Pošleme Erdogana na smetiště dějin. Istanbul na Prvního máje zrudnul

/Od našeho spolupracovníka v Istanbulu/

„Tahle země je naše. Nenecháme ji fanatikům a fašistům,“ skandovaly během pondělního svátku práce tisíce lidí v istanbulském části Maltepe, kde se konal protest svolaný komunistickou Tureckou dělnickou stranou (TKP). Odehrál se pouhé dva týdny před klíčovými prezidentskými a parlamentními volbami v zemi.

Do protestu se zapojily i méně radikálně strany tureckého levicového spektra. V průvodu, který na dlouhé hodiny zablokoval několikaproudovou magistrálu, byly k vidění transparenty se sovětskou symbolikou, stejně jako fialovo bílé vlajky kurdské Lidově demokratické strany (HDP).

„Nejsem socialista, ale sociální demokrat. Ale První máj není jen o socialismu. Je o podpoře dělníků a pracující třídy. A ta byla za posledních dvacet let zašlapána do země,“ svěřil se mi jeden z demonstrantů. Představil se jako Armert, v ruce držel prapor s nápisem „První máj je váš“.

Přes ideové rozdíly účastníky demonstrace propojoval společný nepřítel, kterým je současný prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho vláda. „Sultán“ se drží u moci už téměř dvě dekády, během kterých posunul Turecko dále k autoritářství a ekonomickému úpadku. Před nadcházejícími volbami se navíc nezdá jeho pozice tak neotřesitelná jako před lety.

I proto bylo pro řečníky vlastně nemožné mluvit o chudobě, která byla hlavním důvodem protestu, a nezmínit současnou hlavu státu. Kritika vlády se promítala do všech projevů. Prvomájový pochod byl víc než čímkoli jiným protivládní demonstrací.

„První věc, kterou musíme udělat, abychom zachránili pracující třídu, ženy a mladé lidi z téhle temnoty, je zbavit se Erdoğana,“ pronesla třeba provinční předsedkyně Istanbulu za TKP Senem Doruk İnam.

Řečníci TKP mluvili k lidem ze střechy jejich volebního autobusu. Mezi nimi vystoupil i generální tajemník strany Kemal Okuyan. Ten ve své plamenné řeči, která silně rezonovala s davem podporovatelů, kromě kritiky současné vlády slíbil, že Turecko „bude nezávislá, sekulární a socialistická země“.

Když řečníci domluvili, dal se autobus do pohybu, následoval ho masivní průvod. Ten se skládal z nespočtu různých organizací, stran a spolků, každý se svou vlajkou a transparentem. Do pochodu hrály turecké revoluční písně a dav křičel protivládní hesla. Jako například populární protivládní turecký slogan „stejně jako skončila éra tulipánů, skončí i éra rodiny, a my budeme soudci“. Ten odkazuje na pád Osmanské říše; stejný osud prý čeká i Erdoğanovo dvacetileté vládnutí.

Do protestu se zapojili nejen socialisté a levicově smýšlející lidé z Istanbulu. V davu byli liberálové, zástupci muslimských komunit, ale i běžní lidé z okolí, kteří sice nemají jasno v tom koho volit, ale jistě vědí, že je nutná změna.

„Budu volit IYI Party (pravicová Dobrá strana), ale je potřeba ukázat, že toho máme všichni dost,“ svěřil se mi Berkay, další z účastníků.

Pocit sounáležitosti proti Erdoğanovu režimu umocňovala i všudypřítomná policie.

Průvod musel dokonce několikrát projít policejním checkpointem, kde probíhala namátková kontrola. Celá cesta průvodu byla oplocená a ve vymezeném koridoru se pohybovaly pořádkové jednotky. Kdyby došlo k potyčce, měla policie připravená vodní děla a část policistů měla po ruce samopaly. Protestující si policie nijak nevšímali, spousta z nich potom tvrdila, že je vidět, že se vláda bojí.

Přestože se ve své podstatě v rámci Turecka jednalo o menší protest, lze na něm ukázat, že lidé jsou nespojení a ochotní se spojovat i s ideologickými protivníky. To ukazují i předvolební průzkumy, které dávají mírný náskok kandidátovi opozice Kemalu Kiliçdaroglovi za strany CHP.