Prchající Rusové mění cílové země. „Domorodci“ se jich mnohdy obávají

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rozsáhlé protiválečné demonstrace, vyvěšené vlajky i dobrovolníci v řadách ukrajinské armády. Gruzínská společnost se už krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu vymezila proti Moskvě. Země se ale také stala jednou z hlavních destinací, kam prchají lidé, kteří nesouhlasí s režimem Vladimira Putina, nebo se snaží vyhnout vyhlášené mobilizaci.

Přítomnost ruských občanů vnáší do gruzínské veřejné debaty bezpečnostní i kulturní otázky, které se stávají jedním z hlavních témat tamní politiky. Tou navíc hýbe i kampaň před parlamentními volbami plánovanými na podzim.

Rusové se zatím do Gruzie dostanou bez víz, navíc nemají ani potíže s jazykem. V kavkazském státě se nicméně nepotkávají úplně s pohostinností.

Podle průzkumu Mezinárodního republikánského institutu se na začátku minulého roku 79 % Gruzínců domnívalo, že by ruští občané neměli mít právo vstoupit do země bez víza, koupit si nemovitost nebo otevřít firmu.

„Gruzínská společnost je obecně nepřivítala vřele, protože vzpomínky na rusko-gruzínskou válku z roku 2008 a její důsledky zůstávají silné, a také podporuje Ukrajinu v probíhající ruské invazi. Nicméně představy o relokantu (příchozích lidech, pozn. red.) jako bezpečnostní hrozbě a ekonomické podpoře do jisté míry přetrvávají,“ říká pro Seznam Zprávy expert na Kavkaz Adrian Brisku, který působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Tyto postoje se však neodrážejí v politice ani rétorice gruzínské vlády. Členové vládnoucí strany Gruzínský sen od počátku války označují obavy z ruské imigrace za „hysterické“. Výrazně se proti nesouhlasu vymezuje i předseda strany Irakli Kobachidze, který jej označil za kampaň etnické diskriminace Rusů a pohrozil zpřísněním antidiskriminační legislativy.

Za obavami přitom podle analytiků z think tanku Carnegie Endowment for International Peace stojí opodstatněné argumenty. Na podzim se dva bývalí ruští agenti přiznali, že byli po invazi na Ukrajinu vysláni do Gruzie za účelem špionáže.

Za hrozbu vnímají analytici i náznaky Ruska, které oznámilo, že bude sledovat stav práv ruskojazyčné menšiny v Gruzii. Jde přitom o záminku, kterou Moskva využila při vyslání vojáků na gruzínské separatistické území již v roce 2008 a na Ukrajinu v roce 2014.

Kromě napětí visícího ve vzduchu se ale země mění i na papíře. Podle údajů Transparency International si ruští občané v období od března 2022 do června 2023 v Gruzii zaregistrovali 21 tisíc společností, což je téměř třikrát více než za celé předchozí čtvrtstoletí. Země také poprvé od roku 2007 zaznamenala dvouciferný hospodářský růst a hodnota gruzínského lari vzrostla o 18 procent.

Ceny nájmů se ve velkých městech nicméně téměř zdvojnásobily, což komplikuje život místním obyvatelům, zejména mladým lidem.

„Rusové přivezli zahraniční měnu, která pomohla trochu stabilizovat inflaci, takže hospodářský efekt se projevil. Jistě, že existovali i ekonomičtí poražení - například studenti, kteří si už nemohou dovolit nájemné, nebo chudší lidé, kteří trpí rostoucími cenami v obchodech,“ vysvětlil dopady gruzínský novinář ze zpravodajského webu Civil Georgia Jaba Devdariani.

Rusové zatím svou zemi od začátku invaze opouštěli ve velkém ve dvou vlnách. První, která přišla bezprostředně po vyhlášení války, byla z velké části poháněna jednotlivci chovajícími odpor k politickým represím v Rusku a k eskalaci agrese ze strany Kremlu, zatímco druhá vlna je tvořena převážně jednotlivci, kteří se snažili vyhnout branné povinnosti.

Průzkum Centra východoevropských a mezinárodních studií (ZOiS) z minulého května uvádí, že Rusové, kteří přišli do Gruzie a Arménie, jsou převážně mladí (průměrný věk je cca 32 let) a vzdělaní. Podstatná část z nich pochází z velkých ruských měst a je zaměstnána v IT sektoru.

Vládu ve své zemi vnímají negativně, jak podrobněji ukazuje následující graf. V průzkumu už na konci roku 2022 odpovídalo 852 dospělých Rusů žijících v Gruzii.

Jak začlenit ruské emigranty a jak k nim přistupovat řeší i další postsovětské státy, které ve velkém uprchlíky ze země přijaly.

Podle různých odhadů přišlo do Arménie od února 2022 až 100 tisíc Rusů. Od října 2023 zůstává v Arménii asi 60 tisíc Rusů, kteří se nacházejí především v hlavním městě Jerevanu, i když ruská komunita žije i v Gjumri, druhém největším městě.

„Obecně má arménská společnost na Rusy pozitivní názor, který se s jejich příchodem a přítomností v zemi nezměnil. Většinu z těchto 60 tisíc totiž tvoří IT specialisté, kteří jsou pro arménskou ekonomiku velmi potřební. A zdá se, že tento pozitivní sentiment se nezměnil navzdory kritice vůči jednání či nečinnosti Ruska v souvislosti s válkou v Náhorním Karabachu,“ vysvětluje Brisku.

Velkou vlnu migrace zaznamenal také Kazachstán, kam přišlo během dvou migračních vln přibližně 150 tisíc Rusů.

Tamní vláda se stavěla zpočátku k příchodu ruských občanů velmi pozitivně a zdůrazňovala, že Kazachstán by měl přijímat lidi, kteří se ve své zemi původu dostali do potíží, a že příchozí jsou v podstatě vzdělanou pracovní silou, která přispěje k hospodářskému růstu země, popsala Marie Dumoulin z think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy.

Průzkumy veřejného mínění však ukázaly, že společnost se takto jednoznačně k přijetí uprchlíků nestaví a 38 procent lidí jej dokonce odmítá. Hlavní důvody, které lidé v průzkumu uváděli, jsou podobné jako v Gruzii - obava z růstu cen a nájmů a strach, že by se mezi tyto migranty mohli infiltrovat příznivci „ruského světa“, kteří by mohli destabilizovat zemi.

„Kazachstán zaujal oficiálně diferencovanější a kritičtější postoj než Arménie nebo Gruzie. Vzhledem k dřívějšímu rasistickému postoji Ruska vůči kazašským migrantům byla nová vlna migrantů přijata v jakémsi momentu „karmy“. Přesto Kazachstán masivně těžil z příchodu Rusů ekonomicky, což využívá ve svém obchodování s Tureckem a Čínou,“ vysvětluje gruzínský novinář Devdariani.

Vláda pak na konci minulého roku změnila pravidla týkající se bezvízového styku mezi Kazachstánem a ostatními zeměmi Euroasijské hospodářské unie. Rusům žijícím v exilu tak značně ztížila podmínky. V zemi nemůžou zůstat dlouhodobě bez pracovní smlouvy nebo jiného oficiálního odůvodnění pobytu, včetně studia nebo sloučení rodiny.