Západ se neshodne, jak má vlastně skončit válka na Ukrajině

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podle estonské premiérky Kaji Kallasové musí ukrajinské vítězství znamenat plné obnovení ukrajinských hranic včetně Krymu, vytlačení ruské armády z veškerého ukrajinského území a postavení ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho spolupracovníků před soud. „Dokud nebudou tyto cíle naplněny, žádný mír nemůže zajistit ničí bezpečnost,“ tvrdí Kallasová.

Bývalý francouzský velvyslanec v USA Gérard Araud ale namítá: „Bylo by mnohem zajímavější, kdyby nám Kallasová vysvětlila, jak těchto cílů dosáhnout a za jakých lidských a materiálních obětí. Bez věrohodné studie o proveditelnosti těchto cílů a jejich nákladů jde jen o sympatické zbožné přání.“

Je to typický střet. Podle profesora Harvardovy univerzity Stephena Walta jsou základními dělícími liniemi v diskuzích o válce na Ukrajině morální rozhořčení, odmítání vlastní odpovědnosti a snaha o zapomenutí minulých proher a nezdarů.

Walt píše, že právě v tak rozjitřené době, jakou je válka, by se lidé měli snažit přemýšlet pokud možno chladně, s nadhledem, nenechat se strhnout emocemi. Příliš to ale nefunguje.

„Čeho se Rusko na Ukrajině dopouští, je strašlivé a je pochopitelné, že lidé jsou rozhořčeni a odhodláni podporovat Kyjev. A požadují potrestání agresorů… Za těchto podmínek snadno dochází k tomu, že někteří lidé považují názorové oponenty za lidi, kteří nechápou, na čí straně je právo, za lidi, kteří tak či onak sympatizují s nepřítelem. Když někdo není zcela a ve všem na straně Ukrajiny, je podle této logiky na straně Putina,“ vysvětluje Walt.

A dodává: „Ale morální pobouření není politický program. A rozhořčení nad tím, co Putin a Rusko dělají, nestačí k tomu, abychom si ujasnili, co je nejlepší pro Ukrajinu a pro svět.“

Místo toho, aby Západ racionálně přemýšlel o tom, „co je nejlepší pro Ukrajinu a svět“ a „jak má vypadat ukrajinské vítězství“, utápí se v politických a morálních, často až nenávistných půtkách. A ty se navíc odehrávají mezi skupinami lidí, které se na principech shodnou: Rusko je agresor, Ukrajina je v právu, pomoc Ukrajině je nezbytná.

Druhou dělící linií je podle Walta snaha odvést pozornost od vlastní odpovědnosti. Platí to zejména pro politiky ve Spojených státech. Ale situace je podobná i v Evropské unii. Walt zdůrazňuje že Putin nese bezpochyby obrovskou osobní odpovědnost za rozpoutání této nezákonné ničivé války.

Západní lídři ale svým jednáním pomáhali Putina radikalizovat. Nedbali žádných obav a protestů ohledně rozšiřování NATO a Evropské unie. A v současnosti přicházejí s novým vysvětlením: Putin a jeho souputníci se nikdy nebáli rozšiřování NATO jako takového. Báli se rozšiřování prostoru svobody a demokracie. A překážek pro jejich vlastní velmocenské plány na obnovu sovětského impéria, kterou připravovali ihned od převzetí moci.

Neboli: Západ nikdy nehrozil Rusku vojenskou silou. Vždy pouze podporoval rozvoj demokracie a svobody. A tedy: za všechno může Putin. A kdo říká něco jiného, je Putinovou loutkou.

Walt shrnuje: „Západní politici snad upřímně věří, že jejich akce nepřinášely pro Rusko žádné riziko. A že v dlouhodobé perspektivě z nich naopak mohlo mít Rusko užitek. Problém je, že ruští politici to neviděli stejně.“

A konečně je tu snaha amerických „jestřábů“ a jejich kolegů z NATO a EU zahladit stopy po prohrách minulých desetiletí. Afghánistán? Irák? Sýrie? Libye? Zapomeňte a sledujte, jak zničíme tohoto nového svět ohrožujícího diktátora!

„Co když ale válka neskončí tím ‚hollywoodským happy endem‘?“ ptá se Walt. Co když ještě za rok bude Rusko kontrolovat významnou část ukrajinského území, budou umírat civilisté, Evropa bude přijímat další uprchlíky, budou stoupat nejistota a strach, utrpení se bude stupňovat?

Bude stále na místě mluvit o konečném vítězství nad diktátorem, o neústupnosti ohledně rozšiřování demokracie a svobody? Nebo přijde na řadu nějaký „realističtější“ scénář?

„Jen opakovat zbožná přání prostě nestačí. Aby se splnila, musela by ukrajinská armáda, nejspíš s přímým vojenským angažmá Západu, obsadit Moskvu a dopadnout Vladimira Putina a jeho spolupracovníky v Kremlu. Jinak je jejich postavení před mezinárodní tribunál těžko možné. Co po druhé světové válce umožnilo norimberský proces, soud s hlavními nacistickými válečnými zločinci? Totální porážka Německa včetně dobytí Berlína. Představa, že se totéž odehraje v Moskvě, je zcela naivní,“ shrnuje komentátor HN Ondřej Houska.

Už v roce 2014, v průběhu jednání o příměří na Ukrajině mezi Západem a Putinem, varoval hlavní politický komentátor listu Financial Times Gideon Rachman před vznikem nové „mnichovské dohody“.

Přízrak „Mnichova“ se nad vyjednáváním vznášel od počátku: dohodne se Západ s Putinem na míru za cenu faktického uznání anexe Krymu? Bude to opět „o nás bez nás“, tentokrát tedy bez Ukrajiny?

Rachman vystihl podstatu problému: „Chmurným faktem je, že za současného stavu je v zájmu Západu i Ukrajiny jednat s Rusy. Důvodem jsou tisíce ruských vojáků na hranicích s Ukrajinou. Evropská unie a USA už daly najevo, že kvůli Ukrajině do války nepůjdou. Odmítnutí jednání je pak nikoliv projevem síly, ale lhostejnosti. Mohlo by to podnítit Rusy k vojenské intervenci, což by mělo tragické následky.“

Pojďme si to shrnout: už v roce 2014 narážel Západ při vyjednávání s Putinem na zásadní zábranu – do války s ním nepůjde. K čemu to povede? K novému „Mnichovu“?

Spíš k velice nestabilní situaci, která Putina přímo vyzývá k tomu, aby odolnost Západu vyzkoušel znovu. Vyzkoušel. Zkouší.

A jaká je situace po 24. únoru 2022? Západ tentokrát Ukrajinu masivně podporuje, posílá zbraně i peníze. Mluví o nutnosti konečného vítězství. Ale do otevřené války jít nechce. Logicky se tak nad možným ukončením konfliktu znovu vznáší obraz „mnichovanství“.

The New York Times už v květnu minulého roku podrobily kritice politiku Washingtonu vůči Ukrajině. Podle listu prezident Biden neodpovídá na zásadní otázky. Na ty otázky, které jsme předeslali v úvodu textu: Jak má vypadat vítězství Ukrajiny?

New York Times v úvodníku dodávají: „Rozhodné vojenské vítězství, které Ukrajině umožní získat všechna území ztracená v roce 2014, není realistickým cílem.“

Ukrajinští politici vysílají ale právě opačný vzkaz: „Mír za cenu územních ústupků je nepřijatelný.“

Je to zbožné přání? Hollywoodský happy end? Realistický pohled na rovnováhu sil v současném světě a na situaci na bojišti?

Na konci minulého roku ohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron připravenost na další kolo jednání s ruským diktátorem Putinem. Oč by mělo jít?

„Jedním ze základních bodů, kterými se musíme zabývat, je – jak vždy Putin říkal – strach, že NATO přijde až k jeho dveřím a rozmístí tam zbraně, které by mohly Rusko ohrozit,“ řekl Macron.

„Toto téma bude součástí mírových jednání. Musíme se tudíž připravit na to, co jsme ochotni udělat, jak chránit naše spojence a členské státy a jak poskytnout Rusku záruky v okamžiku, kdy se vrátí k jednacímu stolu,“ dodal.

Jednat s Putinem o bezpečnostních zárukách? O rozšiřování NATO? Tvrdá kritika přišla od ukrajinských politiků i od části lídrů zemí EU. Tajemník ukrajinské bezpečnostní rady Oleksij Danilov reagoval: „Místo Norimberku – podepsat dohodu a potřást si rukou?“

Litevský ministr zahraničí Gabrelius Landsbergis nebyl o mnoho smířlivější. „Taktika nechat Rusko neporažené a připravené na budoucí partnerství je toxická, jelikož by vedla k výzvám k ukončení války vyjednáváním, místo toho, aby ji ukončili ukrajinským vítězstvím,“ napsal.

A podobně reagovali i někteří další evropští politici. Například švédský ministr zahraničí Tobias Billström řekl, že se s Landsbergisem shoduje zejména v tom, že je potřeba „porazit Rusko na bitevním poli a pomoci Ukrajině dosáhnout vítězství“.

Svoji pozici vysvětloval Macron mimo jiné i v rozhovoru pro HN. „Tato válka musí skončit u jednacího stolu, v okamžiku a za podmínek, které si zvolí Ukrajinci, protože oni jsou oběťmi agrese. Jestli si myslím, že takový čas nastal už teď? Ne. Teď ještě žijeme uprostřed války,“ vysvětloval francouzský prezident.

A dodal: „Ale co zdůrazňuju, je to, že nikdo nemůže Ukrajincům diktovat, za jakých podmínek a kdy mají diskuze o míru začít. Jsou suverénním lidem, který se statečně brání. Ale je jasné, vzhledem k síle Ruska a jeho geografickému rozsahu, že tahle válka nemůže mít čistě vojenský konec. Skončí mírovou smlouvou, ale kdy a za jakých podmínek, to je na Ukrajincích.“

Ani ujištění, že pro jednání se musí rozhodnout sami Ukrajinci, ale západním „jestřábům“ nestačí. Podle nich je od Macronova „realismu“ jen krůček k „mnichovanství“. K tomu, že Macron a podobně smýšlející státníci budou Ukrajinu nutit k ústupkům.

Pohled „jestřábů“ vystihuje ve svém komentáři Martin Fendrych: „Má pravdu Macron? Musíme dát Putinovi záruky? Nevzít Ukrajinu do NATO? Nevyzbrojovat státy NATO proti ruské válce? Ne, nemá pravdu. Jakákoli slabost, nepřipravenost západních zemí vyvolá agresi. Všecko, co je slabé či nepřipravené, současné Rusko napadne a bude chtít zničit, předělat po svém,“ píše Fendrych.

A pokračuje: „Jsou dvě cesty, jak se Rusku bránit. Vyhnat ho z Ukrajiny a nedat najevo žádnou slabost, naopak dokládat sílu, neagresivní sílu. Rusové slabé zašlapou, na silné slyší. Druhou, ideální cestou je změna ruského režimu, to je cesta ne pro Západ, který na Rusko nezaútočí, ale pro Rusy. Cesta čekající na zázrak.“

V Evropě je více dělících linií v pohledu na ukrajinskou válku, než které vypočítává Stephen Walt. Jsou svým způsobem „přirozené“, dané dějinami, geografií. Pojďme je zjednodušeně připomenout.

Je logické a pochopitelné, že mezi největší evropské „jestřáby“ patří pobaltské republiky, které ještě docela nedávno byly součástí sovětského impéria. A navíc leží v sousedství Ruska. Cítí přímé ohrožení. Považují za reálné, že se stanou příštím Putinovým cílem.

Ano, jsou členy NATO. Ale opravdu by západní politici byli ochotni naplnit článek 5 o pomoci napadenému členskému státu? Neuchýlili by se k vyjednávání? Nezalekli by se hrozby třetí světové války?

Nedůvěra politiků z Pobaltí k Emmanuelu Macronovi je srozumitelná. A silná. Podobně jako k německému kancléři Olafu Scholzovi, který také podporuje jednání s Putinem. A jehož vláda opakovaně váhala s dodávkami těžkých zbraní Ukrajině.

Dalšími „přirozenými jestřáby“ jsou bývalé sovětské satelity. Vystupují tak dnes především Polsko a Česko. Postoj ostatních zemí komplikuje vnitropolitická situace a historie.

Na Slovensku je politická krize, chystají se předčasné parlamentní volby. V Maďarsku vládne proruský autokrat Viktor Orbán. Navíc vztahy mezi Maďarskem a Ukrajinou byly napjaté už před válkou – Maďarsko tvrdilo, že Ukrajina porušuje práva maďarské a dalších národnostních menšin. Podobné problémy řešilo před válkou i Rumunsko. Také Rumuni protestovali proti rušení škol vyučujících v rumunštině.

V Bulharsku se střetává proruská a prozápadní politická elita. Oficiálně se Bulharsko postavilo proti dodávce zbraní na Ukrajinu, ale tajně ji podpořilo.

V Chorvatsku panuje napětí mezi prezidentem a vládou. Chorvatský prezident Zoran Mlanovič nedávno kritizoval dodávky tanků na Ukrajinu a prohlásil, že Krym už nikdy nebude ukrajinským územím. Premiér země Andrej Plenkovič se za jeho slova následně omluvil.

A směrem na západ to není méně komplikované.

Váhavost německého kancléře Olafa Scholze není jeho osobním problémem nebo důsledkem programu německých sociálních demokratů. Odráží diskuze a atmosféru ve společnosti: pro mnoho Němců je představa německých tanků bojujících na Ukrajině frustrující a nepřijatelná. Ničily tam a zabíjely před 80 lety.

Emmanuel Macron chce vyjednávat. Italská premiérka Giorgia Meloniová ho kritizuje a vztahy mezi Francií a Itálií jsou velmi napjaté.

A průzkumy ukazují, že v západních zemích klesá vůle podporovat Ukrajinu. Podle agentury Ipsos souhlasí s vojenskou podporou Ukrajiny 30 % Italů, 48 % Němců a 52 % Francouzů.

Ne, na jednotný hlas to nevypadá.

Zmatení „západních jazyků“ dokládají vyjednávání o dodávkách stíhaček Ukrajině. Poprvé se toto téma objevilo už krátce po začátku války, v březnu 2022. Tehdy chtělo Polsko prostřednictvím NATO poslat Ukrajině svoje stíhačky MiG-29. Spojené státy nesouhlasily.

Bylo kolem toho mnoho diplomatických vyjádření a prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj je komentoval následně: „Poslyšte, máme válku! Nemáme čas na všechny tyto signály. Tohle není ping-pong! Jde o lidské životy! Ještě jednou vás prosíme: Vyřešte to rychleji. Nepřesouvejte zodpovědnost, pošlete nám letadla.“

Přibližně po roce je situace podobná. NATO stále váhá, zda Ukrajině stíhačky poslat. Obává se, že by to Rusko mohlo vyhodnotit jako přímé zapojení do války. Navíc, čistě teoreticky, by NATO ztratilo kontrolu nad tím, jak Ukrajina jeho dodávky zbraní využívá. Se stíhačkou je možné podniknout útok na cíle v Rusku, teoreticky i na Moskvu.

Přibližně po roce, v únoru 2023, Volodymyr Zelenskyj Západu připomenul, že jde o životy. A o vítězství ve válce. Na návštěvě v Londýně, Paříži a Bruselu si mimo jiné znovu řekl o stíhačky.

Zatím není jasné, zda bude Západ ochoten překročit další potenciální „červenou linii“, za níž hrozí eskalace konfliktu. Za situace, kdy žádné stíhačky Ukrajině neposílá, působí jeho vyjádření velmi diplomaticky.

Britský ministr obrany Ben Wallace řekl, že vláda „aktivně“ prozkoumá možnost, že by Ukrajině stíhačky poskytla. Žádné rozhodnutí ale podle něj zatím nepadlo.

Francouzský ministr obrany Sébastien Lecornu řekl, že v otázce stíhaček není „žádné tabu“. Letouny F-16, o kterých Kyjev mluví, však jeho země nemá.

Náměstek polského ministra obrany Wojciech Skurkiewicz řekl, že Polsko žádná oficiální jednání o dodávkách stíhaček nevede. „V současné době se nekonají žádná oficiální jednání o předání polských F-16 na Ukrajinu,“ uvedl Skurkiewicz. „Toto téma neexistuje.“

A nejvýstižněji to vyjádřil mluvčí britského premiéra. Podle něj není vyslání stíhaček na Ukrajinu praktické. „Britské stíhačky jsou extrémně sofistikované a trvá měsíce, než se s nimi naučíte létat. Vzhledem k tomu se domníváme, že není praktické posílat tyto letouny na Ukrajinu.“

Není to tabu, to vůbec ne. Ale zároveň to není praktické. A když se zadíváme pozorněji, zjistíme, že to ani neexistuje.

Uvidíme, zda Západ nakonec stíhačky Ukrajině pošle. Ale bez ohledu na to zůstává základní otázka:

Jak má vypadat vítězství Ukrajiny?