Článek
Nelidské násilí, které spáchali teroristé z Hamásu 7. října na civilních obyvatelích Izraele, a jeho lokální i globální dopady vyvolávají prudké emocionální reakce snad u každého člověka, který sleduje dění kolem sebe. Škála zahrnuje nejen nevěřícné zděšení, odpor, soucit s oběťmi a spontánní podporu napadenému národu, ale také apologetiku a relativizaci masové vraždy. S poukazem na krvavou a tragickou historii izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu a vzájemných křivd, k nimž došlo během jeho trvání.
Nemáme-li podlehnout emocím svádějícím k démonizaci Palestinců či Židů jako původců veškerého zla, máme-li se snažit vidět teroristický čin v jeho souvislostech, jakkoli se svou hrůznou povahou jakémukoli kontextu vymyká, musíme ještě více než jindy dbát na holá fakta. Neboť jenom ta poskytují jakous takous oporu před pádem do nenávisti nebo beznaděje.
O faktického průvodce konfliktem se pokusil Michal Komárek v textu Válka mezi Izraelem a Palestinci: 10 milníků na cestě bezvýchodné krutosti. Volba těchto milníků i jejich popis však bohužel odrážejí fakticky nepřesný, symetrizující a beznadějně zaujatý protiizraelský a protizápadní narativ. Takový, který se v těchto zeměpisných šířkách ve větší míře naposledy vyskytoval v době antisionistické propagandy tábora míru a socialismu.
Ne všechna Komárkova fakta jsou nepravdivá, ne s každou jeho interpretací je nutné nesouhlasit. Ale tak jako u jiných dezinformací zde platí, že stačí překroutit jen některá fakta a jiná zamlčet, aby vznikl zcela nepravdivý obraz skutečnosti.
Od Filištínů k Palestincům
Komárek se v první řadě svévolně rozhodl, že izraelsko-palestinské dějiny začínají koncem devatenáctého století zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem. Lze mu odpustit, že nechtěl zacházet do biblické historie opředené mýty a náboženskými interpretacemi. Přesto ale nelze zamlčet existenci starověkých židovských států a trvalou přítomnost židovského národa na území dnešního Izraele od helénských dob před více než dvěma tisíci lety.
Tato existence je vedle symbolického významu přičítaného biblické domovině obecně a Jeruzalému zvláště nezpochybnitelným historickým faktem. A to navzdory útlaku, kterému Židé čelili od muslimských a křesťanských vládců a který decimoval jejich počty. Tento fakt, ještě více než Herzlovo učení, je totiž jádrem židovského nároku na vlastní historickou domovinu. Starověká historie současně dokládá existenci palestinského lidu v přímořské části Svaté země. I když „mořský národ“ Filištínů, jak jej známe z knih Samuelových, se proměnil v dnešní Palestince až během procesu arabizace po nástupu islámu v sedmém století našeho letopočtu.
Druhé zastavení je příznačně nazvané „Západ zrazuje Palestince“. Komárek tu konfrontuje sliby učiněné během první světové války britskými a francouzskými diplomaty Arabům (ve snaze získat jejich spolupráci v boji proti osmanské říši) s tajnou dohodou Sykes-Picot, která větší část arabského území po vítězství Dohody podřídila britskému, respektive francouzskému mandátu posvěcenému Společností národů.
Není pochyb o tom, že ze strany Francie a Británie šlo o nástroj koloniální politiky a že sliby dané Arabům v roce 1915 se neuskutečnily. Mezi těmito sliby ovšem nebylo vytvoření palestinského státu. Už jenom proto, že Arabové žijící na území dnešního Izraele se tehdy takto národně neidentifikovali. Stejně tak ovšem slavná Balfourova deklarace, do které vkládali své naděje židovští přistěhovalci, neslibovala tak docela vytvoření židovského státu, nýbrž zrod o něco neurčitější „národní domoviny“. I od tohoto slibu Britové ustoupili v podobě takzvané Bílé knihy Chamberlainovy vlády z roku 1939. Britové si zkrátka nedělali starosti s plněním slibů té či oné straně.
Politika obou jmenovaných západních mocností v době mezi oběma světovými válkami jistě odrážela zájmy „nesené duchem kolonialismu“, jak uvádí Komárek. Vytvoření židovského státu však s těmito zájmy souviselo jen málo nebo vůbec ne. S výjimkou Balfoura, Churchilla a pár dalších byla britská politika vůči Blízkému východu poplatná daleko více optice „arabistů“ ve Foreign Office a v praktické rovině se projevovala bráněním židovskému přistěhovalectví. A to i během druhé světové války, kdy to byla pro Židy prchající z Evropy otázka života a smrti.
Udusit mladý stát
Tvrzení obsažená ve třetím zastavení Michala Komárka „Vznik státu Izrael a Nakba“ pak přímo překrucují a zakrývají historická fakta. To, že 14. května 1948 vznikl jen jeden stát, Izrael, nebylo výsledkem ani západní koloniální politiky, ani židovské snahy připravit Palestince o jejich stát.
Došlo k tomu po vzniku OSN a vytvoření Komise pro Palestinu (UNSCOP), jejímž členem bylo mimochodem i Československo. Tato komise se většinově vyslovila pro vytvoření dvou států, židovského a arabského, na území britské mandátní Palestiny. Valné shromáždění OSN se pak na základě tohoto doporučení usneslo v rezoluci číslo 181 z 29. listopadu 1947 na vytvoření dvou států s Jeruzalémem jako městem pod mezinárodní správou.
Přes značný odpor židovské komunity, především v otázce Jeruzaléma, nakonec židovští představitelé v čele s Ben Gurionem rezoluci OSN akceptovali. Zatímco arabské státy ji kategoricky a výhružně odmítly. Vedoucí egyptské delegace na jednáních Hejkal Paša tři dny před přijetím rezoluce prohlásil: „Pokud se OSN rozhodne amputovat část Palestiny a zřídit židovský stát, žádná síla na zemi nedokáže zabránit krveprolití. (…) Židovská krev bude nutně prolita i jinde v arabském světě a jeden milion Židů se ocitne v bezprostředním a vážném nebezpečí.“
15. května 1948 následoval vpád armád pěti arabských zemí s cílem zardousit novorozený stát v zárodku. Je trochu ironické, že stát Izrael nevznikl „jako pokračování západní koloniální politiky“, jak tvrdí Michal Komárek. Nemalou měrou se o jeho vznik zasloužily svými hlasy a podporou Sovětský svaz a jeho nové satelity včetně Československa. Tyto státy viděly ve vzniku státu složeného z převážně socialisticky orientovaných Židů zbraň namířenou právě proti britské koloniální a imperiální politice na Blízkém východě. Izraeli pomohly ve válce za nezávislost přežít dodávky zbraní z Československa, motivované zčásti, i když ne zcela, právě touto úvahou.
Tragickou součástí této Izraelem nezpůsobené války, nazývané mezi Palestinci Nakba (katastrofa), byl dílem útěk a dílem vyhnání velkého počtu Palestinců, odhady hovoří o 700 tisících lidí. Během války došlo také na obou stranách k násilným činům vůči civilnímu obyvatelstvu, vesměs ospravedlňovaným jako odveta za násilí druhé strany.
Celkem objektivní líčení počátků palestinského terorismu ve čtvrtém zastavení je fatálně kontaminováno subjektivním a ničím nepodloženým shrnutím autora, že „situace v Palestině nemá mírové politické řešení“. To, že se takové řešení zatím nenašlo, neznamená, že neexistuje. Nebo že se nemusí hledat. To, že to nemůže být jednostranné řešení, jakým je vize Hamásu o zničení Izraele a islamistickém státu „od řeky k moři“, je nasnadě.
Kdo je tady socialista
Nesmyslné je tvrzení v zastavení pátém, že „šestidenní válka“ z roku 1967 přinesla zakonzervování situace v Palestině. Naopak přinesla zásadní změnu v podobě úplné porážky útočících arabských států a následného obsazení palestinských území, která byla do té doby pod správou Egypta (Gaza) a Jordánska (Západní břeh), Izraelem. Únavné je donekonečna opakované tvrzení, že válku zahájil Izrael. Blokování Tiránského průlivu a izraelského přístavu Ejlat, které vypuknutí bojů předcházelo, nebylo egyptskou provokací, jak píše Komárek, ale z hlediska mezinárodního práva válečným aktem podle Pařížské deklarace o námořním právu z roku 1856 a Londýnské deklarace o námořní válce z roku 1909. Jak v „šestidenní válce“ rozšířil Izrael svoje území o 300 kilometrů na jih, ví patrně jen pan Komárek. Poloostrov Sinaj, který Izrael za války skutečně obsadil, si jako svoje území nikdy nenárokoval. A v rámci izraelsko-egyptské mírové dohody ho Egyptu také vrátil.
Stejně vyfabulované je tvrzení pana Komárka v dalším zastavení týkajícím se pokusů o mírové řešení. Komárek uvádí, že po jomkipurské válce v Izraeli nastoupili „umírněnější sociální demokraté“, kteří zřejmě mírová jednání umožnili. Tento do očí bijící nesmysl názorně ukazuje, z jakých zdrojů asi pan Komárek čerpal. Přelomový mír mezi Izraelem a Egyptem uzavřeli v roce 1979 izraelský premiér Menachem Begin, představitel nacionálně orientovaného sionismu, kterého ze sympatií k sociální demokracii opravdu nešlo podezírat, a egyptský prezident Anwar Sadat, který za to zaplatil životem při útoku islamistických radikálů.
Ani to, že mírový proces započatý v Oslu nepřinesl výsledky v podobě vzniku dvou států, nebyla v první řadě vina Izraele. Na Clintonově mírovém summitu v Camp Davidu, na kterém za Izrael vyjednával premiér Ehud Barak, ležela na stole pracně vyjednaná dohoda o vytvoření dvou států včetně rozdělení Jeruzaléma. Barak dohodu přijal. Arafat ji odmítl v obavách o vlastní život. Paměti Madeleine Albrightové poskytují o průběhu těchto jednání autoritativní zprávu očitého svědka. Podobně dopadly i další pokusy premiéra Olmerta stejně jako „mírový itinerář“ prezidenta George W. Bushe.
Masakr v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982, který Komárek líčí v zastavení sedmém, se skutečně odehrál. Izraelská armáda, která do táborů vpustila libanonské křesťanské milice, svůj díl morální odpovědnosti nesla. Masakr samotný však uskutečnili Libanonci v rámci několikaleté nelítostné občanské války poznamenané brutalitou všech zúčastněných stran. Naznačovat, že v něm hrál Izrael úlohu srovnatelnou s rolí Hamásu ve zvěrstvech spáchaných letos 7. října, je neospravedlnitelné.
Předposlední zastavení Michala Komárka se týká vítězství Hamásu v palestinských volbách v roce 2006 a situace v Gaze. Říci, byť i „s trochou cynické nadsázky“, že voliče Hamásu si vytvořil Izrael sám, je s trochou nadsázky nehoráznost. Voliče Hamásu vytvořila mnohaletá neschopnost a zkorumpovanost vlády Fatáhu v Palestinské autonomii a štědrá zahraniční podpora nejradikálnějších islamistických kruhů. Izrael k tomu přispěl jen tím, že se v roce 2005 z území Gazy jednostranně stáhl, a přenechal tak volné pole Hamásu, jehož ozbrojenci následně sházeli místní činitele Fatáhu ze střech výškových budov. Od té doby se žádné palestinské volby nekonaly.
Bylo by možné v této polemice pokračovat, ale je asi lepší nechat mluvit jen chladná fakta. Michal Komárek možná psal svůj text v dobrém úmyslu poskytnout nezaujatý faktografický přehled tragické historie izraelsko-palestinského konfliktu. Očividná poplatnost jednostrannému narativu arabské ulice a evropské levice, selektivní výběr faktů a řada věcných nepravd však jeho snahu znehodnotily.
