Politolog: Wildersův úspěch je poučný i pro české politiky

Ve středečních parlamentních volbách v Nizozemsku překvapivě zvítězila strana jednoho z nejznámějších evropských populistů Geerta Wilderse. Výsledky jsou označovány jako politické zemětřesení nebo šok. Premiérem Nizozemska se poprvé může stát lídr krajní pravice, který ostře vystupuje proti přijímání migrantů, tvrdě kritizuje islám a požaduje referendum o vystoupení z Evropské unie.

Co stálo za Wildersovým úspěchem, čím je tento politik unikátní a co výsledky nizozemských voleb signalizují pro zbytek Evropy? Seznam Zprávy se s těmito otázkami obrátily na politologa brněnské Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI Vlastimila Havlíka, který se dlouhodobě zabývá populismem a radikální pravicí v Evropě.

Čím si vysvětlit neočekávaný volební úspěch Wilderse a jeho formace? Je za tím napjatá situace ohledně přijímání migrantů?

Význam tématu imigrace je obecně naprosto klíčový pro úspěch populistických radikálně pravicových stran, mezi které Wildersova Strana pro svobodu (PVV) patří a pro které je klíčovým prvkem jejich ideologie tzv. nativismus, jednoduše řečeno xenofobní nacionalismus. V kontextu nizozemských voleb je potřeba zdůraznit několik věcí. Otázky imigrace a především její zvládání jsou v Nizozemsku delší dobu reálným problémem. Mám tím na mysli i podobu azylového řízení nebo nedostatečné kapacity azylových center, tedy v zásadě i schopnosti nizozemského státu, respektive vlády formulovat funkční imigrační a azylovou politiku. Tím chci říct i to, že třeba ve srovnání s Českem (a třeba SPD) si nemusela PVV téma do jisté míry uměle konstruovat, ale mohla vycházet z reálných problémů v oblasti imigrace a azylového řízení.

S přístupem k imigraci se Nizozemsko potýká dlouhodobě, Wildersova strana ale zaznamenala razantní nárůst až krátce před volbami…

Svoji roli sehrála chybná strategie VVD, konzervativní strany bývalého premiéra Marka Rutteho, která se snažila imitovat pozice PVV v imigrační politice. Tím pomohla zvýšit význam imigračního tématu. Zároveň krátce před volbami předsedkyně VVD Dilan Yeşilgözová vyjádřila ochotu jednat o případné vládní spolupráci s Wildersovou stranou, čímž ji dále legitimizovala.

Z existujících studií víme, že pokud se mainstreamové strany (hlavně konzervativní strany, jako je VVD) rozhodnou imitovat program radikální pravice a zároveň vyjádří ochotu s nimi spolupracovat, ve volbách z toho těží radikální pravice. Zkrátka voliči si pak vyberou raději originál než kopii. Jinak řečeno, pokud se strany pustí do „papouškování“ politik radikální pravice, zároveň by se měly snažit o její ostrakizaci – v takovém případě je pravděpodobné, že krajní pravice neposílí, ale dokonce může volebně ztratit.

Wildersově straně dále pomohl důraz na sociální témata a zaměření se na sociální skupiny, na které více dopadají rostoucí životní náklady a celkem vysoké náklady na zdravotní péči. PVV tak dobře zapadá do širšího trendu ve vývoji postojů radikální pravice v ekonomické a sociální oblasti.

Jaké jsou reálné šance, že se Geert Wilders stane příštím nizozemským premiérem?

V této fázi skutečně těžko říct. Jednak Wildersova strana nevyhrála s obrovským volebním ziskem (jakkoli je vítězství PVV novinkou, její pozice je výrazně slabší než třeba pozice radikálně pravicového Fideszu v Maďarsku), jednak nizozemský parlament bude kvůli vysoce proporčnímu volebnímu systému tradičně velmi rozdrobený. Koaliční potenciál radikální PVV není extra velký a vše navíc komplikují předvolební vyjádření politických stran. Jednou z možných reakcí na vítězství PVV by mohlo být vytvoření široké koalice v zásadě proti Wildersovi, což známe historicky například z Belgie. Ovšem konzervativní VVD se, jak jsem už zmiňoval, otevřela možné spolupráci s Wildersem a navíc v zásadě odmítla spolupráci s levicovou společnou kandidátkou Zelených a sociální demokracií vedenou Fransem Timmermansem. Povolební vyjádření Timmermanse naznačující preferenci opoziční role posilují šance na vznik nějaké vládní koalice zahrnující Wildersovu PVV, další radikální strany a zřejmě i VVD. Ale dají se čekat poměrně zdlouhavá jednání.

Kdybychom Wilderse srovnali s ostatními lídry na populistické krajně pravicové scéně v Evropě, je v nějakém ohledu výraznější, odlišný?

Kromě toho, že měří skoro dva metry a barví si vlasy (mimo jiné se mu občas říká Kapitán Peroxid), tak z hlediska politických postojů zásadně nevybočuje z rodiny krajně pravicových stran jako Bratři Itálie, Švédští demokraté nebo rakouská Strana svobodných. Wilders se sice snaží zřejmě i v kontextu obecně liberálnější nizozemské společnosti prezentovat jako méně radikální, ale jeho pozice k imigraci, menšinám nebo Evropské unii nejsou zásadně odlišné, spíš je to radikálnější verze populistické radikální pravice (například Praví Finové a zejména Norská strana pokroku postupně prošli určitou mainstreamizací svých postojů). Čím se odlišuje, ale ne od všech lídrů krajní pozice, je snad jeho historie jako bývalého člena VVD, který od své původní strany odešel. Nezačínal tedy jako úplný outsider.

Jaký signál dávají výsledky nizozemských voleb do Evropy? Máme se připravit na úspěch podobných stran v jiných zemích, například AfD v Německu?

Nejde jen o Nizozemsko, jde i o Švédsko, Švýcarsko, Rakousko, Itálii, Španělsko, do jisté míry Maďarsko, byť toto srovnání je trochu limitované… Každopádně volby napříč Evropou nám dávají signály, že pro nemalou část voličů je velmi důležité téma imigrace, a to v tom slova smyslu, že se obávají imigrace nebo nejsou spokojeni s výsledky a podobou imigrační a azylové politiky ve svých zemích (případně s kroky EU v této oblasti).

Je potřeba říct, že i když to může na první pohled tak vypadat, volba populistických radikálních stran není zdaleka jen protestní volba. Ba naopak, data napříč zeměmi nám ukazují, že to hlavní téma je imigrace a to, že se část voličů ztotožňuje s politickými pozicemi radikálně pravicových stran. Takže ano, můžeme se připravit na možnost úspěchu politických stran, jako je AfD. Nicméně je potřeba říci, že obrovský vliv na to mají mainstreamové strany, respektive jejich pozice a strategie. Pokud bych parafrázoval klasika komparativní politologie, bohužel již zesnulého Petera Maira, etablované strany by měly být více responzivní (vnímavě reagující, pozn. red.) vůči požadavkům společnosti. Samozřejmě není zcela jednoduché najít ten balanc mezi odpovědnou a čistě responzivní politikou, a to zejména při evropeizačním tlaku a kontextu globalizovaného světa.

Může volební úspěch Wilderse nějak inspirovat Tomia Okamuru a jeho SPD?

Těžko říct. Tomio Okamura s nástupem imigrační krize už programově transformoval prvotně víceméně protikorupční projekt Úsvitu na typický příklad populistické radikálně pravicové strany. Převzal silně protiimigrační xenofobní rétoriku, tvrdý euroskepticismus a autoritářské postoje. Navíc s PVV (nebo s Ligou, případně s Národním sdružením ve Francii) dlouhodobě komunikuje a prezentuje se jako „přítel“ další radikálně pravicových politiků v Evropě. Zdá se mi, že nizozemské volby by měly být ani ne tak inspirací pro SPD, ale spíše studijním materiálem a zdrojem poučení pro české mainstreamové strany. Vlastně jakousi zpětnou vazbou pro jejich bagatelizaci tématu imigrace na jedné straně a na druhé straně občasné pohrávání si s krajně pravicovými postoji.