Pravidla války. Schválil si je celý svět, teď se porušují

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Těžko byste hledali mezinárodní smlouvu s významnější podporou světových zemí. Základní dokument pravidel války, Ženevské úmluvy, ratifikovalo 196 států světa.

Ženevské úmluvy původně upravovaly ochranu obětí ozbrojených konfliktů. Jejich dodatkové protokoly z roku 1977 se věnují i způsobům a prostředkům vedení války.

Základní pravidla války, tedy ustanovení, jak se během ozbrojeného konfliktu chovat a co se naopak nepřipouští, vám nyní předkládáme. Ač byste je mohli znát i za použití jiných definic či pojmů, jejich vyznění a poselství je jednoznačné.

Tento článek nicméně nemá ambice vynášet ortel nad chováním jedné či druhé válečné strany. Od toho je zde Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, jehož prokurátor již oznámil snahu zahájit vyšetřování války na Ukrajině.

Jak říká základní pravidlo číslo jedna – útočit na civilní cíle je naprosto mimo hru. Civilisté nejenže nesmí být napadáni, ba naopak, musí být chráněni.

Stejně tak je vyloučeno útočit na civilní infrastrukturu, tedy útočit na školy, nemocnice, civilní domy, vodárny, které dodávají čistou vodu, elektrické vedení, jednoduše vše, co civilisté potřebují k životu.

Podle mezinárodního humanitárního práva (MHP) musí strany ozbrojených konfliktů zabránit tomu, aby se lidé ztráceli nebo byli odloučeni od svých blízkých. V případě, že se někdo pohřešuje, musí účastníci konfliktu pracovat na objasnění jeho osudu a místa pobytu a komunikovat s rodinami.

Mají také povinnost evidovat všechny dostupné informace týkající se zemřelých a zajistit, aby nakládání s lidskými ostatky probíhalo důstojným způsobem. Mají povinnost komunikovat s rodinami nezvěstných i zemřelých.

Zvláštní zřetel je kladen také na uprchlíky a humanitární pracovníky. Těm má být umožněno pracovat bezpečně a bez překážek. O nemocné a raněné má být postaráno bez ohledu na to, na jaké straně bojují.

Kromě obecné ochrany poskytované civilnímu obyvatelstvu mají uprchlíci nárok na určitou specifickou ochranu v mezinárodních ozbrojených konfliktech.

Mezinárodní Červený kříž dodává, že řádné respektování pravidel mezinárodního humanitárního práva může předcházet vysídlování, hladovění civilního obyvatelstva a ničení předmětů nezbytných pro jejich přežití.

Za obzvláště ohrožené v ozbrojených konfliktech jsou považovány ženy, ať už civilistky, či vojákyně. MHP zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, varuje také před sexuálním násilím či znásilněním.

Ženy jsou také vystaveny riziku nejrůznějších druhů násilí, včetně sexuálního násilí, vynucené prostituce nebo jakékoli formy napadení. Porušení těchto zákazů se může rovnat válečným zločinům.

Zvláštní ohroženou skupinu tvoří také děti, kterým musí být poskytnut přístup k potravinám a zdravotní péči. Úsilí by mělo být věnováno trvalému přístupu ke vzdělání. Rovněž je zakázán nábor dětí do ozbrojených sil nebo ozbrojených skupin a strany jim nesmí dovolit účastnit se nepřátelských akcí.

Už v roce 1949 tvůrci Ženevských konvencí uznali, že zvláštní ochranu potřebují během ozbrojeného konfliktu také osoby se zdravotním postižením.

Pravidla musí dodržovat také vojáci. Na první pohled musí být od civilistů odlišení nošením identifikovatelných odznaků a otevřeným nošením zbraní. Vojáci jsou sami povinni respektovat pravidla války.

A to i když přijde na zajatce nepřátelského tábora.

Podle Třetí Ženevské úmluvy musí být váleční zajatci nejen chráněni před represálií ze strany moci, která je drží, ale také „před násilnými činy nebo zastrašováním a před urážkami a zvědavostí veřejnosti“. Čti: Sdílení či šíření videí či fotografií zajatců na sociálních sítích se nepřipouští.

Zajatci nesmí být popravováni, týráni, ani nijak stíháni za účast ve válce, pouze za konkrétní válečné zločiny. Ženevská konvence zajatce či kohokoli dalšího chrání před mučením.

Zajatci jsou akorát povinni uvést své jméno, datum narození, hodnost, číslo armády a podobné údaje. Musí dostávat jídlo, oblečení, je jim zajištěno přístřeší a přístup k hygieně.

Zabití válečných zajatců Třetí Ženevská úmluva považuje za válečný zločin.

Zakázáno je použití nedovolených zbraní. V obydlených oblastech je nutné vyvarovat se používání těžkých výbušných zbraní.

Ačkoli by se mohlo zdát, že mnohé skutky, jichž je svět během ukrajinsko-ruské války svědkem, Ženevské konvence jednoznačně porušují, je namístě vzdát se rychlých soudů.

„Rád bych oznámil, že jsem se rozhodl co nejrychleji zahájit vyšetřování situace na Ukrajině,“ uvedl na začátku března ve vyjádření Karim Khan, prokurátor Mezinárodního trestního tribunálu (ICC). „Existuje rozumný důvod se domnívat, že na Ukrajině byly spáchány jak údajné válečné zločiny, tak zločiny proti lidskosti.“

Soud v Haagu se již předběžně zabýval údajnými zločiny spojenými s násilným potlačením proevropských protestů v Kyjevě v letech 2013 až 2014. Předběžné vyšetřování pak proběhlo i kvůli obvinění ze zločinů spáchaných na Krymu, který Rusko anektovalo v roce 2014, a na východě Ukrajiny, kde od stejného roku podporuje proruské separatisty.

Už nyní se právníci přou například nad prohřešky v podobě šíření videí ruských zajatců, která ukrajinské ministerstvo vnitra začalo sdílet na Telegramu, Twitteru a YouTube.

Tato videa jsou mnohdy extrémně názorná. Nechybí spálená mrtvá těla, vojáci roztrhaní na kusy, těla poválená mezi troskami či bezvládně ležící ve sněhu. Záběry obličejů zemřelých jsou mnohdy tak detailní, že v nich lze vyčíst zamrzlou bolest.

Jiná videa zabírají zajatce otřásající se emocemi. Další mají svázané oči. Ale co je to oproti záběrům na postřílené civilisty, zničené školky či útoky na jadernou elektrárnu, chtělo by se namítnout.

Americký právník a právní vědec Jonathan Turley tvrdí, že akt natáčení a vysílání videa ruských válečných zajatců může být potenciálním porušením Třetí Ženevské konvence.

Na druhou stranu Charles J. Dunlap Jr., bývalý zástupce soudce pro americké námořnictvo, již dříve uvedl, že existuje „precedent pro zveřejňování videí válečných zajatců“ a že jde o vizuální sebeobranu vlád proti nepravdivým informacím na sociálních sítích.

Taková porušení se však mohou zdát zanedbatelná ve srovnání s důkazy naznačujícími, že ruské vojenské síly zabíjely civilisty a bombardovaly obytné čtvrti, namítá například Rachel E. VanLandinghamová, profesorka na Southwestern Law School. Na druhou stranu si tak Ukrajina může podkopávat šance dohnat Rusko k odpovědnosti za porušení mezinárodního práva.

„Zákon nedovoluje ‚dělat špatné věci, protože je dělají ti druzí‘,“ uvedla VanLandinghamová pro Washington Post. „Tady je třeba říct to přímo. Uchylovat se k zakázaným skutkům je opravdu nebezpečné, i když jsou konány ze zoufalství.“