Článek
Údaje o ruských ztrátách na Ukrajině jsou často předmětem spekulací. Existuje řada různě kvalitních a odlišně provedených odhadů. A pochopitelně i oficiální čísla, která postrádají důvěryhodnost.
Odhady pravidelně na základě veřejně dostupných dat z Ruska zpracovává web Mediazona ve spolupráci s ruskou redakcí BBC. Jejich údaje například říkají, že ruská armáda v bojích zaznamenala ke konci roku 2023 zhruba 75 tisíc mrtvých, a to bez jednotek Doněcké a Luhanské republiky. Z toho zhruba 45 tisíc bylo známo jménem.
V posledních dnech se ovšem poprvé objevil údaj, který se zdá být založený na skutečně přímých datech, u kterého není zapotřebí dělat úpravy či extrapolace.
Novinářky Olga Ivšina a Olga Prosvira z Mediazony totiž získaly přístup k údajně úplnému seznamu padlých členů někdejší Vagnerovy žoldnéřské skupiny. Nacházelo se v něm celkem 19 547 „položek“, z nichž 88 %, tedy 17 175 mužů, byli původně součástí ruského vězeňského systému. Data zahrnovala volací znaky, identifikační štítky a data úmrtí jednotlivých žoldáků a ve většině případů i příjmení.
Dokument byl určený k evidenci výplat rodinám padlých, které byly obsaženy v běžné smlouvě pro muže, kteří k vagnerovcům narukovali. Výše kompenzace bývala standardně stanovena na pět milionů rublů, což v oficiálnímu kurzu činí přes milion korun (dodejme, že rubl však není volně směnitelný).
Dokumenty získaly autorky v srpnu 2023, krátce po smrti zakladatele a šéfa žoldnéřské armády Jevgenije Prigožina. Bohužel nezískaly přistup k dalším číslům, která by z tohoto pohledu byla zajímavá – například počtu zraněných, či evidenci běžných výplat pro žoldnéře.
Sláva a pád Jevgenije Prigožina
Podobně jako Vladimir Putin, i Jevgenij Prigožin začal svou podnikatelskou kariéru a mocenský vzestup v Petrohradě. Poté, co si v mládí odseděl devítiletý trest za loupež a podvod, začal Prigožin podnikat v gastronomii. Nejprve jako prodavač párků v rohlíku, později se z něj ale stal úspěšný restauratér a majitel vyhlášeného petrohradského podniku New Island.
Důležitou roli v ověřování dat hrály také identifikační štítky padlých, které jsou v seznamech. Štítky obsahovaly šestimístné kódy, které ukazovaly, z jakých věznic byli žoldnéři rekrutováni. První tři číslice označovaly věznici a poslední tři byly „sériovým číslem“ vojáka. V dokumentech chybí asi 1000 jmen – tedy šest procent, ale i tak je podle identifikačních čísel jasné, zda voják byl rekrutován z vězení, nebo z civilu.
Krutý leden
Největší část ztrát spadá do období, kdy si vagnerovci získali největší pozornost: období od konce léta 2022 do konce jara 2023. Vagnerovci tehdy bojovali primárně na jediném místě: v okolí Bachmutu. Především jejich síly město postupně obsadily.
Ztráty skupiny se výrazně měnily v závislosti na intenzitě bojů a taktice. První skupiny vězňů, které byly rekrutovány a nasazeny v létě a na podzim roku 2022, měly relativně vyšší šance na přežití. V tomto období se vagnerovci účastnili bojů o obce v okolí Bachmutu, které byly přípravou k obsazení města.
Nicméně od poloviny září 2022 začal počet padlých výrazně růst. Zatímco předtím umíralo týdně kolem 20-25 vězňů, v té době se počet víc než zdvojnásobil.
Nejvyšší ztráty připadají na leden 2023, kdy vagnerovci znásobili úsilí o dobytí strategicky vlastně nevýznamného města, které se ovšem stalo pro obě strany symbolem. Denně umíraly stovky bojovníků, přičemž největší ztráty zaznamenali právě vězni. Například při týdenním útoku na vesnici Blahodatne severně od Bachmutu přišli vagnerovci o 1002 mužů, což představovalo 96 % všech jejich ztrát. Pro ty, kteří byli rekrutováni v lednu, se šance na přežití snížily na 50 oproti 75 procentům na podzim předchozího roku.
„Průzkum bojem“
Celkově lze říci, že ztráty mezi vagnerovci byly nejvyšší v obdobích intenzivních útoků vedených proti dobře připraveným pozicím Ukrajinců. Taktika vlnových útoků malých skupin vedla k vysokým ztrátám zejména mezi vězni, kteří byli používáni jako „potrava pro děla“ při snahách o odhalování pozic obránců.
Vězni byli používáni při útocích jako „první vlny“. Velitelé je vysílali po malých skupinách čítajících osm až 12 mužů s úkolem dostat se do přímého kontaktu s obránci, což donutilo ukrajinské síly reagovat a tím prozradit pozice a rozmístění kulometů a děl. Jakmile se obránci zapojili do boje, Rusové mohli jejich pozice lokalizovat, zaměřit a zničit.
První vlny tak často utrpěly těžké ztráty, nebo byly zcela zničeny, což ale umožnilo následným, lépe vycvičeným a vybaveným jednotkám postupovat a zasáhnout odhalené pozice. Tento přístup umožnil vagnerovcům udržet tlak na obránce a zároveň využít své omezené zdroje efektivněji.
Dalším cílem této taktiky bylo vyčerpání zásob munice, které ukrajinské síly neměly téměř nikdy dost. Obránci sice řadu skupinek odhalili včas na to, aby jim zabránili dostat se k jejich pozicím, ale neměli jednoduše čím střílet.
Vězni také pomáhali udržovat morálku pravidelných vagnerovských jednotek, protože jejich nasazení do nejnebezpečnějších fází boje šetřilo zkušenější a lépe vycvičené žoldnéře pro rozhodující údery a důležité operace.
Mezi analytiky se tedy v době bitvy o Bachmut hojně rozebíralo, že ztráty na ruské a ukrajinské straně nelze porovnávat. Především do bojů ve městě totiž Kyjev zapojil své nejzkušenější jednotky. Na ukrajinské straně tak umírali mnohem častěji vojáci s dlouholetými zkušenostmi než mezi okupanty.
Model pro budoucnost
Druhý důvod, proč jsou čísla od Bachmutu zajímavá, je i to, jak moc se taktika používaná vagnerovci v ruské armádě stala normou. Kremelská vojska nastupovala do války „obrněná“. Hodně se mluvilo o tzv. „praporních taktických skupinách“, což jsou jednotky přímo míchající mechanizovanou pěchotu s tanky a dělostřelectvem.
Každá skupina měla kolem desítky tanků, pár desítek vozidel pěchoty a několik set (200 i více) „pěšáků“. Alespoň tedy na papíře: v praxi se ukázalo, že stavy pěchoty jsou výrazně nižší, než by podle ruské doktríny měly být.
Na bojišti se pak od „praporních taktických skupin“ začalo rychle ustupovat. Jak dokládají i dokumenty, kterých se zmocnily ukrajinské jednotky, pravidelná ruská armáda přešla postupně k taktice, která se velmi nápadně podobá taktice vagnerovců. Změnila kvůli tomu i strukturu a výzbroj jednotek.
Zprávy z bojiště
Zásobování ukrajinských jednotek se zlepšuje. Invazní armáda pokračuje v ofenzivě, ale vyvstává otázka, jestli už naráží na své limity, jak naznačují některé informace.
V některých oblastech, například při ofenzivě v Charkovské oblasti, používali Rusové prakticky výhradně útoky malých skupinek pěchoty, z nichž velkou část tvořily nové jednotky s minimem zkušeností (byť ne nezbytně tak špatným výcvikem jako vagnerovci).
I tak se minimálně část obránců Rusům podařilo překvapit a doslova „dojít“ kilometry do hloubi ukrajinského území. Když se na místo dostaly ukrajinské posily a Rusové dosáhli lépe připravených obranných pozic, postup se alespoň prozatím zastavil.
Současná ruská taktika se tedy stále nápadně podobá bojům u Bachmutu, pochopitelně s některými rozdíly (vyšším využitím dronů či leteckého bombardování). Dá se proto předpokládat, že i profil ztrát bude podobný.
Rusy ztráty neznepokojují
Může se nám to zdát šokující, že by se veřejnost smířila s tak vysokými ztrátami, jaké zaznamenali vagnerovci, ruskou společnost to ovšem zatím nijak zásadně neznepokojilo.
Naznačuje to nejen fakt, že veřejné protesty jsou v Rusku spíše výjimkou, ale i dostupná sociologická data. V zemi pochopitelně neexistují nezávislé průzkumy veřejného mínění, ale dobré průzkumy se stále provádí. A to na zakázku Kremlu, který dlouhodobě chce mít k dispozici přesné údaje o náladách ve společnosti.
Výsledky jednoho takového provedeného organizací ANO Dialog Regions dostala k dispozici redakce webu VSquare. Byl prováděn zhruba měsíc před prezidentskými volbami a byl zaměřen především na ně. Mimo jiné například ukazoval, že Vladimír Putin by volby vyhrál v každém případě i bez jakýchkoliv podvodů.
Co ukázal průzkum Kremlu
Podle průzkumu je Putinova podpora mezi Rusy stále značná, byť s určitými regionálními rozdíly (hlavně odporem ve městech). Celostátně ho podpořilo 59 % respondentů. Velká část odpůrců ovšem nechtěla jít k volbám, nebo chtěla hlas znehodnotit, takže to odpovídá zisku zhruba 80 % hlasů ze všech platných.
Doplňme, že oficiální výsledek činil 88 %. Ovšem pouze 40 % respondentů uvedlo, že věří oficiálním výsledkům voleb. Rozdíl však není tak velký, jak by si možná řada západních pozorovatelů mohla myslet a podpora Putinovy administrativy je vysoká.
Rusové také pořád schvalují i válku. Podpora však klesla z původních 77 % v dubnu 2022 na 61 % počátkem roku 2024, a podíl odpůrců se zvýšil z 13 % na 22 %.
Respondenti také jsou stále hrdí na svou zemi. Ještě v lednu 42 % lidí uvedlo, že jsou hrdí na „současnou situaci“ Ruska, zatímco 36 % uvedlo, že hrdí nejsou. O měsíc později se však tento rozdíl ještě zvětšil: 46 % respondentů se cítí hrdých a 34 % ne.
Další otázkou bylo, zda si dotyčný myslí, že „speciální vojenská operace“ probíhá úspěšně. Oproti předchozímu měsíci vzrostl počet lidí, kteří věřili v úspěch operace, o sedm procentních bodů na 53 %.
Nárůst byl spojen se dvěma faktory: dobytím města Avdijivka v Doněcké oblasti v únoru 2024 a také problémy se schválením amerického balíčku vojenské pomoci Ukrajině, které byly častým tématem ruských médií. Jinak řečeno: neochota Západu podpořit Ukrajinu přímo vede ke zvýšení podpory války v Rusku.
Kreml tedy s výsledky pravděpodobně byl spokojený. Velká část společnosti stále věří jak prezidentovi, tak v důležitost války proti Ukrajině. Kreml si podporu kupuje vysokými platy a odškodněními pro rodiny vojáků – znovu přesně podle modelu vagnerovců.
Ruská společnost jako celek se s dosavadními ztrátami tedy dokáže smířit. Průzkum ovšem naznačuje, že je citlivá vůči porážkám.
Největší pokles podpory válce nastal v září 2022, kdy tehdejší ministr obrany Sergej Šojgu vyhlásil mobilizaci a ruská fronta v Charkovské oblasti se zhroutila. Během jediného měsíce podpora operace klesla o šest procent, zatímco opozice vzrostla o devět.
Tedy je v číslech vidět vliv „morálních vítězství“ na postoj veřejnosti. Pokud ruská vojska postupují, podpora je vysoká. Pokud ztrácí, veřejnost to vnímá negativně. A mobilizace, která se může respondentů či jejich blízkých přímo dotknout, pak nejistotu zvyšuje.
Vše nasvědčuje, že pokud ruský stát dokáže nadále garantovat vojákům a jejich rodinám dostatečný plat a odškodné, může počítat s podporou – a také dalšími vojáky.
Kolik jich je zapotřebí? Vagnerovci příbuzným naverbovaných vězňů dohromady vyplatili 92,5 miliardy rublů, tedy podle oficiálního kurzu nějakých 24 miliard korun. Pozůstalým běžných rekrutů pak zhruba 15,4 miliardy rublů (zhruba čtyři miliardy Kč). Dohromady tedy necelých 30 miliard korun.
Pokud Kreml bude ochoten vyplatit za dobytí okresního města podobné prostředky, najde zřejmě v dohledné době stále dostatek dobrovolníků.
