Počasí maří Číně mocenský boj. Zasáhlo ji na nejcitlivějším místě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Několik okresů v centrální provincii Chu-nan se právě teď vypořádává s následky přívalových dešťů z minulého týdne. Na jihu země se o víkendu muselo evakuovat 900 000, když k břehům Číny přišel tajfun Saola, už třetí tropická bouře v řadě.

Série katastrof napříč čínskými provinciemi trvá už od května. V Pekingu na začátku srpna spadlo nejvíc vody za celou 140letou historii měření a povodně v okolí metropole zabily desítky lidí.

V červenci rozsáhlou oblast od severu až po jihovýchod země spalovala úmorná vlna veder, v rámci níž padl i absolutní rekord nejvyšší naměřené teploty v Číně (52,2 °C). V hlavním městě denní maxima překračovala 35 °C den co den téměř měsíc v kuse. V květnu záplavy zasáhly hned několik provincií napříč zemí.

Škody se zatím sčítají, jen za červenec ale podle úřadů činí v přepočtu asi 126 miliard korun. Podle agentury Reuters letošní pohromy zasadily „nečekaně velkou ránu“ druhé největší ekonomice světa, která je navíc po pandemii v problémech i z jiných důvodů, jako je například vysoká vnitřní zadluženost nebo nezaměstnanost mladých, a má nejhorší vyhlídky za 40 let.

Kromě ztrát na životech a na soukromém majetku i státní infrastruktuře ale extrémy počasí Čínu zasahují i na jednom místě, které je důležité nejen pro ekonomiku, nýbrž i pro hlavní politické cíle země a její mocenské postavení ve světě – na polích s rýží, kukuřicí, pšenicí, sójou a vůbec v celém zemědělství.

Komplexní informace o rozsahu škod v celém sektoru zatím chybí. V čínských médiích se po povodních objevovaly spíš dílčí zprávy o zničení desítek tisíc hektarů polí na různých místech.

Ty v posledních týdnech přicházely například z trojice severovýchodních čínských provincií Chej-lung-ťiang, Ťi-lin a Liao-ning, které dohromady produkují víc jak pětinu v zemi vypěstovaných obilovin a kromě rýže a kukuřice se tam pěstuje i hodně sóji. V květnu došlo podle úřadů k největším ztrátám za posledních deset let na produkci pšenice také v jižnější provincii Che-nan, odkud pochází asi třetina čínské produkce této obiloviny.

Zemědělská půda byla povodněmi obzvlášť silně postižená i v provincii Che-pej sousedící s Pekingem, kde skončilo velké množství vody vypuštěné z přehrad ve snaze ulevit právě hlavnímu městu a dalším strategickým místům.

Národní statistický úřad uvedl, že sklizeň obilovin byla navzdory povodním vysoká a oproti loňské se snížila jen o 0,9 %. Takový pokles nicméně Čína podle CNN nezaznamenala už roky. O problému s produkcí navíc svědčí i rekordní import obilovin do země. Peking se totiž už roky usilovně snaží import naopak snižovat a momentálně to patří mezi jeho vůbec nejdůležitější priority.

Poslední měsíce ale znovu, po rovněž katastrofálním loňském roce, hlasitě připomínají, že extrémní počasí představuje pro Čínu stále větší výzvu.

„Jakmile bude něco špatně se zemědělstvím, naše misky budou mít v rukou jiní a my na nich budeme s jídlem závislí. Jak bychom v takovém případě chtěli dosáhnout modernizace země?“ zněl jeden z letošních apelů čínského prezidenta Si Ťin-pchinga na zajištění potravinové bezpečnosti. Tu mimochodem letos v červenci také označil za „vůbec nejdůležitější věc“ pro celou zemi.

Podobných výroků by se dala jmenovat ještě řada. A nejde o prázdnou rétoriku. Čína se v posledních letech snaží rozšiřovat obdělávanou půdu, posilovat vertikální zemědělství i výzkum geneticky modifikovaných plodin. Přesto jídla musí dovážet pořád víc.

Potravinová bezpečnost nepochybně patří na žebříčku priorit vysoko snad ve všech fungujících zemích, Čína je ale tímto problémem slovy časopisu The Economist přímo „posedlá“.

Týdeník uvádí, že tato posedlost je částečně způsobená tím, že značná část čínských úředníků si dobře pamatuje hladomor z přelomu 50. a 60. let minulého století, ke kterému došlo kvůli politice Velkého skoku Mao Ce-tunga.

V poslední době k tomu ale navíc může výrazně přispívat zvyšování napětí vztahů s USA a válka na Ukrajině. Americký historik Edward Luttwak v nedávno publikovaném článku napsal, že čínské snahy o zvýšení zemědělské produkce lze chápat jako přípravu na případ, že dojde k válce se Spojenými státy a následnému přerušení importních tras z USA, Kanady či z dalších zemí, které podlehnou tlaku Washingtonu.

Jak moc je pravděpodobná válka nebo vyhrocení vztahů Číny s USA do takové míry, že by se Washington snažil Čínu vyhladovět, je otázka, na kterou tento článek nemá ambice odpovídat. Nutnost být připravený na válku nicméně veřejně proklamoval čínský prezident a v USA o ní zase mluví například bývalí vysocí armádní představitelé.

V cestě za potravinovou soběstačností Číně stojí už jen holý fakt, že živí 20 % světové populace, ale jako orná půda může kvůli geografickým podmínkám i masivní urbanizaci v posledních dekádách sloužit podle různých odhadů asi 10 až 13 % čínského území.

Extrémní počasí nicméně představuje stále větší část problému a vědci vědí, že v následujících desítkách let to bude jen horší.

Co se týče dešťů a povodní, platí pro Čínu to samé co pro řadu dalších oblastí po celém světě – vědci ve zprávě Mezivládního panelu pro klima OSN IPCC píší, že jeho frekvence se tam s postupující změnou klimatu snižuje a intenzita zvyšuje. Extrémní deště jsou tam kvůli změně klimatu častější zejména na východě země.

Stále častější jsou i problémy se suchem, které Čínu v posledním půlstoletí zasahuje téměř každý rok. Rozloha oblastí zasažených suchem v Číně se nicméně mezi lety 1950 až 2009 zvýšila dvanáctinásobně.

Podle dat OSN je Čína klimatickou změnou nejzasaženější zemí v celém asijsko-pacifickém regionu. Do roku 2050 podle odhadů bude se změnou klimatu spojeným rizikům vystaveno 85 % populace Číny.

„Tyto dopady si zaslouží větší pozornost politických analytiků, obzvlášť kvůli tomu, že budou stále víc ovlivňovat čínskou ekonomickou, zahraniční i bezpečnostní politiku v následujících dekádách,“ stojí v textu loňské zprávy australského vládou řízeného think-tanku Australian Strategic Policy Institute.

Problém se suchem i povodněmi Čína paradoxně prohlubuje částečně i vlastními snahami o jeho řešení. Kromě investicí do nových technologií totiž při snaze zvýšit zemědělskou produkci zároveň kácí lesy a rozšiřováním orné půdy zvyšuje spotřebu vody, což nahrává jak suchům, tak povodním.

Nově zřízená pole jsou často náchylná erozi:

Podobně rozpolcený je i přístup Číny k dlouhodobému řešení problému v podobě snížení emisí fosilních paliv.

Čína se svým druhým největším počtem obyvatel a druhou největší ekonomikou světa produkuje asi třetinu veškerých emisí skleníkových plynů, což je víc než například USA, EU a Indie dohromady.

Ve věci jejich snižování postupuje způsobem, který deník New York Times nedávno označil za postup „dvěma směry“, tedy směrem ke snižování emisí i od něj.

Čína je totiž na jedné straně světovým lídrem v množství energie vyrobené obnovitelnými zdroji a na zelené zdroje přechází velmi rychle. Stejně tak je největším výrobcem elektrických aut, která navíc na tamním trhu osobních vozidel podle NYT tvoří 29 %, což je víc než v EU (21 %) i USA (8 %).

Na druhou stranu ale Čína v posledních letech povoluje další a další stavby velkých uhelných elektráren, které buduje a využívá takovým tempem, že to vyvolává pochybnosti o dodržení slibu Pekingu dosáhnout vrcholu emisí do roku 2030 a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060.

Naléhavost řešení klimatické krize příliš nezaznívá ani v rétorice čínských představitelů a nic na tom nemění ani stále probíhající série pohrom. Čína také minulý měsíc odmítla spolupracovat na ochraně klimatu s USA. Peking sice souhlasil, že bude v jednání pokračovat, ale uvedl, že si svou klimatickou politiku nenechá nikým diktovat a cílů dosáhne vlastním tempem a vlastním způsobem.