Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šéfredaktor serveru The Atlantic Jeffrey Goldberg se před dvěma týdny stal krátce poradcem Donalda Trumpa pro národní bezpečnost. Alespoň online.
Poradce pro národní bezpečnost Michael Waltz mu totiž omylem poslal pozvání do konverzace v aplikaci Signal, kde vysoce postavení lidé z Trumpovy administrativy sdíleli tajné informace, mimo jiné o chystaném útoku na Jemen.
Informace o povaze útoků proti tamním povstalcům Húthíům sice vyšly od ministra obrany Petea Hegsetha, podle Libora Kutěje ale pochybili všichni členové konverzace.
„Nejpodstatnější je, že vůbec ke komunikaci na takové téma přistupovali tímto prostředkem a nebyly využity standardní a schválené prostředky pro přenos utajovaných informací. Přitom právě Američané mají v tomto směru velmi přísné protokoly,“ říká ředitel Ústavu zpravodajských studií Univerzity obrany a bývalý vojenský zpravodajec v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
V současné americké administrativě podle něj panuje v řízení národní bezpečnosti diletantství.
Jak velké ohrožení bezpečnosti podle vás aféra obnažila? Věřil byste, že se něco takového může někdy stát?
Je to obrovské selhání v oblasti operační bezpečnosti (OPSEC). Nezabezpečená komunikace o vojenských operacích před útokem představuje extrémní riziko – informace se mohly dostat k nepřátelům, což by mohlo vést ke zmaření operace, ztrátám na životech a technice.
Ale ano, věřil bych, že se to může stát, jakkoli taková míra nekompetence mezi nejvyššími představiteli je šokující.
Libor Kutěj
Plukovník Libor Kutěj za svou kariéru vystřídal několik pozic u Vojenského zpravodajství (VZ), tedy vojenské zpravodajské služby České republiky.
V letech 2007 a 2009 působil i jako zástupce ředitele VZ, později zastával funkce i na českém velvyslanectví v Izraeli a v Jordánsku. Nyní je ředitelem Ústavu zpravodajských studií na Univerzitě obrany v Brně.

Libor Kutěj.
A je šokující, že představitelé komunikovali válečné plány nezabezpečeným kanálem, nebo až ten způsob, jakým se na to přišlo?
To, že si neověřili, kdo je v jejich skupině, je nešťastné a chaotické.
Nejpodstatnější je, že vůbec ke komunikaci na takové téma přistupovali tímto prostředkem a nebyly využity standardní a schválené prostředky pro přenos utajovaných informací. Přitom právě Američané mají v tomto směru velmi přísné protokoly. Nechtěné přizvání novináře je už to nejmenší, to je výsledek běžné lidské chyby.
Fatálním pochybením je samotné rozhodnutí o vedení takového setkání na takové téma tímto prostředkem.
Pochybili tedy podle vás všichni členové konverzace?
Ano. I když někteří mohli být pasivními účastníky, měli si být vědomi bezpečnostních pravidel a upozornit na nesprávné použití kanálu. Ale z lidského hlediska je samozřejmé, že někteří nebyli či nechtěli být v pozici, aby „peskovali“ viceprezidenta a ministra obrany.
V čem přesně ono ohrožení bezpečnosti spočívá? Předpokládám, že v riziku dramaticky větší zranitelnosti vůči činnosti zahraničních zpravodajských služeb.
Primárně jde o hypotetickou možnost, že by zprávy zachytily zahraniční zpravodajské služby - například Čína, Rusko, Írán. Navíc pokud byla tato skupina kompromitována, znamená to, že podobně mohly uniknout i další informace.
Jaké je podle vás hlavní sdělení aféry? Co nám říká o fungování administrativy Donalda Trumpa?
Ukazuje, že v administrativě panuje diletantství v řízení národní bezpečnosti.
Je obrovská ironie, když Trump volal po uvěznění Hillary Clintonové za e-maily (pro práci na ministerstvu zahraničí používala nechráněný osobní e-mail a následně čelila vyšetřování, pozn. red.), ale jeho vlastní tým sdílí vojenské plány přes Signal. A také se domnívám, že jde o typický projev arogance moci ve smyslu „my můžeme“ dělat věci způsobem, který uznáme za vhodný, a naopak, „my nemusíme“ respektovat předepsané procedury.
Nemůže to být i pozvánka pro špiony, aby se té obnažené slabiny pokusili využít?
Zde těžko spekulovat. Služby protivníků trvale pátrají po možnostech infiltrace. Tato situace spíše ukazuje na nízkou míru kompetence aktuální administrativy, respektive jejích nejvyšších představitelů.
Co je velmi nebezpečné, je narušování důvěry veřejnosti ve stát, jeho instituce a představitele. V současné postfaktické době hodně klíčová záležitost. Tato událost k tomuto významně přispívá.
Co s tím teď mohou dělat lidé z kontrarozvědky, jejichž prací je péče o to, aby se žádné citlivé informace nedostávaly ven? Dokážete si představit, co byste dělal na jejich místě?
Měla by být provedena analýza potenciálních zpravodajských škod, a pokud je to možné, pokusit se zjistit, zda informace neunikly k cizím aktérům. Nutné je přísnější vymáhání bezpečnostních protokolů, ale jak jsem již naznačil, u tak vysoce postavených funkcionářů se jedná o „odvážnou misi“.
Vybaví se vám nějaký srovnatelný skandál z historie?
Asi nejbližší analogie je e-mailová aféra Hillary Clintonové, ale z hlediska přímého ohrožení bezpečnosti je to podobné jako případ amerického generála Davida Petraeuse, který sdílel tajné informace se svou biografkou.