Pracuje v Afghánistánu. Popisuje, jak země funguje pod vládou Tálibánu

Afghánistán se propadá do stále hlubší ekonomické krize. Po nástupu radikálního islamistického hnutí Tálibán k moci se loni v srpnu země dostala do izolace. Už tak chudá země byla odříznuta od mezinárodního bankovního systému, zahraniční dárci zastavili rozvojovou pomoc, miliardy dolarů z rezerv centrální banky byly zmrazeny.

Dnes akutní hlad trápí podle dat OSN na 20 milionů obyvatel Afghánistánu, více než devět milionů lidí bylo od nástupu radikálního hnutí vysídleno. Země se nadto už naplno potýká s projevy klimatické změny – zemědělce postihlo velké sucho, nedostatek potravin je kritický.

Jak si za této situace počíná afghánská vláda? Jak to v zemi vypadá? Odpovědi nabídl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Tomáš Kocián, regionální ředitel organizace Člověk v tísni pro Blízký východ. Afghánistán navštívil naposledy letos v září.

Afghánistán čelí bezprecedentní potravinové krizi. S tou se země potýkala ještě předtím, než se moci chopil Tálibán, nicméně teď se situace ještě zhoršila. Proč?

Těch faktorů je několik. Afghánistán sužuje již několik let za sebou sucho. To znamená, že farmáři sklidili výrazně méně úrody, než se čekalo. Dalším faktorem je obecná ekonomická nestabilita po příchodu Tálibánu, která nicméně není tak zásadní, jak se čekalo. Řada lidí ale přišla o práci, protože z Afghánistánu utekly firmy i podnikatelé.

Situaci nepomáhá ani globální potravinová krize, která se projevila růstem cen potravin především na začátku roku 2022, nicméně i to už je určitým způsobem zažehnáno.

Čtvrtým a hlavním důvodem je počet obyvatel v zemi, který se za posledních 20 let zdvojnásobil (aktuálně téměř 40 milionů obyvatel, pozn. red.). Afghánistán přitom nemá zdroje a možnosti svou populaci uživit, respektive ne při současném způsobu hospodaření především v zemědělství.

Nedomnívám se nicméně, že by byla země na pokraji hladomoru, jak se čekalo, nebo že byste na ulici viděli žebráky a lidi, co prosí o jídlo.

Zahraniční média nicméně nedávno přinesla příběhy chudých Afghánců, kteří jsou nuceni prodávat vlastní orgány nebo dopují své děti léky, aby utišili jejich hlad.

Může to být pravda, ale není to trend – něco, co by se týkalo většího počtu lidí. Vím o případech, kdy jsou Afghánci nuceni prodávat zemědělské vybavení a dobytek, protože nemají co jíst. Přibývá dětské práce, protože v takovýchto situacích chodí do práce i děti. Snižuje se také kvalita a četnost potravin. Ano, to se děje.

Fotky z vesnice „jedné ledviny“: Riskují životy, aby přežili

Jak život v době potravinové krize vypadá?

Když jsem teď byl naposledy v Afghánistánu, rodiny, které jsem navštívil, mi řekly, že jedí například maso maximálně pětkrát za rok – na svatbách nebo o svátcích. Běžně se živí jen zeleninou, chlebem, čajem a cukrem.

Na venkově je strava jednotvárná. Skládá se z chleba, čaje a občas rýže či fazolí. Nutno dodat, že ale vždy záleží na společenském statusu rodiny.

Ve městě vidíte i otevřené restaurace. Chodí do nich nicméně jen lidé, co si to mohou dovolit, a těch je čím dál méně. To přitom dříve nebylo, někteří Afghánci se v nich stravovali i několikrát týdně. Teď jídlo stojí 1,5 až 2 dolary, což pro nás není moc, ale pro ně ano.

Jak se z vašeho pohledu humanitárního pracovníka změnil život Afghánců od doby, co zemi převzal Tálibán?

Život lidí z města se změnil víc než těch na venkově. Obecně se v zemi zlepšila bezpečnostní situace, takže například cestování po Afghánistánu je bezpečnější a útoků (islamistických skupin) je v zásadě méně. Nejvíce k nim dochází v Kábulu.

A jak se od loňského převratu změnil život žen?

Výrazně. Nicméně zcela z veřejného života vyřazeny nejsou. Mohou se pohybovat po ulici, v některých případech i chodit do práce. Podmínky pro ně se však zhoršují. Z některých úřadů je poslali domů, byť stále pobírají výplatu. Pár hlasatelek zatím pracuje i v televizi.

Pokud se ženy chtějí vydat mimo město, musejí mít mužský doprovod. S tím se setkáváme i my v práci – ženy, které pracují mimo své domovy, potřebují mužský doprovod.

Musí se také zahalovat. Obecně se doporučuje hidžáb nebo burka. V centru Kábulu jsem nicméně viděl ženy jen s volně uvázaným šátkem. V širším centru je pak uvidíte v šátku s rouškou a na městských perifériích už jen v burkách. I to vypovídá o stavu tamní společnosti.

Změny moc nezasáhly tradičně konzervativní oblasti na venkově, kde ženy zásadní práva za uplynulých dvacet let nenabyly.

Ve většině provincií nesmí ženy a dívky navštěvovat školu, výjimka platí jen v 9 z 34. V nich dívky a ženy stále mohou chodit do středních škol nebo na univerzity, i když odděleně. Ve zbylých provinciích chodí dívky jen do šesté třídy.

Na našich vzdělávacích projektech nicméně zatím problém s najímáním učitelů a učitelek nemáme. Do našich škol pak kromě chlapců chodí i dívky až do 12 let.

Co se týká nějakých systémových změn, tak v obraze nejsem.

Afghánský vůdce Hajbatulláh Achúndzáda nařídil soudcům striktně aplikovat právo šaría skrze tvrdé tresty. Například za cizoložství, pití alkoholu nebo odklon od islámské víry. Co o tom víte?

Tento právní systém má svoje plusy i minusy. Je jiný a pro nás starodávný. Nicméně leckdy na rozdíl od římského práva dokáží Afghánci lépe kompenzovat oběti trestných činů. Nelze tedy říct, že to je jen špatně. Jsou tam aspekty, které jsou ujeté pro nás i místní, ale od Tálibánu se nedalo čekat tlačení moderního pojetí římského práva.

Pokud jde o tresty, já jsem zatím slyšel o trestání holí. O kamenování jsem například neslyšel.

Afghánistán se – vedle jiných problémů – potýká s dopady klimatických změn, patří mezi země nejvíce zasažené projevy klimatické krize. Jak to dopadá na život běžných Afghánců?

Když přijde sucho, tak jako zemědělec nemáte úrodu a následně ani co sklidit. Tím pádem nemáte z čeho zaplatit dluh ani z čeho živit děti. Nemůžete taky zainvestovat do další úrody. Pokud se to stane jeden rok, překlenete to půjčkou. Když druhý, prodáte část půdy, dobytek nebo vybavení. Když třetí, tak to zabalíte a odejdete žebrat do města.

Záchranu nepřinášejí ani prudké deště. Půda je nestíhá vstřebat a dochází k bleskovým povodním. Já letos nevídané deště zažil v srpnovém Kábulu. Poprvé za dvacet let co sem jezdím. Suchu čelí celá země.

Říkal jste, že bezpečnostní situace se v zemi zlepšila, nicméně teroristických útoků ze strany ISIS (afghánská odnož Islámského státu, pozn. red.) přibývá.

Ano, to se nevylučuje. Jak jsem ale říkal, primárně se odehrávají v Kábulu a je jich v řádu jednotek týdně. To je ve srovnání s dobou minulou rozdíl.

Velká část provincií je pak zcela bez operací ISIS. Tam, kde působí, pak nejsou ve fázi, kdy by mohli Tálibán ohrozit. Jak se to bude dál vyvíjet, však nelze předvídat.

Jak se Člověku v tísni pracuje v zemi vedené Tálibánem?

Výrazně se toho zatím moc nezměnilo. Tálibán si uvědomuje, že bez práce mezinárodních a nevládních organizací by čelil daleko větším problémům. Ano, je pravda, že naši činnost (tálibánci) více kontrolují a snaží se mít větší přehled. My určitou formu koordinace připouštíme – kdo a kde pracuje. Nikdo nám ale nic nediktuje, to by pro nás bylo neakceptovatelné.

Jak se vám spolupracuje přímo s tálibánci?

Já jsem s těmi na okresní a provinční úrovni měl několik schůzek a musím říct, že jsem byl jejich určitou otevřeností a rozumným přístupem překvapený. Ptali se, jak bychom chtěli pomoct, akceptovali, že jsou v našich týmech zaměstnané ženy, a ptali se nás, jak bychom chtěli efektivně pomáhat jiným ženám. Mluvili i o vzdělání jako o prioritě.

Nejsem nicméně schopný říct, nakolik to byla před cizincem hra na lepšího člověka a nakolik to byl opravdu výraz jejich přesvědčení.

Potkal jsem se taky s řadou tálibánců, kteří kroky nejužšího vedení kolem Hajbatulláha Achúndzáda úplně nekvitovali s povděkem, nesouhlasí s ním. Byli liberálnější a prezentovali to tak, že by se jim líbil liberálnější pohled, než bych čekal.

Všechny je podle mě spojovalo, že chtějí vypadat slušně a mírumilovně. Vlastně jsem se v žádném případě nesetkal s tvrdým a agresivním chováním.

Nicméně – znovu opakuji – nevím, nakolik je to spíše snaha vypadat lépe. Oni totiž vědí, že mají špatnou image a snaží si ji zlepšit tím, že opakují, že jsou neúplatní, nezkorumpovaní a bohabojní. Jaká je realita, uvidíme v následujících letech.

Jaké kroky dělá Tálibán, aby situaci v zemi zlepšil?

V první polovině tohoto roku zkoušela (vláda) diplomatickou ofenzivu a to, aby byla uznána ve světě. To by jí přineslo větší otevřenost do světa, investice i například otevření bankovních kanálů.

Tálibán se také snaží vybírat daně, kde se dá. Tálibánci se opravdu snaží být ti poctiví, korupce mezi nimi není tolik rozšířená, byť si myslím, že je to jen otázka času. Protože už i vidíme, že si někteří začali užívat těch hmotných statků, co získali.

Dokáží nicméně platit státní zaměstnance a vlastní bojovníky, což je nejdůležitější. Zatím to tedy zvládají.