Článek
Co považujete za větší hrozbu pro lidstvo: Putina, anebo klimatickou změnu? Nevím, jestli na toto téma existuje nějaký aktuální průzkum veřejného mínění. Žádný jsem nenašel. Možná by to bylo i považováno za neetické či nevkusné. Přece jen každý den sledujeme v přímém přenosu nezměrné utrpení lidí, kteří ještě nedávno žili životy jako my.
Rusko představuje trvalé ohrožení pro své sousedy, ale v podstatě celou Evropu. A navíc je tu možnost, že konflikt eskaluje v globální válku, která by v případě použití jaderných zemí mohla znamenat konec celé civilizace. Jak říká slavný citát přičítaný Albertu Einsteinovi (byť ho asi přesně v této podobě neřekl): Není jasné, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale ta čtvrtá nepochybně klacky a kameny.
Ohrožení je bezprostřední, eskalace může trvat doslova pár dní. Nebo i pár desítek minut, protože přerušení kontaktů mezi Západem a Ruskem zároveň významně zvýšilo možnost konfliktu, který vznikne lidskou nebo technickou chybou. Prostě omylem. Jakkoli se stále pohybuje v oblasti velmi nízkých pravděpodobností, je to alternativa, kterou nemůžeme vyloučit. Ostatně jestli nás pandemie něco naučila, tak to, že když je něco „hodně málo pravděpodobné“, tak to rozhodně neznamená, že se to nikdy nestane.
Na druhé straně máme klimatickou změnu, která je pomalá a ohrožení představuje v horizontu řádu desítek let, možná i delším. Navíc je její kvantifikace velmi neintuitivní, takže ve většině lidí nevyvolává představa „zvýšení průměrné teploty na planetě za 100 let o 2,5 stupně“ pocit ohrožení. Není to něco, co v nás vzbuzuje úzkost, na rozdíl od toho, když agentury vydají mimořádnou zprávu, že ruský prezident zvýšil připravenost nukleárních zbraní. To nám zježí chlupy na těle.
Klimatická změna má na rozdíl od války „velmi chabé PR“, cynicky a nevkusně řečeno. Asi nejsilnějším argumentem je to, že jsme v bodu, kdy máme poslední příležitost budoucí katastrofu odvrátit, a později už „nebude návratu“. Jenže i to je docela slabé v porovnání s tím, že válka a Putinův režim přinášejí potenciální katastrofu v tuto chvíli. Navíc argument o „poslední šanci“ už slyšíme docela dlouho, minimálně od 90. let, a to taky jeho kredibilitě nepřidalo.
A když si odmyslíme záběry z konferencí či tiskových briefingů mezivládních expertních panelů, pak „nejsou fotky“. Prostě lidé varující před klimatickou změnou mají velmi málo možností, jak vizuálně v lidech vyvolat emoce. Ano, lze použít zpravodajství z dopadů extrémního počasí, jako jsou lesní požáry, mimořádně horké počasí nebo třeba tornáda, ale to vždycky vyvolá u části lidí nesouhlasnou reakci: „Vždyť výkyvy přece byly vždycky. Že jsou teď častěji? Předložte důkazy.“
I v loňnském filmu K zemi hleď! (Don’t Look Up), který byl satirou na popírače klimatické změny, je tahle událost nahrazena srážkou s asteroidem. Ve filmu je pak krásně vidět, jak jsou popírači směšní a zpolitizovaní, když odmítají byť jen zvednout hlavu a „vidět fakta“, konkrétně už viditelný blížící se asteroid. Ano, ale v tom je právě ten problém. Klimatická změna není letící asteroid. Byť je – stejně jako zmíněný asteroid či nukleární válka – mezi „pěti existenciálními riziky“, které ve své jinak optimistické knížce Faktomluva vyjmenovává švédský statistik a lékař Hans Rosling.
Tvůrcům se tak bezděčně povedla satira mířící spíš na ty, kteří před klimatickou změnou varují. Protože dokazuje jejich neschopnost vysvětlit, o jakou hrozbu jde. Lépe řečeno to, že zatím nepřišli na to, jak o hrozbě svět přesvědčit. Jak už před skoro pěti lety v jednom textu tvrdili výzkumnící z amerického Brookingsova institutu: lidský mozek není uzpůsoben tomu, abychom chápali „statisticky komplexní“ jevy, a klimatická změna je toho ukázkovým příkladem.
Od té doby jsme udělali ještě zkušenost s pandemií a ukázalo se, jak jsou široce rozevřené pomyslné nůžky lidské racionality. Nebo nůžky, kde na jedné straně je „věda“ a na druhé „politika“. Věda neselhala, ba naopak. Vakcíny proti koronaviru se podařilo vyvinout, otestovat a vyrobit za neuvěřitelně krátkou dobu. Vědci v tomto ohledu překonali všechna očekávání, která jsme na začátku pandemie měli.
Naproti tomu „politika“ zcela selhala, opět nepředstavitelně. Schopnost politiků vysvětlovat a prosazovat nejdřív ochranná opatření a pak očkování proti covidu byla v různých zemích různá, ale ve všech horší, než bychom na počátku 21. století čekali. Jen díky tomu, že virus mutoval směrem k méně vážným variantám, a nikoli naopak (a doufejme, že se to nezmění), jsou škody covidové kalamity relativně nízké. Ale i tak jsou mnohem vyšší, než mohly být, kdyby to „politika“ nezkomplikovala.
Existenciální riziko klimatické změny je přitom ještě komplexnější a méně intuitivní než virová pandemie. A jestliže jsme při covidu zjistili, že politika je zabijákem racionality, pak to zde platí ještě mnohem víc.
Zprávy z posledních týdnů, kdy například v Antarktidě byly naměřeny rekordně vysoké teploty (o 40 stupňů nad dlouhodobým průměrem, byť stále pod nulou), dávají věci určitou naléhavost. Ale zároveň tu jsou následky válečného konfliktu, které mají kromě bezprostředních důsledků největší dopad právě na energetickou politiku. Jestliže podpora přechodu na obnovitelné zdroje byla dosud kolísavá a spíše nízká (jakkoli politici loni v Glasgow na konferenci COP26 došli k jakémusi kompromisu), teď se prudce propadne. Protože řešení dopadů války, růst inflace a potenciální riziko nástupu populismu jsou mnohem aktuálnější a viditelnější problémy než teplá vlna na jižním pólu.
Výhledově se to bude měnit, pokud tedy projdeme úskalími nadcházejících krizí. Jak bude dospívat a mít větší slovo „generace Grety Thunbergové“, bude se měnit chování a myšlení lidí. Ale moc na to nespoléhejme, protože to půjde ještě pomaleji, než mění kurz příslovečné zaoceánské parníky.
Po pandemii víme, co to neurychlí: aktivismus a politika. Ty dlouhodobě selhávají, velkolepě selhaly během covidu, a my si i vzhledem ke změně globální politické situace nemůžeme dovolit rozdělit západní společnost v dalších politických bitvách, které stejně nebudou mít vítěze. Jen poražené. Potřebujeme se upnout k hodnotám, na kterých se shodneme, jak se ukázalo v posledních týdnech v reakci na Rusko. Jestli chceme úspěšně čelit bezskrupulózním zločincům typu Vladimira Putina, jinou možnost nemáme.
Co tedy pomůže, když ne politici? Naivně si myslím, že věda a technologie. Jestli něco zásadně a velmi efektivně mění lidské chování, pak jsou to nové objevy a technický pokrok. Nikoli přesvědčení a ideologie, to je vždy dočasné a spojené s ohromnými společenskými škodami. Věda a technologie lidstvo posouvají, politika je vrací zpátky.
Když jsme teď přehodnocovali historii posledních dvou až tří dekád, často se zmiňovala Fukuyamova mylná predikce „konce dějin“. A taky myšlenka globalizace, která měla být jakýmsi novým světovým pořádkem, ale jako koncept zkrachovala. Obojí je pravda. Ale poslední minimálně dvě dekády byly také ve znamení skepse k vědeckému a technickému pokroku. Možná poprvé v moderní historii si významná část lidí začala myslet, že potřebujeme „méně“ technologií, ne více. Být „na straně vědy“ přestalo být sexy.
Kritizujeme to, že nám sociální sítě berou čas, intimitu a soukromí. Bráníme se algoritmům, které nás rozdělují a polarizují. Obáváme se pokroku v genetice či umělé inteligenci, protože v obojím spatřujeme rizika, jakkoli nejasná. Pro lidské poznání nežádáme podporu a vytváření lepších podmínek, ale naopak regulaci a kontrolu. Za to se dnes získávají politické body.
Nic proti jednoduššímu životu, materiálnímu minimalismu, návratu k přírodě atd. Každý má tu možnost takhle žít. Ale když to začneme hlásat jako morální povinnost a vyžadovat to po ostatních, stane se z toho ideologie. A její dopad na změnu lidského chování bude o řád menší než efekt nového objevu či nové technologie.
Jsem celoživotním technooptimistou. A tak jako věřím tomu, že v každém z nás je potenciál konat zlo, tak je v nás i touha po poznání a objevování nového. A že je nesrovnatelně silnější než cokoli jiného obecného v naší povaze. A jestli se máme jako lidstvo a planeta zachránit, tak jinou možnost nemáme.
