Evropský comeback povinné vojny. Jenže je úplně jiná, než pamatují Češi

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Většina evropských států zrušila vojenskou službu po konci studené války, kdy vyhlídka na instituci, která produkuje vojenské rezervy, posiluje vztahy mezi vojenskou a civilní sférou a posiluje odolnost společnosti proti útoku, přestala být lákavá nebo finančně únosná.

To se však aktuálně mění.

Vojenská služba se do Evropy vrací už od roku 2014, kdy ji postupně začaly zavádět některé pobaltské nebo skandinávské země. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 se trend ještě prohloubil a nyní, v době sílící bezpečnostní úzkosti způsobené hrozbou Ruska v kombinaci s obavou z oslabení role USA v NATO, rychle přibývá zemí, které znovuzavedení „vojny“ připravují či zvažují.

Jde už ale většinou o zcela jinou vojnu, než jakou pamatují její absolventi například ze socialistických států z dob před jejím hromadným rušením.

Státy při jejím znovuzavádění či modernizaci sahaly po různých způsobech řešení výzev v podobě společenských změn a vlastních možností i potřeb. Vzniklo hned několik modelů, které se liší například v tom, jak velké či malé procento lidí ke službě určených ročníků zahrnují, jak moc berou v potaz motivaci branců a brankyň nebo jak se staví k otázce role žen.

Rozdíly mezi těmito modely a dilemata spojená s tím, jaký z nich se pro ten který stát nejlépe hodí, jsou v současné době klíčové. Už nějakou dobu se o nich intenzivně mluví třeba v Německu, Polsku, Nizozemsku a například i ve Velké Británii.

A není divu.

Jestli se totiž chce Evropa postavit k novým hrozbám čelem a docílit skálopevné obranyschopnosti bez závislosti na USA, bude muset řešit mimo problémů s obrannými rozpočty, vojenskou technikou a obranným průmyslem i nepříznivou personální situaci. Připomeňme nedávnou analýzu think tanku Bruegel, dle něhož by Evropa ke schopnosti čelit ruské hrozbě a věrohodně ji odstrašit potřebovala mimo jiné alespoň o zhruba 300 tisíc vojáků víc, než nyní má.

Jaké formy „vojny“ se tedy nabízejí?

Velmi výrazným rysem moderních modelů vojenských služeb v Evropě je důraz na osobní motivaci. Ten je sice někde menší než jinde, ale v žádné evropské demokratické zemi není tak zanedbatelný, jako byl například v Česku či jiných zemích východního bloku za minulého režimu.

A není to dáno jen snahou o přizpůsobení se době a získání větší veřejné podpory pro znovuzavedení vojny. Kritici konceptu vojenské služby už při jejím rušení po konci studené války upozorňovali na to, že často vyprodukuje vojáky s nízkou morálkou a disciplínou, jejichž bojové uplatnění je diskutabilní.

„V některých případech by zavedení povinné vojenské služby tam, kde proti tomu převažuje odpor, mohlo být kontraproduktivní a v konečném důsledku by mohlo podkopat veřejné odhodlání podporovat obranu a podporu Ukrajiny,“ píší například expertky think tanku Carnegie Endowment for International Peace (CEIP) ve své analýze ponaučení plynoucích z moderních modelů vojenské služby ve Skandinávii a Pobaltí.

Analytičky v tomto ohledu mezi modely využívanými v této oblasti rozdělují tři hlavní typy: „selektivně dobrovolný“, „loterijní“ a „povinný“.

Selektivně dobrovolný typ používá Norsko a Švédsko a bývá často dáván za vzor pro ostatní země, které znovuzavedení vojny zvažují. Inspirovat se z něj chce například i zmiňované Německo a třeba i Nizozemsko.

Kouzlo tohoto modelu spočívá především v tom, že se skoro už ani nedá mluvit o „povinné“ vojně.

„Nazvala bych to hybridním modelem. Oficiálně povinnost platí pro všechny, ale díky vysoké úrovni selekce nakonec ve službě skončí jen velmi malá část lidí. Povinnost tedy sice mají všichni, ale vybírají se z nich jen ti nejmotivovanější mladí lidé,“ vysvětlila základní princip fungování této formy Eleri Lillemäe, socioložka a výzkumnice Estonské vojenské akademie.

Dle loni publikované komparativní studie vojenských modelů, na níž Eleri spolupracovala, proces funguje zhruba tak, že úplně všichni (v Norsku i Švédsku povinnost platí i pro ženy) musí vyplnit online formulář, kde se jich armáda ptá na jejich zdravotní stav, motivaci a další otázky týkající se vhodnosti pro službu. Ze všech lidí ve věku odvodu (18 -19 let) je na základě odpovědí vybráno asi 30 % k dalším fyzickým i psychologickým testům. Těmi pak většina z nich neprojde a do služby je nakonec poslána jen opravdu malá část lidí, kteří se k ní nejvíc „hodí“.

Výsledkem dle analýzy Švédské obranné univerzity je, že zatímco v dané věkové kohortě se k vojenské službě staví pozitivně jen 30 % lidí, mezi samotnými branci a brankyněmi dosahuje míra pozitivně na ni nahlížejících 90 %.

„Veřejné mínění je největší překážkou pro evropské vlády, které chtějí znovu zavést vojenskou službu. Nastavení modelu tak, aby nikdo nemusel sloužit proti své vůli, je proto velmi lákavou myšlenkou,“ vyzdvihují tento faktor analytičky z CEIP.

Za nevýhodu tohoto modelu se dá považovat nízké procentní zastoupení věkových kohort ve službě a tedy i menší počet branců a brankyň. V roce 2020 bylo ve Švédsku „na vojně“ asi pět tisíc lidí, což představovalo 5 % „mladé věkové kohorty“(tedy lidí starých 18 až něco málo přes 20 let, včetně žen). Pro státy, kterým takové množství stačí či které si ani vzhledem k nákladům s tím spojeným nemohou víc dovolit, toto nicméně může představovat spíš výhodu než problém.

Dle Lillemäe tento model do služby jistě přivede víc lidí než vysloveně dobrovolná služba (bez povinnosti vyplnit dotazník) - například už jen proto, že mnoho lidí, kteří nakonec na vojnu jdou, by se nebýt tohoto systému nad otázkou vojny samo ani nezamýšlelo.

Dodejme však, že ani tento model není zaručeně funkční a bezproblémový za všech okolností, protože jeho hlavní výhoda je svým způsobem i slabinou. Je totiž skvělé mít ve službě z valné většiny jen ty, kteří nejsou proti, ale co když takových lidí začne z nějakého důvodu ubývat?

„Skandinávská idea vojny jako příležitosti ke kariérnímu růstu je pod tlakem hrozby války v Evropě. Jak roste pravděpodobnost války s Ruskem, může se stát, že místo zájmu o vojenskou službu začne růst spíš skepse,“ píší autorky zprávy CEIP.

A nejde jen o spekulaci. Autorky připomínají, že částečně projevy tohoto problému můžeme vidět už delší dobu například ve Švédsku, kde roste nervozita, že do služby budou kvůli zvyšování cílů na počet odvedených povoláni i ti, kteří nebudou chtít. Kromě toho se v zemi také řeší citlivé otázky možnosti či nemožnosti nasazení neprofesionálních vojáků v zahraničí v rámci misí NATO.

Jinými slovy hrozí, že pokud by výhled války v Evropě byl opravdu bezprostřední, ochota dobrovolníků se může snížit. Na druhou stranu lze vojenskou službu samu o sobě považovat i za jeden z prostředků odstrašení, takže její zavádění by riziko konfliktu mělo snižovat.

V situaci, kdy stát a jeho armáda usoudí, že potřebuje víc lidí, než kolik je jich v populaci k vojně pozitivně naladěných, sahají po zbývajících dvou druzích modelů.

Takzvaně loterijní model má například Dánsko (tam ale vojna nebyla zrušena a znovuzaváděna), Lotyšsko a Litva. Funguje to tak, že si stát určí, kolik lidí ve službě chce, pak nabere dobrovolníky, a když těch není dost, přejde se k náhodnému „losování“ mezi zbytkem populace s pomocí počítačového programu. Cílem je, aby i v tomto systému tvořili většinu dobrovolníci, ale aby zásah do věkové kohorty byl vyšší, než je například ve Švédsku. Důvodem k potřebě vyššího zastoupení přitom nemusí být potřeba nějak výrazně velkého počtu odvedenců, ale celkově malá populace.

Například Litva s pomocí tohoto modelu v roce 2020 měla ve službě 3700 lidí a zastoupení v mladé věkové kohortě činilo asi 10 %.

„Povinným“ modelem lze označit fungování vojny například ve Finsku a Estonsku, kde zastoupení věkové kohorty činí 33 % a 18 % (připomínáme, že jde o poměr zastoupení z mužské i ženské populace). Legitimizaci tohoto modelu jistě pomáhá fakt, že v obou zemích vojna nikdy nebyla zrušena, což lze nepochybně alespoň částečně přičíst především blízkosti a historické zkušenosti s Ruskem. Je ale zajímavé, že ani v těchto zemích se na zohlednění motivace nezapomíná.

Například ve Finsku je ke službě nabízena alternativa v podobě civilní služby (například pomáhání v nemocnicích či jinde). Přesto si vojnu volí asi 70 až 80 % mladých mužů.

V Estonsku možnosti přihlásit se dobrovolně, která zajišťuje možnost ovlivnit, kde a kdy budou sloužit, v roce 2023 využilo 46 % branců a zbytek se dle CEIP vybírá na základě řady kritérií tak, aby ve službě skončili ti nejschopnější a nejmotivovanější - či alespoň nejméně skeptičtí.

Na motivaci se tedy snaží dbát úplně všude. A právě to patří k jedněm z hlavních rozdílů mezi moderními podobami vojenské služby a těmi z 20. století, obzvlášť pak ve východním bloku, i podle historika Jiřího Hlaváčka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

„Za socialismu byla vojenská služba v Československu především nástrojem státní kontroly, ideologické indoktrinace a disciplinace prostřednictvím represivních a totalitních praktik. Zcela tak byla ignorována rovina individuální motivace, zatímco současné moderní modely naopak výrazně reflektují právě osobní preference branců,“ řekl Seznam Zprávám vědec, který mimo jiné o historii vojny v Československu napsal knihu s přívlastkem Mezi pakárnou a službou vlasti.

Nad rámec přihlédnutí k motivaci se armády snaží dobrovolníkům nabídnout i celou řadu různých druhů „lákadel“, jejichž cílem je zvýšit nejen popularitu, ale i samotnou efektivitu vojenské služby.

Jde například o rozličné formy snahy o to, aby vojenská služba zvyšovala hodnotu jejích „absolventů“ na pracovním trhu. Konkrétně tedy například snahu zahrnout do výcviku i činnosti uplatnitelné v civilu, ke kterým navíc armáda vydá oficiální certifikáty. Zařadit sem můžeme ale i například praxi nabízení finančních příspěvků od státu firmám, které odvedencům práci „podrží“ či je po absolvování vojny zaměstnají.

Například v Estonsku také dochází k přímé spolupráci armády se soukromými firmami. Například technologické společnosti přímo podporují, aby jejich zaměstnanci vstoupili do kybernetických složek a v armádě se naučili dovednostem, které budou moci zužitkovat i v civilní práci.

Armády dále myslí i na podporu studia. Například ve Skandinávii se používá propojení s vysokými školami, kdy je možné za vojnu získat kredity. Třeba Lotyšsko zase nabízí absolventům vojny státní příspěvek ke školnému.

Podpora dobrovolnictví kromě toho také samozřejmě často zahrnuje „služné“, neboli finanční odměnu.

Služba je v současnosti také většinou podstatně kratší než v minulosti - v Československu byla typicky dva roky. Ve většině evropských států jde o několik měsíců až rok s tím, že často následují (většinou opět jen pro dobrovolníky) dodatečná krátká cvičení i v letech po skončení služby. Například Chorvatsko chce zavést jen dvouměsíční službu.

Experti k tomu dodávají, že dlouhý výcvik skutečně není vždy potřeba. Tomáš Kučera z Institutu politologických studií (IPS) na FSV UK připomíná, že i ve finských obranných silách, kde se počítá s tím, že případné nasazení se neobejde bez povolání záloh, si většina „záklaďáků“ vystačí s půlročním výcvikem. Dle Jana Kofroně (rovněž IPS FSV UK) u záložních sil může dokonce ještě víc než na délce výcviku záležet na počtech cvičení v letech následujících po úvodním výcviku.

„Je lepší mít kratší úvodní výcvik, třeba i jeden až dva měsíce, a následně mít každý rok čtyřtýdenní cvičení po dobu třeba pěti let, než mít půlroční výcvik na začátku, ale následně nic,“ řekl Kofroň Seznam Zprávám. Dodal, že v takovém případě se schopnosti branců mohou snadno ztratit.

Dodejme, že vojna v moderní době nemusí znamenat odloučení od osobního života za zdmi kasáren.

Například v Estonsku je přítomnost 24 hodin denně a sedm dní v týdnu vyžadována jen na úplném začátku výcviku, ale velmi záhy se začne jezdit domů o víkendech a posléze mohou všichni na vojnu chodit v podstatě jako do zaměstnání.

„V pět odpoledne se skončí a pak je na každém, jak stráví svůj volný čas. Může zůstat, anebo odejít a vrátit se až ráno,“ řekla Lillemäe. Užitečnost tohoto systému je dle ní nicméně diskutabilní, protože nové výzkumy ukazují, že má i několik negativních efektů, včetně oslabování pocitu sounáležitosti a jednoty v rámci jednotek.

Kromě toho všeho je ale velmi důležitá i samotná náplň a úroveň výcviku.

Mezi největší rozdíly mezi moderní vojnou a tím, co pamatuje ještě mnoho Čechů z minulého režimu, totiž dle historika Hlaváčka patří i to, že branci jsou cvičeni především pro kvalitu a uplatnitelnost získaných dovedností, zatímco dřív byla vojenská služba spíš nástrojem státní kontroly a ideologizace obyvatelstva, při níž branci často armádě sloužili i jako levná pracovní síla plnící zcela „nevojenské“ úkoly.

Dalším společným trendem pro většinu moderních evropských služeb je snaha o zapojení žen. Povinnost na ně doléhá bez rozdílu s muži ve Švédsku, Norsku a nově ho má zavést i Dánsko. Dobrovolný vstup do služby nicméně ženám nabízí v podstatě všichni ostatní.

V reálném zapojení žen do služby jsou mezi zeměmi vidět dramatické rozdíly. Výše zmiňovaná komparativní studie například ukazuje, že v pobaltských zemích, ale například i ve Finsku, dosahuje zapojení žen poměru v nízkých jednotkách procent z celkového počtu branců. Ve Švédsku a v Norsku přitom činí 20 % a 25 %.

Rozdíl ale nelze přičíst jen tomu, že tam je vojna pro ženy v uvozovkách povinná (ač vlastně ve skutečnosti ne až tak úplně, jak jsme si vysvětlili výše). Podílu 25 % totiž dosáhlo už v roce 2023 i Dánsko, kde se ženy hlásily výhradně dobrovolně.

„Myslím si, že obrovskou roli hraje úroveň diskuze o genderové neutralitě v celé společnosti. Kdybychom ženám dali povinně vyplňovat dotazníky u nás v Estonsku, stejně by se jich podle mě nepřihlásilo tolik jako třeba ve Švédsku,“ zamyslela se nad příčinami hlubokých rozdílů v zapojení žen Lillemäe.

Obecně ale lze říct, že žen záklaďaček, stejně jako žen vojaček (v NATO tvoří dle dat roku 2021 jen asi 12 %) je méně, než by si armády přály. A změna této situace je jedním z možných řešení personálních nedostatků. Dle Hlaváčka jde zároveň o třetí hlavní rozdíl, kterým se moderní vojenské služby liší od těch z minulého století - už nejde o výhradně mužskou záležitost úzce spojenou s maskulinitou a patriarchálními hodnotami.

Mimochodem ve Švédsku a v Norsku vojáci a vojačky žijí v genderově smíšených místnostech. Inspirovaly se tím i Estonsko a Finsko, kde ale ženy tvoří jen malou část lidí v základní službě.

U nás základní vojenská služba skončila v roce 2004 a Česko se zatím nedá zařadit ani mezi země, které její znovuzavedení vážně zvažují. Politická vůle totiž není vidět ani u současné vlády, ani u opozice. Samotná armáda nicméně o potřebě personální injekce mluví stále hlasitěji. Je otázka, co s tím, jak se k věci budou stavět politici po volbách nebo jak se bude vyvíjet bezpečnostní situace.

České ozbrojené síly v tuto chvíli mají asi 24 tisíc profesionálů a necelých pět tisíc pravidelně se cvičících dobrovolníků v aktivních zálohách (AZ). Kromě možnosti dobrovolně se k nim přidat je v Česku ještě dostupné dobrovolné vojenské cvičení, které je jednorázové a trvá jen šest týdnů.

Lidí v profesionální armádě ani v zálohách v posledních letech nijak zásadně nepřibývá. Náčelník generálního štábu Karel Řehka přitom minulý měsíc zopakoval, že armáda potřebuje k plnění stávajících povinností v rámci NATO do roku 2030 asi 30 tisíc profesionálů, přičemž nové alianční cíle směřují dokonce na 37,5 tisíc. Už roky od armády také zaznívá, že by chtěla mít 10 tisíc „záložáků“.

Hlad po lidech tedy v armádě je. Kofroň s Kučerou se shodují, že v pozici armády, která se i kvůli podfinancování k znovuzavedení vojny stavěla jasně negativně, dochází k viditelnému posunu.

„Pohled armády dle mého není nyní vysloveně jednoznačný. Náčelník generálního štábu - naprosto oprávněně - poukazuje na limity plně profesionálního systému v kontextu nové bezpečnostní reality a nových požadavků na armádu. A zdůrazňuje, že jen dílčí úpravy současných pravidel (odměňování, podmínek služby, procesů vstupu atd.) stav radikálně nezlepší. Zároveň to ale asi není tak, že by armáda říkala, že musíme jít tou či onou cestou,“ řekl Kofroň.

Česko se dle bezpečnostního experta znovuzavedení vojny snad může vyhnout, pokud se spokojí s 30tisícovou armádou. Jestli chce ale podstatně víc, bude dle Kofroně nějakou jinou formu potřebovat. Přičemž nejvíc by se nabízel selektivní model doručující asi 5 - 10 tisíc lidí.

Selektivní vojenskou službu podobné skandinávským modelům si v Česku dovede představit i Kučera. Případně se dle něj nabízí i povinný, ale kratší výcvik, který by mohl „mít pozitivní vliv nejen na brannou a krizovou připravenost občanů, ale i na následnou rekrutaci do profesionální armády a aktivních záloh“.