyřešený není – a ani armády na Ukrajině se jich nehodlají vzdát.

Obtíže obrněnců nezačaly masovým rozšířením útočných „kamikadze“ dronů. Už u Vuhledaru v únoru 2023 se ruské kolony rozpadaly na minových polích pod dohledem průzkumu a palbou dělostřelectva. Zastavené vozidlo překáželo ostatním, pokusy o objíždění přinášely další ztráty. Později podobné potíže postihly ukrajinskou ofenzivu. Připravená obrana dokázala postupující síly oslabovat dlouho před dosažením jejich cíle.

Drony tento problém ještě prohloubily. Pomáhají odhalovat přípravy na útok, sledují pohyb vozidel a mužů a navádějí jiné zbraně – a pochopitelně také samy útočí. Nebezpečí číhá ve stále větší vzdálenosti od fronty: drony ohrožují nejen samotné vojáky a techniku, ale i jejich zásobování, střídání mužstva či odvoz raněných.

Jenže nic z toho neznamená, že obrnění je k ničemu. Pěšák může být méně nápadný, ale pohybuje se pomalu a proti střepinám má podstatně menší ochranu. Motorka zkracuje dobu na otevřeném prostranství, její jezdec však zůstává vystaven palbě. Když jsme v dubnu 2025 psali o motorkách místo tanků, šlo právě o podobný kompromis: rychlost, dostupnost a průchodnost terénem výměnou za ochranu.

Tyto pokusy leckdy nejsou ani tak skutečné inovace, jako z nouze ctnost: ruská armáda má za úkol útočit, a tak její velitelé prostě místo tanků (kterých není zase tolik) obětují muže (kterých je podstatně více). Obě armády prostě bojují s tím, co mají k dispozici a s čím mohou – nikoliv s tím, s čím by za ideálních okolností chtěly.

I proto vývoj tanků nezůstal na místě. Nebylo dost času vyvinout úplně nové koncepty, ale stávající tanky se změnily často doslova k nepoznání: dostávaly klece, přídavné pancéřování a konstrukce připomínající želví krunýř či dikobrazí ostny.

Opatření často bývala založena na velmi krutých kompromisech: stroje třeba nemohly používat svá děla a otáčet věž. Zbraň tak přišla o velkou část své hodnoty. Neustále se tedy hledají lepší řešení pro novou situaci.

Jeden z technického hlediska velmi zajímavý pokus podnikly ruské síly 22. července 2026 v Doněcké oblasti, ve směru na Dobropillju. Podle hlášení ukrajinského sboru Azov vyrazily jednotky 41. vševojskové armády a 90. tankové divize od Novoekonomičného, zatímco od Vozdvyženky postupovaly jednotky 8. vševojskové armády. Přibližně čtyři hodiny se snažily proniknout do obcí v okolí Šachového.

Nešlo o útok dvou celých armád a divize; názvy označují příslušnost nasazených jednotek. Analytici Rob Lee a Dmytro Puťata v rozhovoru na kanálu Perun na základě výpovědí ukrajinských účastníků boje popisují útočnou sestavu přibližně sedmi tanků, desítky dalších obrněnců a zhruba čtyřiceti motorek a čtyřkolek.

Ruský útok nebyl rozhodně nijak zbrklý. Podporovaly ho různé drony, dělostřelectvo i letectvo. Jejich spolupráce nebyla ovšem dokonalá; Rusové především nedokázali účinně potlačit ukrajinské dronové jednotky v oblasti, a tak čelili dobře informované a připravené obraně, která využívala min, dělostřelecké palby i dronů v hojné míře.

Výsledek byl podle obránců jednoznačný: útok odrazili. Azov oznámil zničení sedmi tanků, šesti dalších obrněných vozidel, 47 lehkých vozů a několika dalších kusů techniky včetně dvou raketometů. Ohlásil také 123 zabitých a 29 raněných ruských vojáků. Čísla jsou pochopitelně neověřená, nicméně jisté je, že k zásadní změně situace v oblasti po útoku nedošlo: za ukrajinské linie mohla ruská akce dopravit nějaké vojáky, ale žádný průlom či významný postup nenastal.

To ovšem neznamená, že okupanti se nesnažili. Zkoušeli například obránce zaskočit rychlostí postupu: tanky tentokrát neměly obvyklé odminovací válce, které vozidlo tlačí před sebou. Nesly však blíže neurčené zařízení, jež podle ukrajinských pozorování vyvolávalo výbuchy protitankových min PTM-3 ještě před příjezdem tanku (miny mají magnetickou roznětku reagující na změnu magnetického pole). Tanky tak nemusely při odminování zpomalit.

V principu nejde o zásadní technickou novinku, podobné systémy jsou známé. Ale Rusové se dokázali díky dobrému průzkumu přizpůsobit obraně v daném úseku a využít jejich slabin: v úseku převažovaly právě miny PTM-3, které lze pokládat na dálku (tedy hlavně drony). Zařízení ovšem nepředstavuje univerzální ochranu proti minám. Podobná pružnost ovšem má pochopitelně na bojišti značný význam.

Ještě zajímavější bylo, že část ruských tanků na sobě nesla na bojišti zatím téměř nevídanou novinku: aktivní ochranný systém Arena-M. Jde prakticky o systém „protivzdušné obrany“ pro jedno vozidlo. Radarové senzory sledují přilétající hrozby a systém proti nim vypouští vlastní munici – v podstatě granát, který vybuchne ve vzduchu a útočící projektil či dron zničí proudem střepin ještě před dopadem.

Rodina systémů Arena původně vznikala především jako ochrana před protitankovými střelami. Malé, pomalejší a různě manévrující drony představují odlišný cíl, kterému bylo nutné ochranu přizpůsobit. Ruská vozidla s Arena-M se objevovala na snímcích už před červencovým útokem. Ten je však v dostupných podkladech označován za první doložené bojové použití systému proti dronům.

První zprávy vyznívaly jako další zklamání nové ruské výzbroje. Zveřejněné záběry ukazovaly dron mířící na tank bez viditelné reakce ochrany. O selhání při premiéře psaly Militarnyii Kyiv Post.

Jenže zmíněný záznam neříká, co se s vozidlem dělo předtím. Podstatný detail přinesla kompilace zásahů zveřejněná SBU. Na tanku s číslem 133, označovaném jako T-72B3A, byly podle rozboru analytika Andrei bt viditelné prázdné schránky ochranné munice. Jeho vysvětlení znělo: v okamžiku natočeného zásahu už tank zásobu vystřílel. Závěrečný útok tak mohl přijít až po několika předchozích odražených.

S tím souhlasila i Puťatova zpráva od ukrajinských účastníků: ochrana na jednom tanku měla zničit sedm FPV dronů, tedy strojů řízených podle obrazu z palubní kamery. Na zničení tanku podle stejného svědectví padlo přibližně 15 až 20 dronů. Začátkem srpna proto přibyly zprávy o úspěšných zachyceních. Tanky byly zničeny, ale ochrana podle obránců do vyčerpání munice fungovala.

Mimochodem, na konci srpna Militarnyi s odvoláním na výzkumníka Andrije Tarasenka informoval o práci na zvýšení zásoby Arena-M z 12 ochranných nábojů na 36. Podle Tarasenka by to vyžadovalo konstrukční změny, například menší munici určenou proti dronům. Zpráva to popisovala jako vývojový záměr, nikoli vylepšení připravené k nasazení na frontě. Ale už to naznačuje, že obrana mohla fungovat vcelku uspokojivě, ovšem došla jí munice.

Tanky přitom měly zřejmě trochu jiný úkol než jejich v úvodu textu zmiňovaní předchůdci před 110 lety, jak naznačují další detaily z akce. Součástí ukrajinské obrany na většině fronty dnes je také linie překážek včetně příkopů hlubokých někdy i více než dva metry. Ty představují nejen překážku pro obrněnce, ale notně také zdrží každého pěšáka – a tím poskytnou dronům čas pěšáky najít a zastavit.

Ruští útočníci se snaží příkopy postupně zasypávat nebo zahazovat připraveným materiálem (to je taktika, na které se od antiky prakticky nic nezměnilo). Došlo k tomu údajně i 22. července, ale v měřítku, které nemohlo posloužit pro přechod tanků – měly pomoci jen pěchotě.

Jinak řečeno, tanky v tomto případě nehrály roli „hrotu“ útoku; jeho cílem bylo stejně jako jindy dostat ruskou pěchotu do hloubky ukrajinské obrany. A to postupně v takovém množství, aby pěchota obránců a další jednotky nemohly držet pozice a musely se stáhnout. Obrněnci tedy zřejmě měly fungovat spíše jako „magnet“ na drony po dobu, než pěšáci odvedou svou práci, projdou a najdou si bezpečný úkryt.

Což mimo jiného také znamená, že tank nemusí přežít po celou dobu bitvy. Může zaměstnat obranu po dobu, během níž jiné jednotky dosáhnou cíle. Což, zopakujme, se v tomto případě podle všeho nestalo.

Na první pohled je výměna několika desítek levných dronů za drahý tank pro obránce stále výhodná. Jenže takto jednoduchá aritmetika na frontě fungovat nemusí: ano, finančně může být výměna desítky a třeba i stovky dronů za tank výhodná (stovka přitom není teoretické číslo – podle svědectví ze zmíněného Perunova videa ukrajinští operátoři 20. mechanizované brigády potřebovali na zničení jednoho ruského želvího tanku 125 dronů). Jenže i když země jako Ukrajina může za rok nakoupit či vyrobit miliony dronů, na daném úseku fronty jich takový počet k dispozici najednou není a být nemůže. Na stanovištích jsou omezené zásoby vhodných hlavic i omezený počet operátorů.

Posádky musí cíle vyhledat, rozdělit si je a zasáhnout, zatímco se útočníci pohybují. Každý další pokus proti odolnému vozidlu tak spotřebovává také čas a pozornost. Pokud tank nutí obránce opakovaně útočit, jeho ochrana může mít význam i při nepříznivém poměru „pořizovacích cen“. Pokud protivníkovi nezbydou žádné drony na útoky proti pěchotě či lehčím vozidlům, škody jeho straně mohou rychle dosáhnout takové výše, že se zničené tanky útočníkům stejně „vyplatí“.

Červencový útok v mnoha ohledech byl nejspíše jen pokusem či bojovou prověrkou různých novinek. Nová ochrana s velkou pravděpodobností měla v první řadě ukázat, co vydrží a jak (ne)bude fungovat ve skutečném střetnutí – jak by ostatně nasvědčoval fakt, že útočná skupina neměla připravenou další podporu pro případ většího úspěchu.

Není jasné, jaké závěry z ní obě strany vyvodí, a jak ovlivní další průběh války a podobu používané techniky. Ale je zjevné, že nasazení obrněnců rozhodně není konec. Obrněnou techniku dál používá také Ukrajina, včetně nedávné úspěšné operace u Lymanu (i když doloženo máme spíše nasazení obrněných vozidel pěchoty, ne tanků).

Bojiště přitom pro ně už nikdy nebude tak bezpečné jako v září 1916, kdy před nimi němečtí vojáci utíkali nebo se hromadně vzdávali. Muži na bojišti ovšem stále potřebují ochranu a mobilní palebnou sílu. Na ukrajinské frontě se nyní zkouší, kolik úprav budou tanky potřebovat, než si znovu najdou své místo v bitvách. Sázet na jejich konec by tak bylo přinejmenším hodně předčasné.