Článek
Pro Aidena Aislina, ukrajinského námořníka narozeného ve Velké Británii, začala válka o půlnoci z 23. na 24. února. Probudil se, aby nastoupil na hlídku do blátivého zákopu v přední linii. V té době byl jedním z hrstky britských bojovníků zařazených do ukrajinské 36. brigády námořní pěchoty, kteří hlídali frontovou linii s Ruskem kontrolovanou Doněckou lidovou republikou.
„Nejprve byla noc tichá. Ale ve dvě hodiny ráno, zrovna, když jsem hrál nějakou hru na svém telefonu a poslouchal rádio – to v minometné jednotce děláme vždycky – zaslechl jsem pracovat raketomet Grad,“ popisuje Aislin pro The Telegraph. „Říkal jsem si, že to není normální dělostřelectvo. Znělo to jako rakety Grad, a navíc silně, jako plná salva. Rozhodl jsem se probudit velitele a říct mu, co se děje,“ dodává.
Jako z filmů o první světové válce
O dvě hodiny později už sami nastavovali minomet a stříleli na protivníka. Rozpoutal se boj: A nikdo už nepochyboval o tom, že Rusko střílí právě z raketometu Grad. Ze zbraně s obrovským ničivým potenciálem, která se na frontové linii Donbasu nepoužívala už léta. „Slyšeli jsme, jak celá frontová linie žije. Všude jen těžké dělostřelectvo. Bylo to jako něco z těch filmů o první světové válce,“ vzpomíná mariňák.
Přestože Rusové stříleli nepřesně, do týdne po zahájení invaze donutili Aislina i další ukrajinské vojáky ustoupit do Mariupolu a připravit se na obléhání. Ruské síly postupovaly z východu i západu a bylo jasné, že město bude brzy obklíčeno. Když k tomu nakonec skutečně došlo, mariňákům nezbylo než se uchýlit do tří dostupných „pevností“: Ocelárny Azovstal, přístavu, který držela 56. motorizovaná brigáda, a hutního podniku. Právě do toho se nakonec schoval i Aiden Aislin.
„Na rozdíl od vojáků z Azovstalu jsme neměli přístup k moři ani k hlubokým tunelovým systémům. Dostupné bunkry byly v nejlepším případě sotva pět metrů pod zemí,“ vysvětluje Aislin, v čem spočívala hlavní nevýhoda jím vybraného úkrytu. Když pak ruský nálet zasáhl jejich hlavní zásoby zbraní, bylo jasné, že v továrně už dále zůstat nemůžou.
Válka v obrazech
Ukrajinští vojáci se přibližují k Chersonu a připravují se na ofenzivu s cílem osvobodit město, jež po únorové invazi dosud okupují Rusové. Lidé, kteří neutekli, čekají na blížící se bitvu.
„Někteří mariňáci se v nastalém chaosu dokázali dostat do Azovstalu. Většině z nás ale nezbylo než se vzdát,“ přiznává muž s britskými kořeny. Dvanáctého dubna, po osmačtyřiceti dnech téměř nepřetržitého boje, tak složilo zbraně 700 až 1000 přeživších z brigády.
V zajetí ruských sil
Aislin toho dne upadl do ruského zajetí. Byl převezen do Doněcku a vybrán k výslechu, který z velké části sestával z dvouhodinového bití policejním obuškem, během nějž upadl do bezvědomí. „Zeptali se mě, jestli jsem věřící a jestli chci rychlou, nebo krásnou smrt,“ vzpomíná. „Pak se na mě jeden muž obrátil a říká mi: ‚Viděl jsi, co jsem udělal?‘ Přiznal jsem, že ne, tak mi ukázal na rameno,“ říká Aislin. „Podíval jsem se a viděl ránu, ze které vytékala krev. Ten muž mě bodnul,“ popisuje, jak se jeho mozek přepnul do režimu přežití.
Přežít pro mariňáka znamenalo podřídit se drobným rituálním ponížením: ať už šlo o zpěv ruské národní hymny nebo oslavování ruského prezidenta Vladimira Putina. Viděl umírat své spoluvězně a několikrát týdně byl také vytahován z cely, aby seděl před kamerou a hovořil s „novináři“. Věděl, co chtějí, a také jim to dal: Odmítl svou podporu Ukrajině a opakoval běžná ruská propagandistická tvrzení.
Aktuální vývoj na bojišti
Zima přinesla na ukrajinská bojiště nové podmínky, vrací se bahno. To ale nijak nezastavilo intenzivní střety na několika místech fronty. Například u Bachmutu, kde obě strany stejně nasazují téměř výhradně lehkou pěchotu.
„Nejvíc nepříjemný byl rozhovor s Grahamem Phillipsem,“ tvrdí Aiden. Phillips je britský bloger, který otevřeně a oddaně podporuje ruské válečné úsilí. „Prohlásil, že jsem žoldák, a tak se na mě nevztahují Ženevské konvence. Později se to stalo záminkou, aby mě – a další dva kamarády – odsoudili k smrti,“ myslí si s tím, že by bloger měl nést svou část odpovědnosti, a rád by jej nechal obvinit.
Nečekané propuštění
Aidenovo propuštění pak přišlo nečekaně: V září po diplomatických rozhovorech na vysoké úrovni, které částečně zprostředkovala Saúdská Arábie. Společně s dalšími zajatci Britovi zavázali oči, svázali ruce lepicí páskou a hodili jej na korbu nákladního auta. „Myslel jsem si, že nás vezou na popravu,“ svěřuje se. Po hodinové cestě se ale nakonec ocitl na letišti Rostov na Donu, kde ho společně s ostatními uvítala delegace saúdskoarabských úředníků. Za méně než osmačtyřicet hodin byl zpátky v Británii.
Se svou snoubenkou Dianou teď Aiden žije v hrabství Nottinghamshire a v dubnu plánují svatbu. Až válka skončí, rádi by se přestěhovali zpět na Ukrajinu; a bývalý mariňák by se chtěl stát novinářem. „Své ženě jsem slíbil, že už se do boje nikdy nevrátím,“ usmívá se.
Válka na Ukrajině očima českého velitele
Zážitky z frontové linie líčí tak detailně, že si člověk snadno představuje záběry, které přitom nikdy neviděl. A kde fantazie nestačí, ukazuje Tango fotografie. Seznam Zprávy se znovu setkaly s českým bojovníkem na Ukrajině.
Jako válečný zajatec strávil Aiden Aislin celkem pět měsíců: Byl zbit do bezvědomí, pobodán, bylo mu vyhrožováno popravou a viděl umírat své spoluvězně. Přesto ničeho nelituje a vůči svým věznitelům chová jen malý hněv.
„Náš boj pomohl zbytku Ukrajiny. Rusko soustředilo své síly do Mariupolu, takže logicky muselo ztratit další místa. Třeba sever Kyjeva, který nedokázalo udržet,“ uzavírá Aiden s tím, že by si přál, aby Ukrajina válku vyhrála.
