Před čtvrt rokem vítali se slzami ukrajinské vojáky. Jak tvrdý je teď život v Chersonu

Zmocnit se Chersonu bylo jednou z hlavních ambicí Rusů. Díky své poloze mělo město velký strategický význam a bylo klíčem k celému jižnímu ukrajinskému regionu. Cherson totiž leží blízko Černého moře a na břehu řeky Dnipro.

Jsou to víc než tři měsíce, co celý svět sledoval, jak se Ukrajinci se slzami v očích radovali z osvobození od ruské okupace. Místní se scházeli na centrálním náměstí Svobody, kde vítali ukrajinské vojáky. Objímali se a děkovali.

Dnes nad Chersonem dál vlaje ukrajinská vlajka. Ale město čelí každodennímu ostřelování, například v úterý ruské střely ve městě zabily šest lidí (více zde). Jak se tam žije po „deokupaci“?

„Tohle je Rusko,“ říkali okupanti. Fotky ukazují, co za sebou nechali:

Protiofenzivu v Chersonské oblasti lze považovat za jednu z nejúspěšnějších operací ukrajinské armády od začátku ruské invaze. Strategicky významné přístavní město ruští okupanti obsadili na samém začátku března. Vladimir Putin region hrdě prohlásil za součást Ruska (více zde).

V listopadu však ukrajinští vojáci osvobodili Cherson, když ruské okupační jednotky vytlačili na levý břeh Dnipra. Ty odtud však dál bombardují město a jeho okolí, čímž podle pozorovatelů zřejmě chtějí zhoršit morálku ukrajinského obyvatelstva. Radost z osvobození se tak znovu proměnila v neustálé dunění dělostřelecké palby.

„Rusové bombardují Cherson od rána do večera. Míří na obytné domy, nemocnice nebo železnici. A dobrovolníci nestíhají zalepovat okna dřevěnými deskami,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy dobrovolnice Taťjana Voronenková z organizace Freedom UA Kherson.

Někteří lidé se kvůli tomu stále bojí vycházet do ulic a snaží se z města evakuovat.

O neustálém ostřelování a komplikované situaci ve městě mluví i Ukrajinka Kateryna. „Téměř vše je nyní zavřeno, některé úřady jsou otevřeny jen do jedné nebo třetí hodiny. Sortiment v supermarketech je poněkud omezený, všechno potřebné ale máme,“ vypráví.

Městská doprava v Chersonu jezdí jen málokdy a dostat se do některých čtvrtí vůbec není možné. V některých částech města se také objevují problémy s internetem.

I po třech měsících po osvobození je Cherson skoro vylidněný. Před únorovou invazí zde žilo téměř 300 tisíc obyvatel, nyní jich ve městě zůstává zhruba 60 tisíc.

„100 tisíc lidí odešlo během okupace, ostatní se evakuovali po zahájení ostřelování. Ve městě zůstávají hlavně sociálně slabší skupiny, které si evakuaci nemohou dovolit, nebo opravdoví patrioti,“ uvedl na začátku tohoto měsíce tiskový mluvčí města Dmytro Pletenčuk.

Poznamenal také, že v Chersonu nyní není žádné bezpečné místo, ukrajinské úřady proto každý den vyzývají lidi k opuštění města. „Od prvního dne vyzýváme k evakuaci. Velkou vlnu lidí opouštějících Cherson dnes ale nevidíme. A ani do města se lidé nevracejí. Je to asi správně, protože situace je nebezpečná.“

Kateryna a Taťjana evidentně patří ke skupině opravdových patriotů. „Tady je můj domov, můj vzduch a moje síla. Nechci být uprchlicí a prosit o pomoc. Můj domov je moje pevnost,“ vysvětluje Kateryna, proč se rozhodla v Chersonu zůstat.

Dodává také, že ji prázdné město, zavřené úřady ani každodenní ostřelování nevystraší. „V létě jsem v autě zapínala ukrajinskou hudbu a úmyslně jezdila s otevřenými okny, zatímco tato ‚prasata‘ jedla a pila kávu. Jinak je ani nemůžu pojmenovat,“ vzpomíná žena na ruskou přítomnost ve městě.

Během okupace se to v Chersonu podle ní hemžilo nejen Rusy, ale také Čečenci a Burjaty, kteří neustále kontrolovali auta, mobily či osobní věci. „Každý z nich se choval jinak. Ale ve vzduchu byla cítit jejich arogance. Mysleli si, že jsou tady navždy,“ podotýká Ukrajinka.

Přiznává, že se s ní snažili vést i „besedy“ s argumenty, že na Ukrajině chtějí nastolit mír. A pokaždé se divili tomu, proč je Ukrajinci nenávidí. „Dvakrát jsem jim odmítla podat ruku. Mnoho lidí přitom odváděli do sklepů a mučili je. Vím, že jsem riskovala, ale řekla jsem si, že jim poklonkovat nebudu.“

„Nevěděli jsme, co se od nich dá očekávat,“ dodává Taťjana. Nejhorší podle ní bylo pozorovat, jak se samopaly v rukou kontrolovali děti ve školách.

V listopadu čelil osvobozený Cherson humanitární katastrofě, pak začala do osvobozeného města a okolí proudit humanitární pomoc od mezinárodních organizací, filantropů a dobrovolníků. Obyvatelé dostávají potravinové balíčky, desky a střešní krytiny pro opravu rozbitých domů.

Podle dobrovolnice Taťjany Voronenkové i přes těžkou humanitární situaci a časté ostřelování energetické infrastruktury voda v Chersonu teče a elektřina a topení fungují. Avšak počítat s tím mohou jen ti, kdo bydlí v centru města. Na okraji Chersonu stejně jako na vesnicích ležících nedaleko metropole je totiž situace komplikovanější.

Například vesnice Antonivka, jež leží na pravém břehu Dnipra, je již třetí měsíc bez elektřiny, vody a plynu. Podle ukrajinských médií v ní zůstali hlavně senioři a nemocní lidé. Ti již od léta nedostávají důchody ani invalidní dávky. Spoléhat se tak mohou jen na humanitární pomoc distribuovanou dobrovolníky.

„Dobrovolníci dovážejí do vesnic vodu, svíčky nebo dříví, aby se lidé v zimě mohli aspoň nějak zahřát,“ vysvětluje Taťjana.

Téměř devět měsíců okupace, provizorní mučírny, stovky zabitých nebo nezvěstných civilistů. To jsou hrůzy, které po sobě podle Kyjeva zanechali ruští okupanti nejen v Chersonské oblasti. Ukrajina již napočítala 67 tisíc válečných zločinů spáchaných Rusy od začátku invaze, tato čísla ovšem není možné ověřit.

Kyjev usiluje o zřízení zvláštního mezinárodního tribunálu, nebo tribunálu mezinárodního v kombinaci s domácím, který by měl stíhat vysoce postavené strůjce ruské invaze a řešit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané během invaze.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová loni v listopadu řekla, že unijní exekutiva chce prosadit ustavení zvláštního tribunálu a že je pro něj klíčová podpora Valného shromáždění OSN. Rada bezpečnosti by takový orgán nepodpořila, protože Rusko v ní má právo veta.