Pětina vašeho bavlněného prádla je z regionu nucených prací, říká expertka

Zpráva za zprávou dokládá, jaké bezpráví zažívají v Číně Ujgurové. Příslušníci tohoto převážně muslimského etnika žijí v oblasti Sin-ťang a komunistická strana proti nim cílí kampaně hromadného zadržování, sledování i nucených prací. Přibývá svědectví i o nucených sterilizacích, mučení a znásilňování.

Vzhledem k tomu, že Čína je jedním z největších vývozců světa a v zemi podniká množství světových firem, vystupuje do popředí hlavně otázka nucených pracích Ujgurů. Ještě čerstvá je žádost amerických zákonodárců o podrobnosti k dodavatelským řetězcům společností jako Nike, Adidas nebo Shein. Zda i ony tyjí z otrocké práce etnika.

„S pravděpodobností 1:5 může jakákoliv bavlna, kterou máte na sobě, či prostěradlo, na kterém spíte, snadno pocházet z regionu, kde probíhá genocida a kde je každý dospělý člověk, pokud je Ujgur, podroben nuceným pracím,“ říká Louisa Greveová, ředitelka globální advokacie v projektu Uyghur Human Rights Project.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy rozebírá, které sektory jsou s nucenou prací nejvíc spojené. Nebo zda je reálné, aby západní mocnosti Čínu za vykořisťování Ujgurů důrazně „sekly“ přes prsty.

Přijela jste do Prahy, abyste mluvila o státem podporované nucené práci v Číně. Můžete říct našim čtenářům, o jak velký problém se jedná?

Bohužel se jedná o něco, co ovlivňuje každou ujgurskou rodinu. Úřady v regionu Sin-ťiang mají výslovně stanovenou vládní politiku o tom, kdo kde může pracovat. Před pár lety šlo o pracovní plán, podle kterého musela každá rodina mít alespoň jednoho pracujícího člena. Ten dopadl například na ty, kteří podnikali, a neměli tak práci v rámci státních institucí. Už to bylo dost zvláštní a jasně nedemokratické.

V roce 2019, dva a půl roku po jmenování vládního tajemníka oblasti Čchen Čchüan-kuoa, pak přišla nová politika, podle které musí každý dospělý pracovat na vládou přidělené pozici. Buď jsou tak tamní lidé v důchodu, zdravotně postižení, nebo v práci. Nemají na výběr, nemohou třeba rozjet vlastní podnikání a matky nemohou zůstat doma s dětmi.

S cílem usnadnit toto nastavení vláda oznámila, že by každá oblast měla zajistit, aby v ní – zejména v blízkosti míst, kde žijí lidé – byly takzvané satelitní továrny a zajištěné hlídání dětí.

Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) je ale nedobrovolné přidělení na pracoviště nucenou prací. Tento problém se navíc týká všech dospělých v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, ve které podle vládních propočtů žije 11 milionů Ujgurů. Ti mimochodem nevěří, že je toto číslo přesné, a myslí si, že vláda počet obyvatel podhodnocuje.

Co všechno vlastně Ujguři v oblasti Sin-ťang vyrábějí? Ve kterých odvětvích můžeme narazit na výrobky, na jejichž výrobě se podíleli?

Je mi líto, že to musím říct, ale jde o mnoho odvětví. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že ujgurská vlast je vnitrozemskou oblastí. Mezi světovými hlavními městy provinční úrovně je její hlavní město Urumči nejdále od oceánu. Zároveň je však tato oblast úzce napojena na globální dodavatelské řetězce.

Pokud jde o přesná odvětví, víme například to, že se zde produkuje 80–90 % čínské bavlny. Z výpočtů pak vyplývá, že jde o zhruba 20 % světové bavlny, což znamená, že s pravděpodobností 1:5 může jakákoliv bavlna, kterou máte na sobě, či prostěradlo, na kterém spíte, snadno pocházet z regionu, kde probíhá genocida a kde je každý dospělý člověk, pokud je Ujgur, podroben nuceným pracím.

Jde ovšem i o další produkty, jako jsou třeba roušky, které jsme všichni nosili během pandemie, rajčata, hliník nebo polyvinylchlorid, který je známý také jako PVC a je užíván pro tzv. luxusní vinylové podlahy. S dodavateli ze Sin-ťiangu je pak propojen také celý dodavatelský řetězec automobilového průmyslu. Tamní vládou schválené továrny tak prodávají všem významným značkám na světě: BMW, Volkswagenu, Škodě a dalším.

Čína je hlavním vývozcem pro celý svět, takže mnoho dodavatelských řetězců – ať už na úrovni surovin, dílů, nebo hotových výrobků – má původ v Číně a mnoho z nich je spojeno právě s ujgurskou oblastí.

Můžeme tedy říct, že jde o opravdu rozšířený jev. Byla by to pro Čínu velká rána, kdyby tyto produkty byly staženy z evropských a amerických trhů?

Nikdo nechce poškodit blaho občanů Číny. Těm, kteří vedou kampaň proti nucené práci, jde ve skutečnosti o prosazování zcela základních principů evropských hodnot a principů Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů. Co se ale týče dopadů na čínskou ekonomiku, musíme oddělit zájmy lidí od zájmů státu.

Pokud byste na pracovníky, kteří vytvářejí výrobky určené k dovozu do Evropy, uplatnili skutečná dovozní opatření a dodržovali byste stejné zákony, které se vztahují na pracovníky a povinnosti zaměstnavatelů v celé Evropě, mělo by to velký dopad už jen kvůli relativně nedávnému rozvoji všech globálních dodavatelských řetězců zasahujících do ujgurského regionu.

Některé podniky se tak obávají, že by se zkomplikovalo hledání nových alternativních zdrojů a že by to pro ně mohlo znamenat zvýšení nákladů. Nechce se mi ale věřit, že by dnes někdo s vážnou tváří mohl tvrdit, že najít alternativní zdroje je příliš velký problém a že bude v práci vesele pokračovat, aniž by zkoumal, zda jeho obchodní model není v 21. století založen na zotročování lidí.

Dopady zákazů nebo sankcí, po kterých voláte, by ale nemusela přijmout veřejnost. Lidé jsou přece jenom již dnes nespokojeni s tím, jak světové ekonomiky zasáhly sankce uvalené na Rusko.

Pro politiky může být bolestivé zajistit občanům dobrou životní úroveň, která je povinností jak politických činitelů, tak i těch, kteří jsou zodpovědní za hospodářskou regulaci a obchodní politiku. V první řadě by ale politici měli svým voličům vysvětlit, že pokud jste členy ILO, zavázali jste se k dodržování základních pracovních norem, které nepřipouštějí toleranci nucené práce.

Obchodování se sexem, s pracovní silou nebo dětskou prací jsou trestné činy a nevěřím, že by se nějaký evropský občan, spotřebitelská skupina či podnikatelé ptali, proč by jejich země nemohla přímo využívat dětskou práci nebo proč by nemohla dovážet věci, které byly v jiných zemích vyrobeny za využití dětské práce, když je to vlastně levnější. Ne, řekli by, že taková možnost neexistuje.

V obchodních modelech je nutné přesné nacenění rizik a všechna rizika jsou přirozeným principem toho, jak se obchoduje. Mnoho světových ekonomických rozhodnutí nicméně nekalkulovalo s rizikem, že se ruská agrese změní v mezinárodní zločin agrese na území jiné země, přestože jsme byli varováni děním na Krymu.

Jaké je tedy řešení?

To, jak byla Evropa zasažena, je lekce. Kdyby měla diverzifikovanější energetickou strategii, tato rána by pro ekonomiky a životní úroveň lidí byla menší. Řekla bych, že další na řadě je Čína: otevřeně mluví o potřebě získat Tchaj-wan a rozpoutat válku v Asii. Na globální dodavatelské řetězce bude mít jednoznačně dopad i to. Už nyní by tak měly být zavedeny sankce, protože čím dříve, tím lépe.

Obhájci lidských práv jsou přesvědčeni, že se jim ty, kteří rozhodují, podaří k takovému kroku přesvědčit. Je totiž důležité, aby se každý politik připravil třeba tím, že podnikatelům poradí, a pokud to bude možné, učiní i opatření k tomu, aby obchod v zemi nebyl tolik závislý na dovozu výrobků, u nichž je prokázáno, že byly vyrobeny nucenou prací podporovanou státem.

Povinností politiků je vysvětlit lidem, že tento druh ekonomické bolesti, kterou zažívají či zažijí, lze snížit rozmanitostí dodávek a nalezením alternativních zdrojů, ke kterému by mělo dojít spíše dříve než později. Vlastně co nejdříve.

A jak na situaci ohledně nucené práce dosud reagovaly například USA? Fungují jimi zavedená opatření?

V USA platí od roku 1930 zákon, jehož dodržování se ale prosazovalo jen málo a bylo zapotřebí stížností zvenčí. Neexistovalo tedy žádné proaktivní vládní vyšetřování a musely se obvykle ozvat odbory nebo skupiny bojující za pracovní práva. Nesmíte podle něj však do USA dovážet nic, co bylo vypěstováno nebo vyrobeno dětskou prací, prací odsouzenců nebo nucenou prací.

Změna přišla až v roce 2015, kdy ze zákona byla odstraněna skulina, pod kterou jednotlivé případy často spadaly a podle které tento zákaz platil v případě, kdy tržní podmínky neztěžovaly nalezení alternativy. Je nicméně smutné, že to trvalo tak dlouho.

V roce 2020 byl přijat zvláštní zákon nazvaný Uyghur Forced Labor Prevention Act (UFLPA), který zavádí „vyvratitelnou domněnku“, podle které je předpokládáno, že dovážené výrobky spjaté s oblastí Sin-ťiang byly vyrobeny nucenou prací, pokud dovozce nemůže předložit jasné a přesvědčivé důkazy, že tomu tak není. Za prvních osm měsíců od svého zavedení zákon zastavil dovoz výrobků v hodnotě více než 900 milionů dolarů.

Spojené státy tak v podstatě alespoň nějak uspěly, není to ale dost. Například americké skupiny bojující za práva pracujících, proti obchodování s lidmi nebo proti otroctví neustále volají po lepších datech. Celní úřady v USA zveřejňují pouze údaje o přepravě lodí, ale nic o letecké přepravě, o přepravě kamiony nebo po železnicích z Kanady a Mexika. Existují tedy obrovské mezery ve sledování a analyzování toho, co se s dovozem děje.

A Evropa?

Evropa dnes žádná efektivní opatření nemá. Nemůže se ale spoléhat na to, že práci, kterou by měly odvést jednotlivé podniky, za ně udělá někdo jiný. Firmy musí znát podmínky ve všech oblastech, se kterými jsou spjaté, a ne jen ty, které se týkají jejich domovských zemí.

Vlády nemohou stíhat evropské podniky za porušování lidských práv nebo pracovních norem v zahraničí. Evropská komise proto rozhodla, že musí zavést nový zákon. Jeho návrh ale nedostatečuje k tomu, aby doopravdy řešil to, co je potřeba, nebo to, co by měl skutečně odpovědný podnik dělat.

Proč myslíte, že se nepodnikly další kroky? Je to všechno o penězích?

Ano. V moderním světě jsou to právě podniky, kdo vytvářejí ekonomické výsledky, a tak se lidé spoléhají na odpovědný obchod a podnikání. Skupiny na ochranu lidských práv by nikdy nepožadovaly, aby se vlády nestaraly o to, aby v jejich zemi bylo možné podnikat, a aby dusily podnikatelské aktivity. Otázkou však je, co je svobodného a spravedlivého na trhu, kde jsou části dodavatelských řetězců závislé na zotročování jiných.

Samozřejmě chápeme, že vlády jsou unavené a řeší ruské sankce. Když tento problém ale odloží na později, bude to pro jejich podniky bolestivější a na pověsti jejich zemí i jejich podnikatelské komunity to zanechá mnohem větší skvrnu.

Na závěr bych se Vás ještě chtěla zeptat na dnešní situaci Ujgurů. Řekla byste, že se jim a jejich problémům nyní dostává více pozornosti než před lety? A mění se díky tomu jejich situace k lepšímu?

Má organizace Uyghur Human Rights Project zveřejňuje zprávy o situaci Ujgurů takových 17, nebo 18 let. Tyto zprávy čte ovšem jen velmi málo lidí. Byli jsme nicméně aktivní a protestovali jsme proti diskriminaci, vyvlastňování půdy i proti vraždám politických vůdců. Lidé, kteří emigrovali nebo byli nuceni uprchnout a nyní žijí v exilu, pak mimo Čínu vyvíjeli velkou aktivitu, aby se nezapomnělo na utrpení jejich lidu.

V takto rušném světě je těžké upoutat pozornost a například v letech 2016 a 2017, kdy začaly hromadné útěky, byla řada novinářů z Číny vyhozena za reportování o tamní situaci, které nezapadalo do čínské propagandy vytvářené tamní vládou.

Tehdy to mělo získat více pozornosti, ale na přelomu roku 2017 a 2018 už si kdokoliv, kdo se nazýval expertem na Čínu, nebo každý, kdo se zajímal o mezinárodní dění, byl velmi dobře vědom toho, že v Číně dochází k opravdu hrozným zločinům a k porušování lidských práv.

V 21. století by o tom měl vědět každý a ujgurské krizi by se měla věnovat větší pozornost. Existují Ujgurové, kteří mluví všemi světovými jazyky a najdeme je v mnoha zemích světa. Integrují se do hostitelských zemí, stále se ale považují za exulanty, protože se nemohou vrátit domů. Kdyby se vrátili domů, byli by zatčeni.

Procházejí si něčím, co si během komunistického režimu prožívalo i Československo. Češi znají taktiky režimu, který vyvíjí tlak na své občany dokonce i v momentě, kdy nikoho nezatkne, nemučí a nepopravuje. Stejně jako oni tehdy, i Ujgurové po celém světě dnes trpí třeba syndromem přeživšího kvůli rodinám, které v Číně nechali.

Na konferenci jste zmínila právě to, že je potřeba myslet i na traumatologickou péči pro Ujgury. Zatím se o toto téma lidé tedy příliš nezajímají?

Několik ujgurských skupin v tomto duchu na dobrovolné bázi spolupracuje. Snaží se vytvořit určitou informační osvětu a chtějí dát Ujgurům vědět, že existuje název pro to, co cítí – trauma, stres, zármutek, nevyřešený zármutek, či dokonce dlouhodobý nevyřešený zármutek. Pomáhají jim pochopit, že tohle všechno má dlouhodobý vliv na jejich zdraví, na jejich rodinné vztahy i na jejich schopnost fungovat.

Tomuto procesu ale neříkáme uzdravení, protože jak se můžete zotavit z něčeho takového? Říká se, že zármutek je celoživotní zkušenost. V tomto případě je ale navíc ještě nevyřešený, protože lidé například nevědí, co se stalo jejich rodinným příslušníkům, a mají noční můry o mučení nebo znásilňování ve věznicích.