Článek
Doporučení udělat 10 000 kroků denně, což je asi 5 kilometrů, je spíše marketingovou náhodou, než že by se opíralo o nějaký vědecký základ. Naopak pozoruhodný přínos pro zdraví může mít, pokud člověk ujde mnohem méně kroků. Tvrdí to studie, o níž informoval web The New York Times (NYT).
Studie profesorky epidemiologie Ji-Min Lee z Harvard School of Public Health a jejích kolegů z roku 2019 zjistila, že u žen ve věku 70 let, které zvládly až 4 400 kroků denně, se ve srovnání s ženami, které denně absolvovaly 2 700 nebo méně kroků, riziko předčasného úmrtí snížilo asi o 40 procent.
U žen, které denně ušly více než 5 000 kroků, se riziko předčasného úmrtí nadále snižovalo, ale přínosy se zastavily na úrovni přibližně 7 500 kroků denně. Jinými slovy, starší ženy, které ušly méně než polovinu z bájných 10 000 kroků denně, měly tendenci žít podstatně déle než ty, které ušly ještě méně.
Jiná, rozsáhlejší studie z loňského roku, které se zúčastnilo téměř 5 000 mužů a žen středního věku, došla k podobnému závěru, a to že ujít 10 000 kroků denně není podmínkou dlouhověkosti.
Podle výsledků této studie měli lidé, kteří denně ušli přibližně 8 000 kroků, o polovinu nižší pravděpodobnost předčasného úmrtí na srdeční onemocnění nebo jinou příčinu než ti, kteří denně zvládli 4 000 kroků.
Statistický přínos dalších kroků byl nepatrný, což znamená, že lidem neublížilo, když denně nachodili více kroků, a to až do hranice 10 000 kroků a více. Ale ani jim kroky navíc neposkytly větší ochranu před úmrtím v mladém věku.
Reálně však podle webu The New York Times 10 000 ušlapaných kroků dosáhne jen málokdo. Podle posledních odhadů většina dospělých v Americe, Kanadě a dalších západních zemích ujde v průměru méně než 5 000 kroků denně.
A pokud se jim podaří dosáhnout cíle 10 000 kroků, bývá jejich výkon pomíjivý. Známá studie v belgickém Gentu v roce 2005 poskytla místním občanům krokoměry a vyzvala je, aby po dobu jednoho roku denně ušli alespoň 10 000 kroků.
Z 660 mužů a žen, kteří studii dokončili, zvládlo po celý rok každý den ujít 10 000 kroků pouhých 8 procent. Ale v následné studii o čtyři roky později už tolik neušel téměř nikdo. Většina účastníků se vrátila k výchozímu stavu a udělala přibližně stejný počet kroků jako na začátku studie.
Dobrou zprávou podle profesorky Lee je, že „zvýšení stávajícího počtu kroků o několik tisíc kroků navíc po většinu dní by mohlo být rozumným, dostatečným a dosažitelným cílem“.
Oficiální směrnice pro fyzickou aktivitu vydané Spojenými státy a dalšími vládami doporučují čas chůze, nikoli počet kroků, a doporučují, abychom kromě pohybu, který děláme v rámci běžného každodenního života, cvičili alespoň 150 minut týdně nebo půl hodiny denně.
Lee uvedla, že po přepočtení na počet kroků by to pro většinu lidí znamenalo o něco více než 16 000 kroků týdně. Za ideální ale Lee považuje 7 000 až 8 000 kroků denně nebo alespoň po většinu dní. Studie uvádí, že lidé během každodenních činností nachodí přibližně 5 000 kroků denně. K tomu by tedy v ideálním případě podle studie měli přidat dalších 2 000 až 3 000 kroků.
Podle Lee se cíl nachodit 10 000 kroků denně stal populárním v Japonsku v 60. letech 20. století.
Jeden výrobce hodin podle ní tehdy doufal, že využije zájmu o fitness po olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Začal tak masově vyrábět krokoměr s názvem, který v japonských znacích připomínal kráčejícího muže. V překladu ale název znamenal „měřič 10 000 kroků“, což v důsledku vedlo právě k popularizaci cíle, který si lidé s oblibou nastavují.
