Zmožený důstojník převzal řízení. Následovala ropná katastrofa Exxon Valdez

A přidejme ještě další čísla. Z havarovaného tankeru uniklo do oceánu přes 40 tisíc kubických metrů ropy, přibližně objem 17 olympijských bazénů. Ropa zasáhla přes dva tisíce kilometrů pobřeží. Ještě 25 let po havárii nacházeli odborníci na pobřeží ložiska ropy.

Kapitán tankeru Joseph Hazelwood byl odsouzen k pokutě 50 tisíc dolarů a k 1000 hodinám veřejně prospěšných prací.

Soud ho zbavil obvinění z trestného činu. Byl odsouzen za přestupek. Do češtiny se verdikt nepřekládá snadno, pravděpodobně v tuzemsku k takovým přestupkům často nedochází. Šlo o „nedbalé vyskladnění ropy“.

Ano, hodně nedbalé.

Aljašský ropovod začíná v Prudhoe Bay u Severního ledového oceánu. Jeho hlavní větev překonává tři horské masivy a po přibližně 1300 kilometrech končí v přístavním městě Valdez u Aljašského zálivu. Právě tam ropu nakládal 23. března 1989 supertanker Exxon Valdez.

Obří loď dlouhá 301 metrů a široká 50 metrů měla svůj náklad dopravit do kalifornského města Palm Beach. Terminál ve Valdezu opustila krátce po deváté hodině večer.

Plavba velmi členitým Aljašským zálivem představovala vždy určité riziko, především kvůli ledovcům. Na druhou stranu to pro posádky tankerů byla i rutinní záležitost. A jako rutinní vypadal i manévr, který kapitán Joseph Hazelwood nařídil provést krátce před půl dvanáctou. Kvůli několika menším ledovcům se tanker odchýlil od původně naplánované trasy.

Kapitán předal odpovědnost za provedení manévru třetímu důstojníkovi a sám odešel do své kajuty. Kolem půlnoci mu zmatený důstojník volal, že má problém. A žádal o pomoc. Pozdě. Tanker se na svou původní trasu už nevrátil. Narazil na útes.

Náraz roztrhl trup lodi a do moře se začaly valit tisíce litrů ropy.

Nedbale vyskladněné ropy.

Boj s následky havárie na dobových fotografiích:

Pro média a veřejnost se po havárii stal hlavním podezřelým a rovnou také viníkem kapitán lodi Joseph Hazelwood. Logicky. Měl odpovědnost. A navíc nebylo nesnadné vystopovat, že měl sice pověst zkušeného a mimořádně inteligentního kapitána, ale také alkoholika.

Opakovaně přišel o řidičák kvůli „řízení pod vlivem“, ze závislosti se i léčil. Říkal, že alkoholické epizody souvisejí s jeho depresemi.

Ano, to už na první pohled vypadá jako riziko - svěřit depresivnímu alkoholikovi velení kolosu, který převáží tuny ropy mezi ledovci. Jenže je to také neuvážený a možná nespravedlivý odsudek člověka, který se léčil a dělal maximum, aby dobře dělal svoji práci.

Jestli byl Hazelwood před ztroskotáním tankeru opilý, se nepodařilo prokázat. On sám říkal, že odpoledne před plavbou si dal dvě tři vodky. Dvacet svědků odpřisáhlo, že opilý nebyl. A z odebraných vzorků krve se nedalo zjistit nic – byly odebrány až deset hodin po nehodě, navíc s nimi zdravotníci při převozu do laboratoře zacházeli nesprávným způsobem.

Každopádně před katastrofou nebyl na palubě, řízení lodi svěřil přepracovanému třetímu důstojníkovi, který už měl mít volno. Jestli v kajutě „vyřizoval nějaké papíry“, jak sám říkal, nebo pil další vodky, už nikdo nezjistí.

Možná nejznámější obraz Josepha Hazelwooda v americké popkultuře vytvořil David Letterman ve své populární televizní talk show. Hazelwoodova omluva za ztroskotání podle Lettermana zněla: „Z útesu jsem si chtěl jenom vzít trochu ledu do své margarity.“

Joseph Hazelwood byl nakonec odsouzen k pokutě a veřejným pracem. Logicky si měl trest odpracovat při čištění aljašského pobřeží. Ale odvolával se proti rozsudku tak dlouho, že definitivní verdikt padl až v roce 1999. Uklízel tedy ulice ve městě Anchorage.

Hazelwood se nikdy neomluvil, nikdy nepřiznal vinu, spoluodpovědnost. Zaujal pozici oběti. Člověka, který má zničenou kariéru, stal se předmětem posměchu a pomluv, s médii téměř nekomunikuje.

Ojediněle vydal zatrpklá prohlášení: „Pamatuje si dnes někdo jméno kapitána Titanicu? Moje jméno se asi vyslovuje lépe než Smith. A jsem démonizovaný. Je to snadná cesta, jak personifikovat katastrofu.“

A dodával: „Každý si může ověřit, jak vypadal skutečný příběh. Ale to není dostatečně sexy a není to snadné.“

„Skutečný příběh“ měl nepochybně co do činění i s firmou Exxon. Ta se sice proti výši pokuty také opakovaně odvolávala, nakonec ale zaplatila více než miliardu dolarů.

Během vyšetřování vyšlo mimo jiné najevo, že společnost Exxon šetřila na zaměstnancích a ti byli vystaveni nadměrné pracovní zátěži. A také nefungovalo radarové zařízení, které by třetímu důstojníkovi včas signalizovalo hrozící střet s útesem. Nefungovalo už dlouho. Jeho oprava by byla drahá.

Ze zpětného pohledu se zdá, že firma Exxon toho nezanedbala ani zdaleka tolik jako společnost BP odpovědná za explozi ropné plošiny v roce 2010. Únik ropy z tankeru Exxon Valdez byl ve své době největší podobnou katastrofou v amerických vodách. Drtivější tragédií se stala právě exploze plošiny Deepwater Horizon.

Ale může být ještě hůř.

Není to úplně vtipná nadsázka. Aktuální „boj o Arktidu“ překřtili někteří komentátoři na novou „studenou válku“. Chápete – je tam opravdu zima. A zároveň je ten střet umožněný tím, že se otepluje.

Ledovce tají a na severu se otevírají nové a bezpečnější plavební trasy. A otevírá se přístup k zásobám ropy a zemního plynu.

V roce 1996 vytvořilo osm zemí, jejichž území zasahuje do Arktidy, „Arkickou radu“. A tehdy se zdálo, že půjde spíš o mírumilovné zkoumání toho, co je možné udělat pro ochranu jedinečné divočiny.

Dnes je to úplně jinak. Mezi členy Arktické rady jsou i Rusko a Spojené státy. A zkoumají, kdo tady získá převahu. Nad strategickými lodními trasami. A zásobami ropy a zemního plynu.

Je to paradoxní. A smutné. A typické. Arktida - příroda - začíná být pro civilizaci zajímavá tím, že přestává být Arktidou. Taje. Ztrácí identitu. Mění se v „dálnici“. A naleziště.

Proplout mezi ledovci bude čím dál tím snazší. Bude možné tam provést mnohem víc ropy. Ostatně americký prezident Joe Biden nedávno definitivně schválil rozšíření těžby ropy na severu Aljašky.

Při veškerém respektu k Josephu Hazelwoodovi, ať už byl opilý, nebo střízlivý, v depresi, nebo v pohodě, ať už byla jeho vina jakákoli – dnes je to úplně jiná dimenze. Při veškeré hrůze při pohledu na mrtvé ptáky a vydry v roce 1989, dnes je to úplně jiná dimenze.

Dnes je jen otázkou času, kdy dojde k ještě mnohem větší katastrofě.