Vzkaz z místa, kde pěstují nejlepší čaj: V Česku dostanete jen zbytky kvality

/Od naší zvláštní zpravodajky/

„Sbírej to pořádně. Utrhni stonek alespoň se třemi lístky. Vidíš, spodní je nejhrubší a my potřebujeme ty nejmenší, nejměkčí, co jsou úplně nahoře.“ Zápasím s košíkem, který mi sběračky čaje pověsily kolem hlavy. Ruce by tak měly zůstat volné pro pečlivé vybírání sytě zeleného cejlonského pokladu. Mezi letitými sběračkami jsem bez debat ta nejvíce neohrabaná.

Zeširoka se usmívající ženy ladně trhají drobné lístky a vhazují je do košíku, který jim (na rozdíl od toho mého) drží na zádech. Zatímco mně se povede nešikovně si zranit nohu o ostrý keř během prvních deseti minut, jim nedělá problém chodit po kopcovitých plantážích bosé.

Slavný cejlonský čaj se stále sbírá manuálně. „Jen takhle poznáš, jaké lístky jsou nejlepší,“ říká mi Saanvi, jedna ze zaměstnankyň Geragama Tea Factory ležící uprostřed ostrova poblíž Kandy.

Čaj je nejen v tomto koutě světa nepostradatelnou komoditou. A když udeří krize, bez újmy z ní nevyjde. Své o tom ví například Pákistán. Jeho vláda se snaží zmírnit ekonomické problémy i tím, že místní požádala snížit denní spotřebu čaje o jeden až dva šálky.

Pákistán je totiž největším světovým dovozcem čaje. Loni ho nakoupil v přepočtu za více než 14 miliard korun. Nízké devizové rezervy země – v současnosti dostačující na méně než dva měsíce veškerého importu – spustily naléhavou potřebu šetřit.

I Srí Lanka se řadí mezi světová čajová „nej“. V roce 1995 platila za předního vývozce čaje – obstarávala 23 procent světového exportu. Ještě před dvěma lety se umístila po Číně na druhém místě v příjmech z čajového exportu.

A je to bohužel cejlonský čaj, který trpí nejen současnou ekonomickou krizí, ale také válkou na Ukrajině či nerozumnými kroky vlády.

Jestli je téma, ke kterému má co říct kdejaký srílanský farmář, tak je to zákaz chemických hnojiv, se kterým minulý rok přišel prezident Gotabaja Radžapaksa.

Snaha stát se prvním 100% ekologickým producentem na světě se však vymkla kontrole. V ohrožení se tak ocitla nejen úroda čaje, ale také rýže, skořice či pepře. Nic, co by v aktuálně hrozící potravinové krizi ostrovu přidávalo na náladě.

Hnojiva a pesticidy patří spolu s vozidly a náhradními díly mezi klíčové importní produkty. Země však pocítila nedostatek cizí měny, a tak bylo nutné dovoz přiškrtit. Paradoxně si však Srí Lanka přizabila i jeden z hlavních zdrojů příjmů.

Gotabaja Radžapaksa, který se dostal k moci v roce 2019, sliboval dotovaná zahraniční chemická hnojiva. Pak ale obrátil – agrochemikálie prý tráví lidi. Byl přesvědčen, že jeho zákaz cejlonský čaj vzhledem k přirozeně nízkému obsahu chemikálií nijak neohrozí.

Odpor farmářů byl tak silný, že vláda zákaz zrušila. Napáchala však nenávratné škody. Vývoz čaje klesl na nejnižší úroveň za 23 let. Své udělala také válka na Ukrajině, která spolu s Ruskem představovala největšího odběratele cejlonského čaje.

„Před ekonomickou krizí jsme měli spoustu turistů. Češi patřili mezi ty, kteří sem jezdili nejčastěji. Byli jsme i schopni produkovat více čaje a prodávat jej,“ vzpomíná Saanvi na staré dobré časy. S příchodem krize se však k jejich čaji otočil zády i jeho největší zákazník.

„Nejvíce našeho čaje odebíralo Rusko. Kvůli krizi ale nesmíme exportovat a země se byznysu s námi vyhýbají,“ dodává. „A ano, nedává to smysl, byl by to způsob, jak vydělat peníze. Ale Rusko nás teď odmítá a my přišli o největšího kupce,“ říká. Její kolegyně doplňuje, že problémy s dovozem se staly kamenem úrazu i pro další továrny. „Nedávno tady musely zavřít třeba továrny na deštníky, protože neměly z čeho vyrábět,“ dodává.

Jako by válka na Ukrajině a zpackaný zákaz chemických hnojiv nestačily. Geragama Tea Factory, stejně jako spousta dalších podniků a místních rodin, se dostala do začarovaného kruhu.

Když nejsou peníze, není ani nafta. Když není nafta, nefungují stroje na zpracování čaje. A když nejedou stroje, nemá smysl posílat zaměstnance do práce.

„Když vypadne elektřina, sběrači prostě dostanou volno. Neplacené. Dříve si vydělávali hezké peníze, teď jejich práce není tolik potřeba,“ říká Saanvi. Hned ale doplňuje, že vláda těmto lidem alespoň zařídila ubytování v okolí plantáží a školky pro jejich děti zdarma.

„Za neodpracované dny lidé nemůžou dostat peníze. Naše stroje fungují na naftu, s jejím nákupem je tu ale také problém. Nasbíraný čaj se musí hned zpracovat. Takže když není proud, nemá smysl nutit sběrače chodit po plantážích, nebyli bychom schopni dokončit celý proces. Kdybychom alespoň měli dostatek nafty na nahození generátoru pro zajištění elektřiny, dalo by se to, ale momentálně je problém i s tímto,“ popisuje, jak jinak než s úsměvem, Saanvi.

Dvě sběračky čaje, které nás doprovází, mezitím nasbíraly půl koše jasně zelených lístků. Myslím na všechny ty zahraniční reporty o porušování základních práv místních zaměstnanců, minimálních platech a strašlivých životních podmínkách. Tyhle ženy ale vypadají tak spokojeně, že mě chtě nechtě napadá, nakolik je to, co vidím, upřímné.

„Pracujeme denně osm hodin. Začínáme okolo osmé ráno, kdy jdeme na plantáž a probíráme se keříky. Končíme před pátou, každý den. Ano, tuhle práci máme moc rády,“ drmolí sběračky sinhálsky a zeširoka se usmívají. Moc se jim líbí dron, kterým natáčíme okolí.

Sběrači čaje během jednoho týdne projdou všech 400 hektarů zdejších plantáží. „Za ten týden stihnou vyrůst tyto malé lístečky. Jednou za 45 až 50 let je potřeba všechny keříky odstranit a zasadit nové rostlinky,“ vysvětluje Saanvi a ukazuje na drobounké lístky. Sběrači denně zvládnou posbírat 18 až 20 kilo čaje.

Když Saanvi vyprávím o cenách cejlonského čaje v českých obchodech, jen kroutí hlavou. Čajové sáčky prodávané u nás obsahují v podstatě zbytky toho, co je tady v této části světa považováno za kvalitní čaj.

„Cena čaje se vždy primárně odvíjí od jeho kvality. Když se ale zeptáte konkrétně na Dilmah nebo jinou značku, tak my vlastně nevíme, za kolik se prodávají. Na plantážích sklízíme prostě jen čaj různých kvalit, jsme producenti. Takový je zákon – producenti čaje nesmí zároveň vytvářet značku,“ vysvětluje mi Srílančanka.

„Pro sebe si můžeme nechávat jen tři procenta čaje, která tady sklidíme. 97 procent sklizně zabalíme a pošleme na aukci do Kolomba. Tam se rozprodá mezi jednotlivé kupce – Dilmah, Lipton, Darjeeling, kteří si pak čaj prodávají pod vlastní značkou,“ vysvětluje Saanvi.

Na Srí Lance je více než 1000 čajových továren. „My ani nevíme, která společnost si v aukci náš čaj koupí,“ dodává Saanvi.

Když si tak cejlonský čaj koupí zákazník v Česku, přímo tím nepodporuje srílanské sběrače a místní producenty.

„Vy v Česku si navíc ani nemůžete koupit to, co tady sklízíme. Dostává se k vám produkt zprostředkovaný přes jednotlivé firmy, které navíc nakupují čaje také z Číny, z Indie, od spousty dalších zemí a čajových továren. Potom jej zpracují, namixují a prodávají. Nakupují i čaje různých kvalit, které míchají dohromady. Těmto firmám nejde tak úplně o kvalitu, ale o profit,“ říká Saanvi a slova doprovází typicky srílanským kroucením hlavy ve tvaru osmičky.

Z plantáží se přesouváme přímo do fabriky. Nelze si nevšimnout, že je prakticky prázdná. U prvního výrobního stanoviště nejsou lidé, ale ani žádný čerstvě nasbíraný čaj.

„Ráno byl dlouhý výpadek proudu a nemáme tu naftu, takže se nepracuje. Naši zaměstnanci tak dnes mají neplacené volno. Normálně tu bývá stovka zaměstnanců. Dneska je jich tu možná 20,“ vysvětlují místní.

Neplacená volna se tak odrazila i na výplatách. „Už nevyplácíme peníze za měsíc, ale za směnu, kterých mají lidé mnohem méně. Je tak samozřejmě složité si vydělat, když méně pracujete, jídlo je hrozně drahé, palivo, elektřina…“ dodává, aniž by to znělo, že by si jakkoli stěžovala.

Saanvi nám představuje celý příběh celjonského čaje a končí ochutnávkou toho nejlepšího, co ostrov nabízí. Zlatý a stříbrný čaj, k tomu kousek jaggery, který tu milovníci slazeného čaje přikusují před každým douškem. Plechovky s čaji si pak kupujeme i domů. Za 150 gramů toho nejlepšího necháváme asi pět tisíc rupií, tedy něco přes 300 korun. Pro zajímavost - 50 gramů zlatého čaje na internetu seženete i za 85 liber (přes 2 400 korun).

Když sedáme do auta a můj srílanský doprovod Šivanta se ptá na moje dojmy, přiznávám, že to vůbec nevypadá tak, jak jsem dle článků v médiích předpokládala. „Nevím, jestli to nebyla součást show, ale ty ženy na plantážích vypadaly opravdu šťastně,“ dodávám a tuším, že jsem si tu poznámku mohla odpustit.

Po nepříjemně dlouhé odmlce se Šivanta otáčí zpět na mě a v několika větách vlastně mimoděk vystihuje podstatu celé téhle srílanské krize.

„Víš, u nás je to jiné. Když nejsi spokojená s prací, myslíš, že máš nedostatečný plat nebo nevyhovující podmínky, nekritizuj, nenadávej a změň to. Když se ti to nelíbí, tak tu práci nedělej. Takhle jednoduché to je.“