Ruský teror v Oděse: Nejstrašnější je, že tyhle rakety neumíme zastavit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší spolupracovnice v Oděse/

Během roku a půl války jsem zažila mnoho děsivých, znepokojivých momentů: první dny války, první dny okupace Chersonu, odjezd na území ovládané Ukrajinou přes nekonečné množství kontrolních stanovišť, poškození domu rodičů ruskou raketou, vyhození Kachovské přehrady do povětří, paniku kolem Záporožské jaderné elektrárny a mnoho dalšího.

Pokaždé se vám zdá, že horší už to být nemůže, ale jak se ukazuje, opak je pravdou. Poslední týden jsme strávili téměř bez spánku a každý poplach teď vyvolává strach a paniku.

Ano, dříve se ostřelovalo také, ale nebylo to neustálé a intenzivní. Navíc k poplachům jsme přistupovali jaksi klidněji, ať to zní jakkoli strašlivě. Nicméně teď nastala nová etapa teroru civilního obyvatelstva Oděsy ze strany ruské armády a není jasné, kdy skončí.

Vše začalo v noci na 18. července, v den, kdy se ukrajinská armáda zaměřila na Krymský most, takže noční útok (více zde) nebyl překvapením. Pracovala jsem dlouho do noci a právě jsem začala usínat, když zazněly sirény a pět minut poté jsme slyšeli výbuchy. Naštěstí to byla pouze práce protivzdušné obrany.

Vyšly jsme se sestrou na chodbu, v ruce nouzové zavazadlo. Máme ho vždy připravené se všemi doklady a minimem nezbytných věcí. Do krytu nechodíme. Nevíme, kde v okolí je, protože jsme se přistěhovaly nedávno. V samotném bytě je sklep, ale bojím se tam jít. Z domu totiž máme šanci vyběhnout, ale pokud bychom seděli ve sklepě a usnuli bychom, nevíme, kdy by nás našli. Drony Šáhid létaly dvě hodiny, celkem jich přiletělo 21, ale všechny byly úspěšně sestřeleny.

A ve 4 hodiny ráno Rusové odpálili dalších 6 raket. Tehdy to začalo být opravdu děsivé. Ozval se hlasitý výbuch, který spustil autoalarm na dvoře. Všechny střely byly eliminovány, ale jejich úlomky poškodily domy a přístav a jeden starší muž byl zraněn. Avšak následky zásahů mohly být mnohem horší.

Přes den bývají poplachy vzácné, ale jelikož jsme šli spát až kolem páté ráno, bylo těžké po chvilce vstávat. Když se po půlnoci sirény ozvaly znovu, uvědomili jsme si, že už pravděpodobně nebudeme spát. Ale všechno bylo horší než předešlou noc. Kolem druhé hodiny začaly velmi hlasité výbuchy. Cítili jsme, že to vybuchuje ze všech stran a vše kolem se třáslo.

Přitiskla jsem se na chodbě ke zdi a objala manžela. Naštěstí byl tu noc doma. Nemohla jsem se uklidnit. Celá jsem se třásla. Chtělo se mi brečet, ale kvůli silnému stresu to ani nešlo. Nejstrašnější je vědomí, že rakety, které na nás letí, pravděpodobně nebudou sestřeleny, protože mezi nimi jsou i typy Ch-22 a Onyx. Systém protivzdušné obrany, který má naše armáda, je nedokáže eliminovat, protože létají velmi rychle a nízko.

Kromě raket tu noc na město létaly i drony. Výbuchy, protiletadlová obrana, zvuky našich letadel, nepřátelské drony, výstřely na ně - vše se slévá ve stěnu zvuků, ze kterých tuhne krev v žilách. Bylo to velmi děsivé, myslela jsem si, že je to vůbec nejděsivější noc mého života.

Vše trvalo asi půl hodiny a pak jsme další půlhodinu jen stáli na chodbě a čekali, než zazní poplach znovu. Rakety poškodily terminál obilí a ropy, několik skladů, tržiště, jedna z výškových budov zůstala zcela bez oken a zranily nejméně deset lidí, včetně jednoho dítěte.

Den předtím Rusko odstoupilo od „dohody o obilí“ a podpořilo tento krok nočními údery na přístavní infrastrukturu. Zničili 60 tisíc tun obilí, které mělo být v nadcházejícím měsíci exportováno do dalších zemí.

Další noc jsme si připravili oblečení, vynesli deku a lampu na chodbu, a jakmile začal poplach, odebrali jsme se tam. Došlo k mnoha explozím, ale nebyly tak blízko jako předešlé dny, až na jednu - jednalo se o zásah administrativní budovy v centru města. Polovinu zcela zničily a poškozeny byly i domy v okolí. Strážce objektu bohužel zemřel a dalších osm osob bylo zraněno. Zůstali jsme na chodbě asi dvě hodiny a když poplach skončil, šli jsme spát.

Nejvíc mě štve, že po každém úderu ruské ministerstvo obrany zveřejňuje příspěvky o tom, jak používají „vysoce přesné“ zbraně k ničení „vojenských základen, muničních skladů“ a podobně. Ale fotografie Ukrajinců přesně ukazují, co jejich zbraně zasáhly. Ve většině případů trpí jen obyčejní civilisté.

Další noc byla klidná. Poplach zněl dvakrát, každý trval 40 minut, ale na Oděsu žádné rakety nemířily. Stále jsem ale nemohla spát. Je opravdu těžké fungovat normálně, když kvůli ostřelování normálně nespíte tolik nocí za sebou. Celý den uběhl jako voda, ale i další noc byla naštěstí klidná.

Noc na 23. července si ale odnesla titul „nejděsivější“ za poslední dobu. Pracovala jsem dlouho do noci a kolem jedné zazněl poplach.

V online chatech, kde oznamují nebezpečí, se neobjevily žádné zprávy o tom, že by byly vystřeleny rakety na Oděsu. Tak jsem v klidu pokračovala v práci, když se někde poblíž ozvala velmi silná exploze. Popadla jsem notebook a běžela do chodby, současně s tím se ozval další výbuch a po něm ještě jeden. Bylo jich celkem pět v rozpětí pěti minut.

Nechápu, jak se stalo, že jsem si nevšimla informace o nebezpečí. Později se ukázalo, že v 00:56 přišla zpráva o raketách, které letí směrem k Oděse, a v tu samou minutu zpráva o výbuchu. Ještě nikdy jsem se tak netřásla. Zvedla jsem ruku a uvědomila si, že se mi třesou i prsty a ruku vůbec neudržím v klidu.

Asi deset minut se neozval žádný výbuch, a tak jsem se rozhodla jít do pokoje a rychle vzít tašku na notebook. Vtom ale nastala další exploze, ale o něco méně hlasitá. Vyběhla jsem zpět na chodbu, zazněl další výbuch a zdálo se, že už je blíž.

Stála jsem u zdi, přikryla si hlavu prostěradlem, objala plyšovou hračku a byla tam tak dlouho, dokud neutichly výbuchy a všechny ostatní zvuky přicházející z ulice. Je to zvláštní pocit, když se zároveň kvůli strachu nemůžete hnout, ale jste připraveni popadnout věci a utéct z domu v případě nebezpečí.

Vážím si výdrže souseda, který po každém výbuchu vypnul alarm svého auta. Tohle se nám nestalo, ale kolegové do chatu psali, že jim padala omítka ze zdí. Všichni, kdo bydlí v centru, měli velký strach. Během 30 minut došlo k mnoha explozím. Přicházely ze všech stran domu a byly velmi hlasité.

Poplach poté skončil celkem rychle. Ihned se objevila informace, že raketa zasáhla Chrám Proměnění Páně, který je kousek od mého domu. Proto byly výbuchy tak silné.

Jedná se o jednu z nejkrásnějších katedrál v Oděse a zrovna večer před ostřelováním jsme kolem ní procházeli a já si říkala, jak je tato budova krásná s nádherným okolím, kde vždycky odpočívá mnoho lidí. Chrám utrpěl značné škody, stejně jako relikvie, které jsou tam uchované.

Rovněž bylo zničeno šest obytných budov a poškozeno jich bylo ještě více, jeden člověk zemřel a dalších 19 osob bylo zraněno, včetně čtyř dětí.

Později v noci se ozval další poplach, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neslyšela sirénu ani zprávu v telefonu. Ráno bylo hlášeno, že Rusové odpálili asi 20 raket všech typů: Kalibry, Onyxy, Iskandery, Ch-22 - sestřelit takové množství cílů různých základen s protivzdušnou obranou, kterou máme, je prostě nemožné. Nicméně i tak se podařilo polovinu z nich eliminovat.

A opět cynismus Rusů nezná mezí. Samozřejmě ve svých médiích psali, že katedrálu zasáhla ukrajinská armáda. Je to velmi pohodlné: když poškodí kritickou infrastrukturu, jsme to my, Rusové, jsme dobří, ale když trpí civilisté, je to Ukrajina, která pálí sama na sebe.

Poslední noc jsem neměla sílu vyjít na chodbu nebo dokonce vstát z postele. Když se ozval poplach, nechal jsem prostě zapnutý telefon a v polospánku procházela zprávy na chatu, jestli směrem na Oděsu neletí letadlo, drony nebo něco jiného. Naštěstí byl klid.

Nevím, jak dlouho bude ostřelování pokračovat a jak dlouho můj nervový systém tento rytmus zvládne. Opět to dokazuje, že potřebujeme více systémů protivzdušné obrany, které dokážou sestřelit všechny typy raket. Naši vojáci dokážou odvést skvělou práci, pokud mají správné prostředky. A Rusko musí být za své činy potrestáno.