Postoj Čechů k válce se změnil. Ruská propaganda nespí, říká režisérka

Večer 23. února sfoukla svíčky na svém narozeninovém dortu a jedním z jejích největších přání byl mír na Ukrajině. V pět hodin ráno následujícího dne se ale vzbudila ve svém pražském bytě a dozvěděla se, že její země byla napadena Ruskem.

Už během prvních dnů ruské agrese se stala komunikačním můstkem mezi Ukrajinci, kteří byli nuceni opustit svůj domov a potřebovali pomoc a Čechy, kteří ji byli připraveni okamžitě nabídnout.

„Stala jsem se koordinátorkou pomoci. Sháněli jsme ubytování a léky pro uprchlíky nebo neprůstřelné vesty a vojenskou munici pro ukrajinské vojáky,“ vypráví v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinská dokumentaristka Oksana Moiseniuk, která dlouhodobě žije v Česku.

Její snímek 8. den války, který natočila za pouhý jeden den, zahájil 26. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a nyní dorazil i na plátna českých kin. V rozhovoru mluví o tom, jak hektické první dny války prožívala ukrajinská komunita v Česku.

Jak Vás napadlo natočit dokument 8. den války?

Když začala ruská invaze na Ukrajinu, spala jsem dvě hodiny denně. Ten adrenalin byl opravdu obrovský. Šestý den mi ale vyhrkla krev z nosu a uvědomila jsem si, že je to špatné znamení. Musela jsem se trochu uklidnit, a proto jsem si dala telefon do letového režimu. V tu chvíli se mi zrodila myšlenka, že prožívám scény z filmu a musím o tom natočit dokument.

Jak se cítí člověk, který ví, že jeho země byla napadena, a přitom je daleko od domova? Jak se s tím dá vyrovnat?

Říkala jsem si tehdy, že každý má být užitečný na své vlastní frontě, dělat to, co umí nejlépe. Moje fronta je ta informační a tento snímek by mohl být tím, co bych zanechala budoucím generacím.

Uvědomila jsem si, že mám možnost mluvit v České republice za Ukrajinu k poměrně širokému publiku, což vnímám především jako velkou zodpovědnost.

Svůj snímek jste natočila během jednoho dne. Jak se Vám podařilo všechno naplánovat a zrealizovat za tak krátkou dobu?

Měla jsem na přemýšlení velmi málo času. V noci jsem napsala všem známým kameramanům a zvukařům, přes den se mi ozvali ti, kteří do toho chtěli jít, a příští den jsme již točili.

Bylo pro mě důležité, aby se film odehrával přesně týden od začátku války. Kromě toho 3. března probíhala mírová jednání v Minsku a všichni jsme doufali, že můžou přinést konec ruské agrese. Bála jsem se totiž, že nestihnu svůj plán zrealizovat.

Vytipovala jsem 40 dějových linek, jež prožívají Ukrajinci, kteří žijí daleko od domova, ale mají ke své vlasti silný vztah. Mým cílem bylo ukázat, jak tuto válku prožívají ti, kteří Ukrajinu dávno opustili a našli v Česku druhý domov. Z těch desítek dějových linek jsme natočili osm, ve filmu pak divák vidí jen pět nejvýraznějších.

Podle čeho jste ty příběhy vybírala?

Chtěla jsem zmapovat, jak začátek války prožívá rozmanitá ukrajinská komunita v Česku – podnikatelky, uklízečky, stavební dělníci nebo tvůrčí osobnosti. Naší protagonistkou je ukrajinská podnikatelka Liza, která pořádá humanitární sbírku pro svůj rodný Charkov. Přitom je v pátém měsíci těhotenství. Vjačeslav a Ivan shánějí munici pro ukrajinskou armádu a ukrajinský zpěvák Pavlo Bubrjak, jenž v Česku pracuje jako řidič pražské dopravy, hledá ubytování pro své známé. A také ukrajinští dělníci, kteří si nemohou dovolit opustit práci a musejí stavět nové byty s vědomím, že na Ukrajině ty jejich bombarduje Rusko. Každý z nich se totiž všemi dostupnými prostředky snaží pomoct svým krajanům.

Změnila se podle Vás ukrajinská komunita po 9 měsících války?

Věřím, že každá krizová situace má svou vlastní amplitudu. Je logické, že jak z české strany, tak ze strany Ukrajinců žijících v zahraničí na začátku války vlna solidarity byla velká. Myslím si ale, že podpora a solidarita některých mých krajanů opadla až příliš rychle. Věřím, že musíme žít dál, nacházet nové zdroje radosti, ale lhostejnost zdrojem není. Jsem si jistá, že i nadále pomáhat může každý.

Ukrajinci by měli mít na paměti, že každý z nich je ambasadorem své země v zahraničí. A na základě jejich chování i Češi budou rozhodovat, jací jsou Ukrajinci.

Změnil se podle Vás i český postoj k dění na Ukrajině?

Myslím si, že ano. Můžeme to vidět v médiích nebo během demonstrací na Václavském náměstí. Přístup se podle mě ale změnil hlavně u slabších sociálních vrstev obyvatelstva závislých na materiálních věcech, kterým vadí, že česká vláda podporuje Ukrajinu a Ukrajince finančně nebo zbraněmi. Jde o lidi, kteří jsou snadno manipulovatelní, ruská propaganda v Česku také nespí. A v neposlední řadě vliv na to mají i někteří Ukrajinci přijíždějící do českých měst.

Postoj mého českého okolí k dění na Ukrajině se však nezměnil. Chápou souvislosti a uvědomují si, že za současnou krizi nemůže Ukrajina, ale Rusko.

Narodila jste se v zakarpatském městečku a v Česku žijete víc než deset let. Jaké jsou podle Vás podobnosti a rozdíly mezi Čechy a Ukrajinci?

Ukrajinci jsou oddaní své práci a pracovat mohou i do naprostého vysílení. Češi si naopak velmi váží svobody a záleží jim na pocitu vlastní pohody. Myslím si, že tomu se od nich můžeme i naučit – žít tady a teď a nehonit se za materiálním blahobytem.

Válka odhalila každého a ukázalo se, že jediné, co člověk potřebuje, je kufr s nejnutnějšími věcmi a držet za ruku toho, koho miluje. To je lekce na nadnárodní úrovni. Proto věřím, že se Ukrajinci naučí balancovat – pracovat, ale také žít přítomným okamžikem.

Váš snímek 8. den války zahájil 26. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Čekala jste, že vzbudí takový zájem?

Takový zájem jsem nečekala. Cítila jsem obrovskou vděčnost za to, že mám možnost mluvit s Čechy a ukázat jím, co přesně Ukrajinci prožívají. Viděla jsem v očích diváků, že jim téma Ukrajiny není lhostejné.

Není to však můj první film o Ukrajincích. Před ruskou invazí jsem pracovala na dokumentu o pracovních migrantech z Ukrajiny. Ten jsem ale kvůli vpádu ruských vojsk na Ukrajinu dokončit nestihla. Doufám ale, že ho diváci uvidí v příštím roce.

Nyní jde dokument 8. den války do kin v Praze a regionech. Kde a kdy ho mohou čeští diváci vidět?

Film je nyní k vidění v různých českých městech. 6. prosince jsme představili snímek v Brně v Kině Art, 7. prosince v Plzni v Měšťanské besedě a 16. prosince se uskuteční další promítání v Praze v Kině 35. Je to poslední termín, kdy po promítání proběhne debata o filmu s režisérkou a protagonisty filmu.

Často zdůrazňujete, že během natáčení jste doufala, že osmý den války bude poslední, ruská agrese však trvá už víc než devět měsíců. Kdybyste měla ten dokument natočit teď, šla byste do toho?

Je to velmi zajímavá otázka. Myslím, že kdybych to měla natočit teď, nezaměřovala bych se jenom na jeden den a potřebovala bych mnohem víc času na to, abych to mohla realizovat. Rozhodně bych natočila dlouhodobý příběh o změnách, které se v lidech během války odehrávají a o jejich důsledcích. Byl by to úplně jiný film.

Nedávno jste se vrátila z Ukrajiny. Kde přesně jste byla a co vás překvapilo nejvíc?

Byla jsem se podívat do Lvova. A nebylo to jednoduché – hned ráno se rozezněly sirény, viděla jsem, jak se ve městě žije bez proudu a teplé vody. Uvědomila jsem si ale, že navzdory ruské agresi se život na Ukrajině nezastavil a že i my, kteří se nyní nacházíme tisíce kilometrů od domova, můžeme dál žít své životy bez výčitek svědomí, ale rozhodně pokračovat v podporování. Musíme Ukrajině neustále pomáhat, protože naše vlast, lidi a ukrajinská armáda to skutečně potřebují.