Teď už Kremlu při vymýšlení represí nestojí nic v cestě, říká ruský umělec

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už krátce před plošnou invazí na Ukrajinu bylo v Rusku cítit, že režim utahuje šrouby.

Systematické potlačování činnosti lidskoprávních organizací i svobodných médií umocňovalo pocit, že se kontrola nad zemí dostává pevně do rukou diktátora Vladimira Putina.

Osudy lidí, jejichž práci začaly represe postupně znemožňovat, zachycuje snímek O karavaně a psech. Nezávislá média v dokumentu řeší, jak dále pracovat pod přísnými zákony a za jakou cenu odchází ze své země.

„V prosinci 2021 rozhodl ruský soud o rozpuštění Memorialu. A my to nemohli pochopit, proč zrovna oni. A ta odpověď nebyla příjemná, ale zřejmá: hledat pravdu a říkat ji nahlas může být v Rusku velmi nebezpečné. Bylo jasné, že další na ráně budou svobodná média,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy režisér snímku Askold Kurov.

Proč jste snímek pojmenoval O karavaně a psech?

Bylo pro nás těžké najít pro tento dokument správný název. Jde o citaci z projevu po předání Nobelovy ceny Dmitriji Muratovovi z listu Novaja Gazeta, kde se odkazuje na takové ruské rčení, že když psi štěkají, tak karavana jde dál. Dá se to chápat tak, že novináři sice štěkají, ale nemá to žádný vliv na běh karavany, tedy režimu. Tak to samotný Kreml i používal.

Ale může to mít i jiný význam, na který Muratov upozornil, a to že karavana jde dopředu právě proto, že tito psi štěkají a chrání ji před predátory, které představuje režim.

To může být i odpověď na otázku, o čem celý dokument je. Snažíme se ukázat, že novináři chrání zemi před katastrofami, které se ale bohužel stejně dějí. A tou největší byl začátek války na Ukrajině v roce 2022.

Váš dokument tak zachycuje fungování médií krátce před a po začátku války. Co nám to může říct o dnešním Rusku?

Původní plán byl jiný. Chtěli jsme udělat dokument, který bude odkazovat na 100 let od takzvané lodi filozofů. Tehdy se režim rozhodl zbavit asi 200 tisíc intelektuálů, zejména filozofů a spisovatelů, a tak je ze Sovětského svazu vyhostil koordinovaně na lodích.

Režim to tehdy vysvětloval tím, že nemají sice žádný důvod je zabít, ale stejně tak je ani nemohou tolerovat. Mně se zdálo, že po 100 letech se vesměs nic nezměnilo. Vznikl zákon o zahraničních agentech, který znemožňoval lidem s tímto označením pokračovat ve své práci i vést normální život. Lidé pak sami odcházeli, už ani nebyla potřeba loď.

Začali jsme natáčet v Memorialu, nejstarší lidskoprávní organizaci v Rusku, která se věnovala hlavně připomínání obětí represí stalinismu a později i dávala hlas politickým vězňům. V prosinci 2021 rozhodl ruský soud o jejím zrušení.

My v tu chvíli nemohli pochopit, proč zrovna oni. A ta odpověď nebyla příjemná, ale vlastně jasná: hledat pravdu a říkat ji nahlas může být v Rusku velmi nebezpečné. Bylo zřejmé, že další na ráně budou svobodná média.

Po začátku války v médiích probíhaly debaty o tom, co budou dělat dál. Jaké emoce jste tam viděl?

Lidé v médiích se rozdělili na dva proudy. Někdo chtěl nechat zprávy v běhu, někteří byli přesvědčení, že teď je ten nejdůležitější čas předávat lidem pravdivé informace o tom, co režim dělá. Kromě nich už by zůstala jen propaganda.

Ale jiní naopak věděli, že musí zemi opustit. Už tak čelili represím a po začátku války se zdálo, že je Putin schopný opravdu všeho. Byl by to pro ně opravdu velký risk v zemi zůstat.

Rychle se také objevily nové zákony, které znemožňovaly svobodné vyjadřování k válce. Tím pádem se práce médií značně komplikovala, a přestože některá chtěla zůstat v zemi, začalo to být nemožné.

Navíc bylo absolutně jasné, že teď už režimu ve vymýšlení dalších represí nestojí nic v cestě. Stačí jen lajknout něco špatného na facebooku a můžete se dostat do vězení.

Jak se vaše práce po začátku války změnila? Kdy jste ze země odešel?

Pro mě osobně je válka na Ukrajině teď tím hlavním, co ve svém životě řeším. Jde o největší tragédii a škodu. Nikdy jsem nezažil podobné pocity, je to nesrovnatelné. Nikdo to nečekal, většina lidí říkala, že takhle rozsáhlá válka už se nebude opakovat.

Po začátku války byla všude cítit velká tenze. Natáčeli jsme i protesty, které se v ulicích objevily, ale byly opravdu tvrdě potlačeny. Bylo naprosto jasné, že násilí se teď stalo hlavním jazykem režimu.

Na začátku jsem cítil hlavně vztek a chtěl jsem pokračovat v práci. Nepřicházel ani strach, jste takovým způsobem naivně odvážní. Ale po dvou týdnech jsem se rozhodl, že musím z Ruska odejít.

Atmosféra v zemi pro mě začala být nesnesitelná. Pamatuju si, že jsem čekal na autobus, a když přijel, bylo na něm velké písmeno Z. V tu chvíli mi došlo, že takové bude brzy všechno.

Cítil jsem také, že pro mě není v zemi bezpečno kvůli mé předchozí práci. Dělal jsem dokumenty o tom, jak jsou v Čečensku stíháni gayové, o vykonstruovaných politických procesech. Nikdy jsem se v zemi necítil bezpečně, ale pořád jsem ve své práci mohl pokračovat a to pro mě bylo opravdu důležité.

Jak se podle vás Rusko v posledních letech změnilo?

Rusko se v posledních letech velmi změnilo. Šlo to postupně, takže bylo mnohem těžší si toho všimnout. Před několika lety jsme udělali dokument Zimo, odejdi!, který zachycoval protesty po volbách v roce 2011, které lidé považovali za zmanipulované. Šlo o největší demonstrace od 90. let a vzpomínám si, že tehdy všechno působilo opravdu nadějně.

Alexej Navalnyj tehdy tyto protesty vedl, chodil pak do televize a mohl veřejně vystupovat bez jakéhokoliv ohrožení. Dokonce se později mohl účastnit i voleb. Dnes je kvůli svým názorům po smrti. Svoboda v Rusku sice nebyla perfektní, ale existovala. V zemi už nejsou svobodná média, vznikají přísné zákony proti LGBT lidem.

Samozřejmě bych se chtěl vrátit a pokračovat v tvorbě dokumentů o Rusku, ale ne dokud se nezmění politické vedení a válka nebude zastavena.