Hlavní obsah

Poltava, dny po ruském masakru: Město se neprobouzí z hororu

Foto: Profimedia.cz

Tento snímek pořízený a zveřejněný ukrajinskou pohotovostní službou 5. září 2024 ukazuje ukrajinské záchranáře a jejich psy prohledávající trosky institutu v Poltavě dva dny poté, co byl objekt zasažen ruskými raketami.

Proč bylo ve známém vojenském zařízení v Poltavě přítomno tolik lidí? Ptají se mnozí Ukrajinci s odkazem na úterní krvavý útok Ruska. Úřady musely dokonce vyvracet zprávy o tom, že v době úderu probíhal ranní nástup.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Takový počet zraněných jsem v našem zařízení ještě neviděl,“ říká unaveně čtyřiapadesátiletý Hryhorij Oksak, ředitel poltavské oblastní nemocnice.

Jeho lidé se ještě nezastavili. Veškerý nemocniční personál je přetížený péčí o stovky zraněných po úterním ruském raketovém útoku, kterému téměř třísettisícové město ležící ve středu Ukrajiny v úterý čelilo.

Šlo o jeden z nejkrvavějších ruských vzdušných útoků na Ukrajinu od začátku ruské války, kterou Vladimir Putin rozpoutal na sklonku února 2022. Jen pro připomenutí: Ruské invazivní síly na Poltavu vyslaly dvě balistické rakety letící rychlostí vyšší než rychlost zvuku. Zasáhly areál, kde se nachází vzdělávací zařízení a hned vedle je nemocnice.

Oním vzdělávacím zařízením je podle ukrajinské veřejnoprávní stanice Suspilne Vojenský institut telekomunikací a informačních technologií. Poskytuje vojákům dovednosti v oblasti elektroniky, kybernetické války a komunikace na bojišti.

Rakety na objekt dopadly jen chvíli po vyhlášení leteckého poplachu. Po pouhých dvou minutách. Většina lidí prostě neměla čas utéct - a došlo k masakru. Vedoucí výcvikového střediska Ihor Mitjuk později pro britský list The Guardian popsal, že se po prvním úderu zřítila fasáda budovy, která zabránila další evakuaci.

Bezprostřední zpravodajství v den útoku:

Hned první zprávy hovořily o desítkách mrtvých a stovkách raněných.

Poslední informace zatím v těchto kategoriích uvádějí čísla 55, respektive 328. Jak ale zjistila a tvrdí americká behaviorální vědkyně Jennifer Aakerová z prestižní Stanfordské univerzity: „Příběhy jsou zapamatovány až 22krát více než samotná fakta.“ A v dlouhotrvajícím konfliktu jako je ten na Ukrajině, z něhož jsou lidé unavení, to platí zvlášť.

Záběry a příběhy z Poltavy jsou rozhodně syrovější než jakákoli statistika o počtu obětí.

Detailní popis následků ruského útoku přinesl deník The Washington Post, jehož reportérům Lizzie Johnsonové a Konstantynovi Chudovbylovi byl exkluzivně umožněn vstup na jednotku intenzivní péče v postiženém městě.

Kadety zachránilo kouření

Ve své reportáži přiblížili například osud sedmadvacetiletého Maksyma Havrylijuka. Odveden byl letos v březnu a na poltavském institutu právě navštěvoval šestitýdenní kurz komunikace. Bojovat mu nedovolila srdeční choroba.

Mladý kadet seděl v době útoku ve své třídě, z níž se nestihl včas dostat do krytu. Výbuch ho zasáhl - kousky kovu mu prorazily lebku. Zřítila se stěna a uvěznila ho. „Kluci, kteří byli před ním, se dostali aspoň za roh a utrpěli jen otřes mozku,“ přiblížila jeho matka Oleksandra Bystrovová.

Bez zranění vyvázla další čtveřice Havrylijukových spolužáků, které stanice Suspilne na jejich žádost označuje změněnými jmény jako Sašu, Ivana, Viktora a Ruslana. Ti ve třídě nebyli vůbec - šli si zakouřit za budovu. Když se rozezněl poplach, sešli dolů do krytu. Rakety dopadly jen o pár desítek vteřin později.

„Kdybychom byli tam, kde jsme měli být - ve třídě - nemluvili bychom teď s vámi,“ prohlásil jeden z nich. „Neměli bychom čas dostat se do krytu.“

Nicméně i Havrylijuk má na rozdíl od jiných to štěstí, že je naživu. Podle listu měl ale v době reportáže hlavu oteklou a překrytou gázou a z nosu se mu vinuly průhledné hadičky. Do lebky mu byl vyvrtán otvor, aby se uvolnil tlak. Často si prý i pletl, kdo je u jeho lůžka. „Mami, neubližuj mi,“ křičel, když mu sestry podávaly léky proti bolesti nebo měnily obvazy. Jeho matka se v reakci na to zhroutila a začala plakat. Už jej nemohla poslouchat.

Reportéři WP od ní pak zjistili, že syn před ruskou agresí studoval ekonomii v Sumách a rád rybařil. Pateticky řečeno: Nebýt agrese, mohl dnes místo v nemocnici ležet u řeky s prutem v ruce.

„Auto s raněnými za sebou zanechávalo krvavou stopu“

Podobných příběhů se z poltavské nemocnice dá vyprávět nespočet. Stejně tak srdceryvných scén, které si jejich účastníci zapamatují do konce života.

Dobrovolný záchranář Igor Tkačov v Guardianu nikdy nevytlačí z mysli okamžiky, kdy se snažili dostat zraněné do nemocnice. Jeho kolegové je nakládali na auto s otevřenou korbou. „Když bylo plné, vydalo se na cestu do nemocnice. Zanechávalo za sebou krvavou stopu.“

A dál vzpomíná: „Lidé křičeli, že potřebujeme nosítka, ale žádná nebyla. Dobrovolníci se snažili provést chaotické třídění a zachránit co nejvíce lidí přiložením škrtidla, než přijely sanitky, aby pacienty odvezly do nemocnic. Mnozí z nich to ale stejně nepřežili.“

Do poltavské nemocnice byly převezeny nejvážnější případy - amputace, poranění míchy, selhání orgánů, přetržené tepny, propíchnuté břicho.

Krvavá válka není jen na Ukrajině:

„Pronikla kulka, udělala paseku, a když ten člověk přežil, tak se to nějak hojilo, ale zároveň z toho vyplynula nějaká deformita,“ popisuje lékař Tomáš Kempný nejčastější zranění, se kterými se potkává v etiopské Tigraji.

Mnozí však dlouhé a náročné operace nezvládli. Se svou ztrátou se svěřila například Oksana Rychahová, jejíž dvaatřicetiletý syn, zaměstnanec ústavu, vydržel v nemocnici jedinou noc. Navzdory dvěma operacím podlehl zraněním neslučitelným se životem - přetržené stehenní tepně, zlomeným kostem a roztrhaným orgánům.

„Zemřel dříve, než se mohl rozloučit se svou osmiletou dcerou a pětiletým synem. Pro matku v mém věku je to nevýslovný pocit, když ztratí svého jediného syna,“ vzlykala.

Samotný institut je v troskách. „Tam, kam smíme vstoupit, není ani jasné, kde jsou patra. Já jsem například chodil po druhém patře, i když jsem si myslel, že je to první,“ ilustroval den po neštěstí stav budovy Viktor, jeden ze čtveřice kadetů, kteří vyvázli bez zranění díky „kouřové přestávce“.

Ve středu pomáhal s odklízením trosek, pod kterými stále mohly být zavalené oběti. „Nikam se nedá vstoupit, aniž by člověk viděl sklo,“ komentoval ten den své snažení. „Institut komunikací v Poltavě už neexistuje.“

Ukrajinská armáda čelí otázkám

Uprostřed smutku se vzedmula i zloba namířená na velení ukrajinské armády. Mezi lidmi, jak popisují citovaní novináři, visela otázka, proč bylo v institutu - ve známém vojenském zařízení - přítomno tolik lidí.

Jde o výcvikové zařízení, které poskytuje vojákům dovednosti, jež pak absolventy řadí k „intelektuální elitě ukrajinských ozbrojených sil“. Alespoň podle plakátu, který stále visí na informačním stánku před troskami budovy.

Ve veřejném prostoru se objevila i tvrzení, že v době úderu probíhal ranní nástup, a proto se jen málo lidí stihlo evakuovat. Na svém facebookovém profilu to naznačila třeba ukrajinská poslankyně Mariana Bezuhlajová.

Úřady však již tyto informace odmítly s tím, že evakuace probíhala pomaleji zejména kvůli malé prodlevě mezi vyhlášením poplachu a příletem raket.

Ruské útoky z nebe lze navíc jen těžko předvídat. „Údery na jasné vojenské cíle se v ruské brutální a bezohledné letecké kampani proti Ukrajině často zdají být spíše výjimkou než normou, přičemž cílem útoků je často kritická energetická infrastruktura a civilní čtvrti,“ píše The Guardian.

Doporučované