Politikaření v Antarktidě? S Ruskem máme spolupráci zakázanou, říká expert

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Antarktidu si kdekdo představí jako nekonečně bílou krajinu, kterou pobíhají tučňáci a výzkumníci. Několik zahraničních webů nedávno upozornilo na pomalu rostoucí rivalitu mezi světovými mocnostmi, která se na jihu začíná projevovat.

Spory vycházejí i z paralyzovaného smluvního systému, který na kontinentu už desítky let udržuje politický pořádek. Manažer Českého antarktického výzkumného programu Pavel Kapler ale považuje za nejdůležitější problém Antarktidy postupující změnu klimatu.

„Vidíme tam jasně důsledky globálního oteplování, před očima nám z roku na rok mizí velká sněžníková pole, která jsou pro nás strategickou zásobou pitné vody. Ledovce, které monitorujeme a které byly dlouhá léta naprosto bezpečné pro pohyb osob, jsou nyní rozryté nebezpečnými trhlinami, takže musíme pro naše vědce pořádat ledovcové kurzy,“ říká expert z Masarykovy univerzity, který byl v Antarktidě už desetkrát.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy nabízí i svůj pohled na mocenské soupeření a přibližuje také roli, kterou u jižního pólu zastávají Češi.

Jak to v Antarktidě funguje, pokud jde o nějaké „rozdělení moci“?

Antarktida je kontinent Antarktickou smlouvou doslova věnovaný vědě a míru. O lidské činnosti a přítomnosti v Antarktidě rozhoduje Konzultativní shromáždění států Antarktické smlouvy, tedy jakási obdoba OSN pro Antarktidu, které rozhoduje o tom, co se tam bude, nebo nebude dít. Je to shromáždění, které dohlíží například i na to, že zde žádný stát nebude prosazovat územní nároky.

V tomto uskupení mělo hlasovací právo nejdříve 12 původních signatářských zemí, nyní už jich je 29 a Česko je mezi nimi od roku 2014. Rozhodují konsenzuálně, což znamená, že všichni musí být pro, aby se cokoliv změnilo nebo odsouhlasilo. Je to naprosto elitní klub; Antarktida je oblast větší než Evropa a pouze 29 států rozhoduje o tom, co se tam bude dělat. A Česká republika je jedním z nich, což je skvělé.

O konzultativní status, tedy hlasovací právo v tomto systému, projevují zájem další a další státy, které samozřejmě více či méně sympatizují zase s jinými státy. Na posledním zasedání usilovaly o jeho přiznání Kanada a Bělorusko, u kterých je asi jasné, kdo jejich kandidaturu podporoval. Kvůli napětí způsobenému válkou na Ukrajině ale k žádné dohodě nedošlo.

Dá se tedy říct, že v Antarktidě panuje nějaká rivalita mezi zeměmi? Mění se dynamika tamního fungování?

Není to vyloženě o tom, že by se v Antarktidě zvětšoval vliv konkrétních zemí, je to spíše o politice, která zde má nenápadný, ale výrazný podtón, třeba právě ve snaze zvýšit počet sympatizujících hlasů pro nějaké budoucí klíčové hlasování. Přímo na místě ale mezi státy panuje jednoznačná ochota a snaha maximálně spolupracovat.

Jedinou výjimkou je dnes pro evropské země zakázaná spolupráce s Ruskem, což je pro některé programy a jejich výzkumné aktivity nešťastné. V kontextu geopolitického dění ale naprosto pochopitelné.

Všechny země jsou však spolupráci velmi nakloněné a investují do svých antarktických infrastruktur - staví se nové lodě, nové stanice. Třeba Čína nám letos vytrhla veliký trn z paty, jelikož ubytovala naši devítičlennou expedici směřující na Nelsonův ostrov. Bez čínské podpory by jen těžko mohlo dojít k realizaci této naší operace.

Touto spoluprací a sdílením logistických a ubytovacích kapacit šetří národní výzkumné programy nejen životní prostředí, ale i vysoké náklady; umožňuje nám také lepší realizaci výzkumu, který tam všichni děláme.

Ohledně rozpínavosti Číny tedy nemáte obavy? Narazila jsem například na obavy, že by v Antarktidě pod vědeckou zástěrkou mohla provozovat i nějakou vojenskou činnost.

V Antarktidě jsem čínskou stanici navštívil. Národní programy v Antarktidě používají své armády jako logistickou podporu, protože pouze armády mají plavidla a letadla, která v těchto podmínkách fungují, je to zcela běžné. Zrovna u nich jsem ale nic takového nezaznamenal, i když by to mohlo být v tomto kontextu zcela v pořádku.

Antarktická smlouva nám říká, že Antarktida je kontinent věnovaný vědě a míru, armáda tam tedy může fungovat pouze jako logistická a technická podpora, své vlastní zájmy tam realizovat nesmí. Není tam možné ani konat zkoušky jaderných zbraní nebo starty raket, je to přísně chráněná přírodní oblast.

Jak vlastně vnímáte Antarktický smluvní systém? Zaujalo mě například to, že nemá výpovědní lhůtu, což se zdá jako něco, co by klidně mohlo působit problémy.

Antarktický smluvní systém funguje už přes 60 let a fungoval až do války na Ukrajině velmi dobře. Nyní se ale ocitá v patové situaci a zdá se, že to byl dobrý systém jen pro dobu světového míru. Otevírá se tu nyní zajisté prostor pro debaty o změně procedurálního systému.

Nyní jsme totiž paralyzovaní tím, že co navrhne Rusko, to neschválí západní státy, a naopak. To ostatně ilustruje i již zmiňovaná situace z loňského roku s Kanadou a Běloruskem.

Antarktická smlouva vznikla v době studené války a státy se přesto byly schopné domluvit. Aktuální situace je však jiná: měnící se klima (to skutečné, ne politické) způsobuje, že je Antarktida pro všechny dnes mnohem zajímavějším územím než kdykoliv dříve. Naštěstí ale stále ještě platí, že v terénu si všichni pomáhají, a pravda je, že kdyby všude fungovala mezinárodní spolupráce tak dobře jako v Antarktidě, je nám jako lidstvu mnohem lépe.

Je ale samozřejmě také pravda, že na úrovni té nejvyšší politiky, kam patří právě konzultativní shromáždění, se projevují opravdu veskrze politické momenty, kdy si znepřátelené tábory vzájemně blokují svá rozhodnutí. A otevřený vojenský konflikt v Evropě opravdu mírové spolupráci neprospívá.

Jestli tohle povede ke změně Antarktické smlouvy, se můžeme pouze domnívat. Doufejme ale, že se spíše vrátíme k tomu konsenzuálnímu a vstřícnému přístupu, který tu byl posledních více než 60 let.

Jak funguje vaše vědecká stanice J. G. Mendela v Antarktidě?

Česká vědecká stanice není jen „naše“, tedy Masarykovy univerzity, na níž Český antarktický výzkumný program sídlí, ale je „naše“, tedy nás všech, protože my vnímáme její provozování jako službu celé naší zemi, vědecké komunitě i veřejnosti. Jde podle nás o projekt mimořádného významu a celonárodního dosahu.

Na stanici probíhá kontinuální výzkum, který je mj. nezbytnou podmínkou toho, aby si Česko udrželo konzultativní status. V letošním roce na ní pobývala už dvacátá výprava Masarykovy univerzity, ale výzkumy tam přímo či nepřímo realizovalo mnoho dalších institucí: Karlova univerzita, Akademie věd ČR, FN Ostrava, Mendelova univerzita, Technická univerzita Liberec a mnohé další.

Stanice v Antarktidě úspěšně stojí a funguje, potřebovala by ale opravit, přičemž rozpočet na její provoz se stále snižuje. Bylo by samozřejmě dobře, kdyby se zvyšoval, aktuální geopolitická a světová ekonomická situace tomu nicméně nepřeje. Jsme teď rádi, že vůbec fungujeme a že můžeme pro republiku a pro vědeckou komunitu tuhle službu vykonávat.

Antarktida kromě výše zmíněného čelí i dalším výzvám. Jak moc velkým problémem je například změna klimatu?

Jako bývalý přírodovědec mohu říct, že všechno na světě je změna - život je změna, protože evoluce je nezastavitelná. Současné změny, kterými prochází planeta, a v Antarktidě je to opravdu velmi vidět, jsou ale bezprecedentní. Skutečně nejde říct, že se tam nic neděje, protože máme k dispozici satelitní snímky, máme mnohá měření a za těch 20 let tam jsme získali i podrobnou znalost místního prostředí.

Dnes můžeme s jistotou říct, že v okolí České vědecké stanice Johanna Gregora Mendela dochází ke změnám, ke kterým takto rapidně a razantně dlouhou dobu nedocházelo.

Vidíme tam jasně důsledky globálního oteplování, před očima nám z roku na rok mizí velká sněžníková pole, která jsou pro nás strategickou zásobou pitné vody. Ledovce, které monitorujeme a které byly dlouhá léta naprosto bezpečné pro pohyb osob, jsou nyní rozryté nebezpečnými trhlinami, takže musíme pro naše vědce pořádat ledovcové kurzy. Jejich okrajové části jsou navíc pokryté prachem, který odráží méně slunečního záření, což tání ledovců ještě urychluje. Dá se říct, že Antarktida nám taje před očima.

Pokud nebudeme rozumět celému klimatickému systému, jehož je Antarktida klíčovou součástí, nebudeme včas připraveni na to, co nás jako lidstvo čeká. A to je přesně ten důvod, proč vědci i z tak malého státu, jako je Česko, musí jezdit do Antarktidy a dělat tam svou práci.