Prohrané ukrajinské bitvy ukazují, na co ani smršť dronů nestačí

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nasazení dronů během války na Ukrajině představuje jeden z nejvýraznějších příkladů technologického pokroku v současných ozbrojených konfliktech. Bezpilotní stroje - využívané jak pro průzkum, tak pro útoky na techniku, na jednotlivé vojáky a v ruském podání opakovaně i na civilisty - se staly do značné míry symbolem této války.

Podle dostupných údajů mají být ukrajinské drony zodpovědné za 65 % zničených ruských tanků. A drony se také v průběhu posledního roku měly stát i hlavní příčinou zranění či úmrtí mužů a žen v blízkosti fronty.

Nejde přitom jen o útoky přímo na první linii. Dolety dnešních dronů se často pohybují kolem 30 kilometrů, a to ještě nepočítáme relativně nové techniky jako využití „mateřských“ létajících strojů, které jejich dolet ještě mohou prodloužit. Malé bezpilotní stroje tak dnes hrají klíčovou roli při narušování logistiky obou armád a minimálně komplikují a zpomalují neustálý tok materiálu a lidí k jednotkám přímo na „čáře“.

Ale i když o významu dronů nemůže být sporu, současná situace na frontě také jasně ukazuje, že tato technika sama o sobě nestačí a nedokáže nahradit mnohem tradičnější a méně vyzdvihované složky armády – konkrétně například pěchotu.

Doněcká fronta, kde Rusko aktuálně disponuje výraznou převahou v počtu vojáků, nabízí příklad toho, že samotné nasazení dronů nevyřeší zásadní nerovnováhu v „lidských zdrojích“. Ukrajinská armáda tu opakovaně ztrácí pozice, i když drony nasazuje ve větším rozsahu, propracovaněji a efektivněji než jakákoliv jiná dnešní armáda světa. Přibližuje se jí jen její protivník ve válce - armáda ruská. Jiné ozbrojené síly dnes s drony nemají srovnatelné zkušenosti.

Ukrajinci přesto opakovaně čelí situacím, kdy drony plní své úkoly, chybí ovšem něco – nebo spíše někdo -, kdo by protivníka dokázal na chvíli zadržet. Chybí dostatečně početná pěchota, která by udržela získané pozice.

Příkladem může být situace kolem nedávno invazními silami obsazeného městečka Selydove, důležitého obranného bodu v Doněcké oblasti. Obec, která před válkou měla zhruba 23 tisíc obyvatel, nakonec bránilo podle ukrajinských vojáků, kteří mluvili s reportérem CNN, pouhých 60 mužů. Přestože drony zpomalily postup ruských jednotek a způsobily jim značné ztráty, nedokázaly zabránit tomu, aby ruské síly město obklíčily a obsadily. Výsledek? Těžké ztráty na ukrajinské straně a ústup z dalšího klíčového postavení.

Někteří velitelé na ukrajinské straně na tuto zásadní nerovnováhu upozorňují dlouhodobě. Jeden z dronařů v oblasti to pro CNN shrnul jednoduše: „Drony dokážou nepřítele zasáhnout, ale nedokážou držet pozice.“

Ruské velení, kterému na ztrátách nezáleží v míře, jenž by v západních státech veřejnost šokovala, jednoduše a efektivně využívá své převahy v počtu mužů na frontě. Nevytváří žádné složité taktiky či postupy, jednoduše se tlačí dopředu, jak to jen situace dovolí, aby se alespoň část mužů pod jejich velením dostala přes baráž dronů až k ukrajinským pozicím.

Doněck je tak dobrým příkladem toho, co dnes drony nezvládnou. Vojáci na obou stranách se naučili pohybovat v otevřeném terénu jen co nejkratší dobu, vyhledávat úkryty s dobrým krytem shora, používat (v některých případech) prostředky elektronického boje a řadu dalších postupů, jak účinnost nových zbraní omezit.

Důležitou roli hraje tak i počasí. Rusové k útokům často volí mlžné dny, kdy drony těžko hledají na zemi své cíle. Někteří ukrajinští velitelé se tak obávají, že nastávající zima, a s ní přicházející špatné počasí, bude nahrávat spíše ruské armádě.

Na první pohled by „břečka“, která už se objevuje na bojišti, měla komplikovat útočení. Dokud země zcela nezmrzne, terén bude méně schůdný než během léta a podzimu. Ale větší roli může hrát možná spíše to, že zimní počasí omezí možnosti nasazení ukrajinských dronů. Zimní měsíce by tak mohly být pro ukrajinské vojáky velmi náročné.

Historická zkušenost navíc ukazuje, že vliv technologických novinek je omezený. Každá válku změnila, ale člověka na bojišti plně nenahradila. Tanky, letectvo nebo jaderné zbraně kdysi vyvolávaly podobné naděje na revoluční změny ve vedení války, vždy se však ukázalo, že vítězství závisí na kombinaci techniky a lidí.

Podobně drony nenahrazují vojáky, ale spíše rozšiřují jejich schopnosti a vytvářejí nové taktické možnosti. Odborníci tak opakovaně zdůrazňují (jeden příklad), že drony jsou pouze doplňkem, který musí být integrován do širší strategie.

Také nejspíše nebude pravdou, že by díky dronům mohly armády „zeštíhlit“. Provoz dronů vyžaduje nejen vycvičené operátory, ale i logistiku, která zahrnuje údržbu, přepravu a ochranu zařízení před elektronickými protiopatřeními nepřítele.

Jak uvádí ve své nedávné eseji Jack Watling z think-tanku RUSI i na základě svých zkušeností z Ukrajiny, automatizace má na armády vlastně opačný efekt: jejich zavedení spíše zvyšuje nároky na počet vojáků a specialistů. Může se zdát, že vypuštění dronu je vlastně jednoduchá operace, která mnoho nevyžaduje, ale úspěšný dronařský tým na Ukrajině se skládá z vícero specialistů a jejich spolupracovníků, kteří potřebují vozidla, bezpečný úkryt, ochranu – a také spoustu peněz na materiál.

Drony umožňují vést boje s bezprecedentní „masovou přesností“, ale samy o sobě nemohou nahradit vojáky v poli. Jejich „práci“ ovšem pochopitelně ovlivní – a dost možná třeba tím, že bojiště ještě více vyprázdní.

Jedním z důsledků technologických změn je postupné snižování „hustoty“ vojáků na bojištích. Tento trend, viditelný na Ukrajině, vychází z dlouhodobé historie válek, kdy se díky rostoucí ničivosti zbraní a zlepšené koordinaci vojáci na frontě postupně více rozptylují.

Ve srovnání s první světovou válkou je rozdíl obrovský. Na západní frontě roku 1916, v předvečer bitvy na Sommě, stálo na každé straně několik tisíc vojáků na kilometr frontové linie.

O necelých třicet let později, během druhé světové války, každý kilometr evropských front bránilo od několika set mužů do zhruba dvou tisíc. Na východní frontě byla hustota obecně nižší než na západní.

V ukrajinské válce se hustota nasazení mužů pohybuje podle odhadů řádově v nižších stovkách na kilometr fronty. Odhady jsou pochopitelně nepřesné, protože ani jedna strana nedává veřejně k dispozici přesné informace, ale pohybují se zhruba od 120 mužů na kilometr na začátku války po nějakých 500 mužů (plus minus nějaká stovka) v létě 2024.

Obecně se uvádí, že trend snižování počtu vojáků na frontě je částečně důsledkem technologického vývoje. Moderní arzenál umožňuje útočit na velké vzdálenosti a ničit cíle s vysokou přesností, aniž by se tomu dalo spolehlivě zabránit. Více mužů či techniky na jednom místě pak tedy vytváří jen lákavější cíl a větší potenciální ztráty.

Výsledky konfliktů jsou tak více než kdy dříve závislé na efektivním využití techniky a taktiky. Podobné trendy byly pozorovány i během arabsko-izraelských válek či války v Zálivu, kde hustota nasazených jednotek dál klesala. Technologie sice umožňuje snižovat počet vojáků na frontě, ale vyžaduje vysokou úroveň koordinace a moderní vybavení.

Nižší počet mužů na frontě vytváří nové problémy. Řídce obsazené linie by mělo jít snáze prolomit, zejména v členitém terénu, kde je obtížné vzniklé mezery rychle „zalepit“.

Alespoň tedy teoreticky – ve skutečnosti nic takového na Ukrajině nepozorujeme. Válka se tu naopak změnila ve vyčerpávající opotřebovávací boj, kde úspěch alespoň pro tuto chvíli přináší jednoduše početní převaha. V počtu dronů, granátů, bomb a hlavně mužů.

Proč vlastně boje nejsou „dynamičtější“, je tak otevřená otázka. Možná, že je bojiště nakonec skutečně tak „průhledné“, pod tak dobrým dozorem, že je obtížné překvapit protivníka. Možná, že ani jedna strana nemá dost vybavení a zkušených mužů (včetně velení), aby dokázala kompetentně provádět náročnější manévry nutné k prolomení obrany posílené roji kamikadze dronů. Nebo jsou důvody ještě úplně jiné.

Ale vývoj na Ukrajině jasně ukazuje, že drony dnes sice představují velmi dobrý „multiplikátor“ – dokážou armádě výrazně pomoci dělat některé věci lépe –, ale bez pěšáků se moderní válka stále neobejde. Byť je právě kvůli dronům jejich pozice extrémně nebezpečná. Ještě nikdy dříve se jednotliví muži nestávali terčem útoků často i několika malých, rychlých, přesných, a přitom smrtících létajících strojů.

Skutečnost, že obě strany (ve větší míře pochopitelně ta ukrajinská, ale nově zřejmě i ruská) mají problém přesvědčit dostatek mužů, aby se k pěchotním oddílům přidali, z tohoto pohledu není nijak překvapivá. Zároveň se také nabízí otázka, jak by si v podobné situaci vedly západní armády, které problémům s náborem čelí dlouhodobě.