Polovina Ruskem vypálených severokorejských střel se zřejmě rozpadá za letu

Střely vyrobené v KLDR byly na ukrajinském bojišti poprvé zaznamenány na začátku letošního roku (detailně to popisuje BBC). V té době nebylo jasné, jak velký problém budou pro ukrajinskou přetíženou protivzdušnou obranu představovat.

Nově zveřejněné údaje naznačují, že možná ne tak veliký, jak se pesimisté obávali. Ukrajinská prokuratura oznámila, že v období od konce roku 2023 do února 2024 Rusko vypálilo 50 severokorejských střel na cíle v šesti ukrajinských oblastech.

Experti prozkoumali trosky pouze 21 z nich: „Zhruba polovina severokorejských raket ztratila naprogramovanou trajektorii a explodovala ve vzduchu – v takových případech nebyly trosky nalezeny,“ uvedl nejvyšší ukrajinský prokurátor Andrij Kostin pro agenturu Reuters.

Zpravodajská agentura získala materiál vytvořený pro sankční výbor OSN ze 29. dubna, který mimo jiného popisuje trosky střely nalezené po raketovém útoku na Charkov 2. ledna letošního roku. Inspektoři dospěli k závěru, že Rusko použilo rakety pořízené ze Severní Koreje k útoku, při kterém zahynuli nejméně tři lidé a desítky dalších byly zraněny. Úlomky pocházely ze severokorejské střely, která byla zjevně odpálena z Ruskem kontrolovaného území.

Zpráva sestavená experty pro OSN uvádí, že na Ukrajinu dopadly střely typu KN-23 (oficiálně Hwasong-11). Severní Korea poprvé veřejně ukázala raketu KN-23 na vojenské přehlídce 8. února 2018.

První zkušební let byl podle informací potvrzených západními rozvědkami proveden v květnu 2019. Při něm střela dosáhla maximální výšky 60 kilometrů a dopadla 240 kilometrů od místa startu. Střely mají v praxi větší dosah, v některých variantách snad až kolem 900 kilometrů.

Po prozkoumání úlomků rakety při terénním šetření v Charkově inspektoři „nenašli žádné důkazy, že by raketa byla vyrobena Ruskem“. Nákup severokorejských raket Ruskem je porušením sankcí OSN.

Z hlediska průběhu celé války nejsou dodávky severokorejských střel pro Moskvu klíčové. Pchongjang je v současné době především dodavatelem dělostřelecké munice. Té Rusku podle všeho poslal několik milionů kusů. Což významným způsobem přispívá k tomu, že Rusko si udržuje výraznou převahu v dělostřelecké palbě. Pchongjang tak Rusku dal drahocenný čas.

Korejské dodávky balistických střel jsou méně významné i proto, že Moskva má pochopitelně vlastní zbraně tohoto typu. Jedná se především o typ Iskander, který průběžně vyrábí a nasazuje.

Tyto nebezpečné zbraně s dosahem daleko za frontu, které během několika minut překonají vzdálenosti stovek kilometrů, se používají proti důležitým cílům. Příkladem mohou být větší shromaždiště vojáků, nebo velitelská stanoviště či cenná technika (Rusové je nasadili například proti bateriím Patriot).

Během letošního jara také Moskva balistické střely (ovšem ne vždy Iskandery) systematicky používá se značným úspěchem k ničení ukrajinské energetiky. Jde o zbraně velmi ničivé, které kombinací vysoké rychlosti (a tedy kinetické energie) a poměrně velké nálože o hmotnosti v řádu stovek kilogramů mohou ničit i vcelku odolné elektrárenské bloky.

Ovšem ruské zásoby balistických střel nejsou bezedné. Sáhnout po severokorejské alternativě tedy rozhodně z pohledu Kremlu dává smysl. Navíc i proto, že by tyto střely podle dostupných informací měly být poměrně levné.

Může to platit i v případě, že střely nejsou příliš spolehlivé. Rusko je totiž může alespoň teoreticky používat například k určení polohy ukrajinské protivzdušné obrany. Nebo se pokusit obránce přesvědčit, aby na korejské střely použili protivzdušné střely, kterých Ukrajina má nedostatek.

KN-23 je pochopitelně blízká jiným severokorejským střelám stejného určení. Na první pohled je velmi podobná i třeba Iskanderům, ale tato podobnost je do značné míry klamná. Jde mnohem spíše o to, že balistické střely prostě musí mít velmi podobný tvar, aby mohly dosahovat požadovaných výkonů.

V každém případě jde o střelu na tuhé palivo, které je tedy možné jednoduše skladovat připravené k odpalu třeba na mobilních rampách. Tuhá paliva jsou vojenský standard, ale není to jednoduchá technologie.

V blocích paliva mohou vznikat nejrůznější vady (jednoduše řečeno bubliny), které mohou vést nejen ke ztrátě přesnosti, ale také zničení střely. Zaručit vysokou kvalita paliva při dlouhodobém skladování není triviální, a i vyspělejší státy si jen postupně vyvinuly postupy, jak si s tímto (a dalšími) problémy u těchto zbraní poradit.

Nasazení zbraní proti Ukrajině poskytne nepochybně v tomto ohledu severokorejské straně příležitost získat celou řadu zkušeností z praktického nasazení, a to právě i ohledně spolehlivosti střel. Rusko má navíc v této oblasti značné know-how, které může KLDR také poskytnout.

Netýká se pochopitelně jen otázky spolehlivosti střel, ale také třeba přesnosti. Pokud jsou Ukrajinou uváděné údaje pravdivé, severokorejským konstruktérům by velmi pomohly i starší generace ruských naváděcích systémů.

Rusko pochopitelně také nic takového KLDR nabídnout nemusí. Ale je těžko představitelné, že by Pchongjang nevyužil vzácné a donedávna těžko představitelné příležitosti dostat se k utajovaným technologiím, které mohou zvýšit účinnost jeho zbraní a tím třeba i jejich přitažlivost pro jiné zákazníky.

Ukrajinské údaje ale naznačují, že KLDR by mohla mít vážné problémy s kvalitou svých výrobků, které přístup k ruským technologiím nemusí vyřešit. Nebudeme se tedy pouštět do velkých spekulací, chceme jen vysvětlit, že dodávky severokorejských zbraní do Ruska nemusí mít čistě finanční rozměr.

Z hlediska Ukrajiny a jejích západních spojenců je snad ještě větším rizikem než dohoda s Koreou možná úmluva mezi Ruskem a Íránem – o možných dopadech se mluví už od loňského roku. Objevily se dokonce informace, že Teherán souhlasil či dokonce Rusku dodal až „stovky“ takových střel.

Nasazení žádné íránské střely ovšem nebylo potvrzeno. Z ukrajinského hlediska je to jedině dobře. Írán má k dispozici desítky typů a variant balistických raket s různými vlastnostmi a způsobem nasazení. Máme také už informace z jejich nasazení, které potvrzují, že jde o zbraně zřejmě kvalitnější než severokorejské – spolehlivější i přesnější.

Írán své balistické střely dokázal vyrábět dlouhodobě navzdory západním sankcím, a to zřejmě rychleji, než například třeba Rusko vyrábělo Iskandery. Pokud by tedy došlo k dohodě mezi oběma zeměmi, počet útoků balistickými zbraněmi na cíle v ukrajinském týlu by mohl v dohledné době poměrně výrazně růst. Možnosti obrany jsou přitom omezené.

Jednou možností je ničit odpalovací zařízení protivníka, a tak ho donutit střely stáhnout dále od fronty. Vhodných zbraní ovšem nemá Ukrajina mnoho: tou nejlepší by mohly být asi střely ATACMS z amerických dodávek, které mají dosah kolem 300 kilometrů.

Podle některých (nepotvrzených) dohadů už tyto zbraně proti odpalovacím zařízením ruských balistických střel nasadila. Americké střely ovšem – alespoň prozatím – Ukrajina nemůže používat proti cílům přímo na území Ruska. Moskvě tedy zatím stačí přesunout Iskandery z Krymu a může nerušeně pokračovat.

Co se týče obranných zbraní, i těch je nedostatek. Nejspolehlivěji může podobné střely zasahovat a ničit systém Patriot. Těch má ovšem Ukrajina jen několik. Nedokáže tak chránit ani tak důležité cíle, jako jsou velké elektrárny, jak se v posledních měsících zcela jasně ukázalo.

Situace se v tomto ohledu také rychle nezlepší. Německo na jaře letošního roku vyzvalo spojence k dalším dodávkám Patriotů a pokusilo se zajistit pro Ukrajinu další baterie. Ale iniciativa neměla, co se týče obrany proti balistickým střelám, velký úspěch, největším bylo asi zahájení jednání s Rumunskem o možné dodávce jedné z jeho baterií Patriot na Ukrajinu.