„Potíže se tu objeví snadno.“ Jak se žije ve městě, které dělí nepřátelství

/Od naší zvláštní zpravodajky v Kosovu./

„Odkud jste?“

„Z České republiky.“

„To je kde? Do Kosova můžete?“

Během cesty na sever Kosova mi vytanou na mysli vzpomínky na rozhovor s řidičem autobusu, který mě ze srbského Bělehradu vezl do kosovské Prištiny. Přestože Srbsko existenci sousedního státu neuznává, když jsem před pár dny překračovala jejich společnou hranici, bylo to mnohem méně akčnější, než by si leckdo představoval.

Třikrát zkontrolovaný pas, jen chvíle čekání a pak už sledování kontrastů mezi jednotlivými krajinami.

Hranice tentokrát překračovat nebudu, mířím ale do města, skrze které jako by jedna vedla. Mitrovica v severní části Kosova je totiž již řadu let symbolem etnického rozdělení země. Zatímco v jižní části přebývají kosovští Albánci, na druhém břehu řeky Ibar najdete převážně kosovské Srby.

„Žít v takto rozděleném městě je směšné,“ říká mi dvaadvacetiletý Qëndrim, kterého potkávám v kosovské části města. V té severní prý dříve žila jeho babička s dědou, dnes už ale nemohou. „Je to smutná situace. Někteří z nás vyrůstali a vyrůstají jen v tomto nastavení a v nepřátelské náladě, neznáme nic jiného. Je to celkem v háji.“

Na lavičce s námi sedí i jeho o rok starší kamarád Rinor a oba dva se shodují, že mezi kosovskými Srby kamarády nemají. Vypráví mi nicméně, že pro ně není problém se na druhou stranu vydat. Ale cítí, že tam nejsou vítaní, a v hlavách jim tak prý zní varování, že se dostanou do problémů, pokud narazí na nesprávné lidi.

„Mám rád všechny národy, ale se Srby je to složité, nechtějí se změnit a my s tím nic nemůžeme udělat,“ krčí rameny Qëndrim. Spolu s kamarádem ale zdůrazňují, že „nehází všechny Srby do jednoho pytle“ a věří, že na druhé straně jsou i hodní lidé.

Podobné názory přede mnou dává najevo i další kamarádská dvojice. Jednadvacetiletý Albin má v severní části rodinu a přes řeku se vydává zhruba jednou za dva týdny. Prý by mu dokonce prošlo si tam v autě pouštět albánskou hudbu. Potíže se ale podle něj objeví snadno, když člověk potká špatně naladěnou skupinu mladých lidí, kteří „brání své teritorium“.

„Párkrát jsem v severní části byl. Jsem součástí organizace, která propojuje lidi skrze hudbu, a musel jsem tam kvůli koncertům nebo různým organizačním věcem. Necítím se ale úplně bezpečně, když tam mám jít, obzvlášť v momentech, kdy se napětí zvyšuje, jako byl například incident v Banjske,“ přidává svůj pohled i Albinův kamarád Murad. Zmiňuje při tom zářijové obléhání pravoslavného kláštera na severu Kosova.

Okolí kolem nás žije – zahrádky podniků jsou zaplněné lidmi, kolem neustále proudí skupinky i jednotlivci a změť zvuků tvoří klasický hluk rušné ulice. Jak se blížím k ikonickému mostu, který obě strany města odděluje, počet lidí kolem řídne a nakonec už jsou z davů spíše ojedinělí chodci.

Už z dálky vidím, že most není průjezdný. Na jeho konci stojí velké osamocené auto s nápisem Carabinieri, které patří jednotce MSU spadající pod KFOR, tedy mírovou operaci NATO působící v regionu. Před vozidlem pak stojí malý provizorní stan, odkud jeho posádka dohlíží na situaci v okolí.

Po přechodu mostu si všímám prvního z mnoha nápisů, které tuto stranu města zdobí a podle něhož Kosovo náleží Srbsku. Hlavní ulici lemuje nespočet srbských vlajek a oproti druhému břehu na ní potkávám výrazně méně lidí. To vyvolává vzpomínku na přirovnání, které jsem zaslechla již dříve, že srbská část Mitrovice je spíše městem duchů.

V porovnání s tím, co jsem zažila jen o pár set metrů dále, mi přijde, jako by se tu život zpomalil a ztratil na lesku. Rozporuplný dojem ze severní části města podtrhuje i to, že se mi mezi místními nedaří najít někoho, kdo by se mnou chtěl mluvit o tom, jak se mu zde žije. Spoléhat se tak v tomto ohledu musím hlavně na to, co jsem zjistila u jiných.

„Je pravdou, že vládní postoj vůči Srbům na severu není stejný jako k těm ve zbytku Kosova,“ vyprávěl mi jen o pár dní dříve v Prištině Ramadan Ilazi z Kosovského centra bezpečnostních studií. „Myslím, že naše vláda této komunitě nezvládla porozumět, koukají na ně a vidí Bělehrad. Mohli pro porozumění udělat mnohem víc, ale selhali.“

Nebyl to ovšem jen Ilazi, kdo naznačil, že život kosovských Srbů není zrovna růžový, a tak právě i na to myslím, když vnímám nacionalistkou atmosféru, ve které se zrovna nacházím. Tu umocňují i další nápisy na severu města, které vyzývají k odchodu NATO nebo přirovnávají Kosovo ke Krymu.

Mezi výtvory nechybí ani nasprejované písmeno Z, které je od útoku na Ukrajinu z loňského února symbolem spojovaným s ruskou armádou.

O možnosti války – nebo alespoň většího ozbrojeného střetu – lidé ostatně spekulují i v případě Kosova. V uplynulých měsících totiž k jistým násilnostem došlo a jak jsem zjistila už na jižní straně města, obavy z tohoto scénáře mají i tady.

„Potenciál války je tu asi pořád. Srbská propaganda je neuvěřitelná, považují Kosovo za svou svatou zemi,“ zhodnotil celou situaci Murad, zatímco jeho kamarád Albin přikyvoval. „Tohle vymývání mozků je šílené, spousta lidí podporuje myšlenku, že Kosovo je Srbsko. Ale tak to není, máme svou vlastní republiku.“

„Všiml jsem si ovšem, že hodně mladých v Srbsku doopravdy nevěří, že Kosovo patří Srbsku, a žádnou válku nechtějí,“ dodal mladík, podle kterého je možné z nacionalismu vinit jak kosovské Srby, tak i tamní Albánce. Srbský prezident Aleksandar Vučić se podle něj ale stále drží u moci právě díky rozdmýchávání nenávisti proti Albáncům.

Rinor ale upozornil také na vysokou cenu potenciální války. „Pokud by se opakovala 90. léta, Kosovo to už jen kvůli špatné ekonomické situaci nemůže ustát. Bylo by zničeno.“

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.