Prázdná židle v Minsku. Rusko ztrácí vliv i ve své vlastní vojenské organizaci

Do Minsku se sjeli představitelé členských států Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Nynější summit představuje pro Rusko, které instituci zastřešuje, ovšem spíše komplikace. Členské státy si totiž ve stínu války na Ukrajině budou více diktovat a na protest proti ruskému vlivu se pak akce vůbec nezúčastní Arménie, která opakovaně ODKB kritizovala za nečinnost v konfliktu v Náhorním Karabachu.

S probíhajícím summitem a debatami o možném vystoupení Jerevanu se tak opět v médiích i z úst politiků vynořují otázky, zda se už nejedná o přežitou organizaci a co ODKB vůbec členským státům nabízí.

„Pro Rusko jde v tomto ohledu zejména o geopolitickou snahu zachovat si vliv, respektive vojensko-bezpečnostní vliv v tomto regionu. V případě Arménie šlo samozřejmě o snahu mít nějaké bezpečnostní záruky, což Rusko porušilo. V případě středoasijských států hraje primární roli snaha mít záruky kolektivní bezpečnosti před možným ohrožení zvenku i v rámci domácí snahy udržet u moci současné autoritářské režimy,“ vysvětluje princip organizace výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Martin Laryš.

Zasedání ODKB se účastní vedle ruského prezidenta Vladimira Putina i jeho kazašský protějšek Kasym-Žomart Tokajev, kyrgyzský vůdce Sadyr Žaparov a tádžický prezident Emómalí-ji Rahmón. Zasedání hostí Alexandr Lukašenko, prezident Běloruska, které letos organizaci předsedá.

Podle ruské agentury TASS je na programu jednání o „dalším zdokonalování systému kolektivní bezpečnosti, jakož i aktuální mezinárodní a regionální otázky“.

Nad sjezdem však visí ještě jedno zásadní téma.

Po třech desítkách let existence organizace vazby mezi státy pomalu upadají a mnohé se snaží hledat partnerství i jinde. Dříve klíčová role Moskvy, která si pojišťovala skrze poskytování bezpečnostních záruk loajalitu členů organizace, se pak začala ještě více drolit po začátku války na Ukrajině, popisuje v analýze Center for European Policy Analysis.

Z pěti partnerů Kremlu v bloku podpořilo ruskou invazi, která vyvolala novou vlnu západních sankcí, pouze Bělorusko.

„Zatímco ruská invaze na Ukrajinu upevnila soudržnost NATO, na ODKB měla zcela opačný účinek a její členové se většinou zdrželi jakékoli významné podpory Ruska,“ poznamenal analytik Alexander E. Gale v článku pro časopis National Interest.

Náznaky, že státy nepodporují rozpínavou politiku Moskvy, se nicméně objevovaly už dříve. Ani jeden člen ODKB neuznal po roce 2014 separatistické státy Luhanskou a Doněckou lidovou republiku, které byly anektovány Ruskem.

Kazašský ministr zahraničí loni dokonce uvedl, že „o uznání Doněcké a Luhanské lidové republiky Kazachstánem nemůže být řeč“. Dokonce ani Bělorusko Luhansk a Doněck formálně neuznalo, ale místo toho vydalo prohlášení, v němž podpořilo rozhodnutí Ruska.

„Kromě toho, že se členové ODKB chtějí vyhnout náporu západních sankcí, zdržují se podpory ruské invaze převážně kvůli rizikům pro vlastní suverenitu. Stejně jako Ukrajina je každý člen ODKB rovněž bývalým sovětským státem. Naprosté ignorování autonomie Kyjeva ze strany Moskvy je neuklidňuje v tom, že se Putin nebude snažit omezit i jejich vlastní autonomii. Hlasitá podpora vojenských operací Moskvy by proto byla v rozporu s jejich bezpečnostními zájmy,“ vysvětluje Gale.

V neposlední řadě hraje v oslabení organizace roli i kritika ze strany členských států, že závazky, a zejména ty ze strany Ruska, zůstávají nenaplněné.

Nejhlasitěji se vůči tomuto problému vyslovuje Arménie, která několikrát žádala ODKB o zásah při rozhoření střetů v Náhorním Karabachu. Organizace totiž funguje na podobném principu jako Severoatlantická aliance. V případě napadení jednoho ze států musí ostatní přijít na pomoc.

Po uplatnění článku, který toto zaručuje, volala Arménie například loni v září, kdy střety s ázerbájdžánskými silami přerostly i mimo území Náhorního Karabachu. Moskva však vyslání vojsk odmítla. Podobně tak nezasáhla organizace ani při zářijové bleskové operaci Ázerbájdžánu ve sporné enklávě.

Ačkoliv v postsovětském prostoru nejsou úplně výjimkou střety na hranicích nebo revoluce, organizace poprvé zasáhla teprve loni. Na začátku roku vyslala jednotky do Kazachstánu na žádost prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva, když tuto středoasijskou zemi zachvátily nejhorší nepokoje od získání nezávislosti před třemi desítkami let.

Arménský premiér Nikol Pašinjan už dříve - v reakci na nečinnost ogranizace - odmítl hostit společná vojenská cvičení ODKB, později na manévry ani neposlal své vojáky. Objevily se tak spekulace o tom, zda Jerevan neplánuje z organizace vystoupit.

„Je pravděpodobnější, že Arménie z organizace prozatím nevystoupí. Přece jenom alespoň nějaké garance setrváním v ODKB má, byť jsou na papíře, nedá se na ně spoléhat a samo Rusko je ve vztahu vůči Arménii již několikrát porušilo, ale pro Jerevan je to zřejmě lepší než nemít garance vůbec žádné, jelikož momentálně není nikdo jiný, kdo by Jerevanu jakékoliv bezpečnostní záruky poskytl,“ míní Laryš.

I kdyby se ale Jerevan rozhodl z organizace vystoupit, nešlo by o precedens a na fungování ODKB by se podle experta nic významně nezměnilo.

Právě situace kavkazského státu má přitom být jedním z hlavních témat setkání. A to i přesto, že sám Jerevan na začátku týdne požádal, aby jeho bezpečnostní agenda nebyla vůbec předmětem diskuze.

Navzdory nepřítomnosti Arménie už zástupci organizace dříve avizovali, že všechna usnesení ze summitu budou platná. V ODKB přitom platí, že se na jejich přijetí musí shodnout všechny státy.

Kromě Arménie však rány stabilitě organizace zasazuje i Kyrgyzstán. Středoasijský stát minulý rok náhle zrušil cvičení ODKB pod názvem „Nezničitelné bratrství“, které se mělo konat na jeho území v říjnu.

Toto rozhodnutí následovalo po překvapivé neúčasti kyrgyzského prezidenta Sadyra Džaparova na setkání Společenství nezávislých států (SNS) vedeného Ruskem v Petrohradě v den 70. narozenin prezidenta Vladimira Putina, kdy Džaparov místo toho šéfovi Kremlu telefonicky poblahopřál.