Portrét neomezeného vládce: Putin chce vrátit čas. Sní o Velké Rusi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Vladimir Putin hovoří o novodobých ruských dějinách a používá slova jako „tragédie“ nebo „katastrofa“, nemá na mysli miliony padlých ve světových válkách, ani oběti teroru za vlády komunistického vůdce Stalina. Za největší pohromu považuje rozpad Sovětského svazu.

„Je to rozpad historického Ruska pod názvem Sovětský svaz. Přišli jsme o 30, 40 procent obyvatelstva a přibližně stejné množství výrobních kapacit, změnili jsme se v úplně jinou zemi. To, co se budovalo tisíc let, bylo z velké části ztraceno,“ řekl Putin v prosinci v ruské státní televizi.

O tom, že zhroucení někdejší komunistické supervelmoci na začátku 90. let bylo největší geopolitickou katastrofou a že Rusko pod jeho vedením považuje území bývalého SSSR za výsostné teritorium svého vlivu, přitom Putin nemluví jen v posledních letech. Naplno se projevil už v roce 2007 na mnichovské bezpečnostní konferenci.

Obsáhlá řeč, ve které tehdy obvinil Spojené státy, že se snaží dominovat světové politice v roli jediné supervelmoci a kritizoval rozšiřování NATO o země bývalého komunistického bloku, podle dobových reakcí některých západních politiků připomínala slovník studené války.

Po slovech následovaly činy. Rok a půl po Putinově projevu v Mnichově vpadla ruská armáda do Gruzie a pomohla k odtržení dvou separatistických republik, Jižní Osetie a Abcházie. V roce 2014 pak následovalo odtržení Krymu od Ukrajiny a nasazení ruských „dobrovolníků“ v bojích na straně povstalců v Donbasu.

Tyto kroky Kremlu se daly těžko interpretovat jinak než jako agresívní projevy velmoci, která bez ohledu na mezinárodní právo zasahuje za svými hranicemi a anektuje vybraná území. A nešlo jen o bezprostřední okolí Ruska, v roce 2015 se ruská vojska zapojila do syrské občanské války a pomohla k vítězství diktátora Bašára al-Asada nad povstaleckými skupinami.

Zahraniční intervence za Putinovy éry doprovázejí také politické represe a brutální zásahy proti odpůrcům. Už v roce 2003 byl zatčen a později odsouzen jeden z předních ruských podnikatelů Michail Chodorkovskij. O tři rok později v Británii otrávili radioaktivním poloniem někdejšího ruského rozvědčíka Alexandra Litviněnka. V roce 2018 se ruští agenti pokusili, taktéž v Británii, otrávit paralytickou látkou novičok jiného bývalého špiona Sergeje Skripala. Otravou novičokem si prošel i hlavní Putinův kritik Alexej Navalnyj, který je už přes rok ve vězení.

Přes to všechno mnoho západních politiků ruskému prezidentovi donedávna důvěřovalo a někteří dokonce přijali jeho nabídku na lukrativní místa v podnicích kontrolovaných ruským státem. Iluzí je zbavila až nynější ruská invaze na Ukrajinu.

Současná válka je v Putinově politické kariéře bezpochyby zásadní mezník. Dosud se neodvážil o zásah takového rozsahu. Útokem na Ukrajinu svoji zemi uvrhl do zatím nejostřejší konfrontace se Západem od konce studené války, spojené s tvrdými sankcemi a mezinárodní izolací.

Ruská média o válce informují pod taktovkou kremelské propagandy, první dopady konfliktu už ale obyvatelé pociťují. Postupně se uvidí, jakou cenu jsou Rusové ochotni za naplnění Putinova snu o znovuzrozené říši platit.

Kde se v Putinovi vlastně vzalo odhodlání k násilnému prosazování velmocenského postavení Ruska? Podle jeho životopisců pramení z jeho osobní tísnivé zkušenosti z období rozpadu sovětského impéria.

V 80. letech Putin pracoval jako rozvědčík sovětské tajné služby KGB v komunistické Německé demokratické republice. S manželkou Ljudmilou byli v Drážďanech spokojení, doma v Petrohradě si mohli o takovém životním standardu jen zdát. Vše se ale zhroutilo s pádem Berlínské zdi.

V prosinci 1989 došlo k události, při níž Putin zakusil do té doby nepoznaný pocit bezmoci. Dav demonstrantů tehdy vnikl do sídla drážďanské pobočky východoněmecké tajné policie Stasi. Menší skupina lidí se pak vydala i do nedalekého domu, kde sídlila rezidentura KGB.

Jeden z nich, Sigfried Dannath před lety pro britskou BBC vzpomínal na to, jak před demonstrující vyšel důstojník menší postavy a vyzval je, aby se nepokoušeli násilím vniknout do budovy. Byl to Putin. „Moji kamarádi jsou ozbrojeni a mají povolení zbraň v případě nutnosti použít,“ řekl. Jeho slova zabrala a dav od vniknutí do budovy ustoupil.

Putinovo budoucí směřování možná neovlivnil jen kontakt s nespokojenou masou, ale spíš to, co následovalo. Putin později popisoval, jak po odchodu demonstrantů volal na velitelství tankové jednotky Rudé armády a žádal o ochranu. Vojáci však odmítli cokoli udělat bez povolení z Moskvy. A ta byla ticho. „Nikdo pro nás nehnul prstem, aby nás ochránil,“ vzpomínal Putin v knižním rozhovoru.

Zanedlouho se musel s manželkou vrátit domů. Zůstal u KGB, musel si však občas přivydělávat jako taxikář. Byla to nepochybně traumatizující zkušenost. „Ocitl se v zemi, která se změnila způsobem, kterému nerozuměl a který odmítal přijmout,“ poznamenala Putinova biografka, rusko-americká spisovatelka Masha Gessenová.

Putin se ale vzchopil, v novém režimu se postupně zorientoval a za pomoci starých přátel začal stoupat po mocenském žebříčku vzhůru.

Klíčovou osobou v začátcích byl Anatolij Sobčak, někdejší Putinův profesor z právnické fakulty a v 90. letech starosta Petrohradu, jehož vliv přesahoval do Moskvy. Putin se stal jeho poradcem a zástupcem.

Sobčaka sice v roce 1996 postihl pád, když nedokázal obhájit post starosty, Putina to ale nezastavilo. Přesunul se do hlavního města, kde navázal na své kontakty z tajné služby a obsadil post šéfa Federální služby bezpečnosti (FSB), nástupkyně KGB. Tehdy se také poprvé zapsal do širšího povědomí, když se zasadil o tvrdý postup ruských ozbrojených sil ve druhé čečenské válce.

V srpnu 1999 se stává ruským premiérem a po abdikaci Borise Jelcina poslední den téhož roku i úřadujícím prezidentem.

Od té doby je Putin prvním mužem Ruska.

Nejprve jako dvakrát zvolený prezident, v období 2008 až 2012 v pozici premiéra, protože tehdejší zákony tři funkční období za sebou pro hlavu státu nedovolovaly. Nyní je desátým rokem znovu prezidentem a díky sporné ústavní reformě, odsouhlasené před dvěma roky v referendu, může ve funkci vydržet až do roku 2036.

Podporu mezi Rusy si Putin snaží udržovat různými způsoby. Hlavně v minulosti mnoho lidí oceňovalo stabilitu a ekonomický vzestup střední třídy, který stát podporoval díky příjmům z prodeje energetických surovin. Putinovu chlapáckou image posilují snímky, na kterých vystupuje jako lovec, hokejista, motorkář nebo pilot vojenského letadla. Jindy zase ukazuje přívětivější tvář, třeba na fotkách, kde dovádí se svými psy.

Naopak o Putinově osobním životě se Rusové nemají šanci příliš mnoho dozvědět. To platí jednak o jeho dvou dcerách, ale také o majetku. Před dvěma lety vyvolala pozornost zpráva Alexeje Navalného o Putinově luxusním paláci na pobřeží Černého moře, jehož oficiálním vlastníkem měl být kypersko-ruský podnikatel. S manželkou Ljudmilou se před osmi lety rozvedl.