Pavel nemluví jako politik a někdy naráží, říká analytička ze summitu NATO

/Od zvláštního zpravodaje ve Vilniusu/

„Pokud nebudeme mít realistický pohled, budeme mít velká očekávání, která skončí zklamáním,“ říká pro Seznam Zprávy analytička Pavlína Janebová o litevském summitu NATO.

Oceňuje proto přístup českého prezidenta Petra Pavla, který se podle ní na summitu vymyká. „Je vidět, že má prezident Pavel vhled do těch vojenských záležitostí, což považuju za výhodu pro Česko.“ Podle Janebové ale ostatní politici někdy jeho výroky nepřijímají dobře.

Pavlína Janebová je ředitelkou pro výzkum v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO). Odborně se zabývá českou zahraniční a evropskou politikou a vztahy mezi středoevropskými státy. Summitu přihlížela přímo ve Vilniusu.

Jak se podle vás letošní summit zapíše? Vypadá to, že bude úspěšnější než ten pověstný z roku 2008 v Rumunsku.

Myslím si, že úspěšnější určitě je. Na druhou stranu očekávání, která s ním byla spojená, byla obrovská. Tak velká očekávání nebyla úplně na místě, nebyla realistická a nedalo se očekávat, že Aliance přijme Ukrajinu hned, nebo že jí stanoví termín přijetí.

Situace na Ukrajině je nestabilní a nikdo neví, jak dlouho válka ještě potrvá. Spojencům se ale podle mě podařilo demonstrovat, že se dokážou shodnout na pokračování podpory Ukrajině. I v závěrečném komuniké se úplně jasně píše, že budoucnost Ukrajiny je v NATO. To bych považovala za pozitivní výsledek.

Takže myslíte si, že ta ukrajinská delegace neodejde nějak výrazně rozčarovaná? Mluvíme spolu ve chvíli, kdy probíhá první Rada NATO-Ukrajina. Prezident Zelenskyj před začátkem řekl, že výsledek summitu má do ideálu daleko, ale ocenil mj. příslib nových balíčků vojenské pomoci.

To, co by ukrajinská strana pravděpodobně považovala za ideální, je daleko od toho, co je možné v Alianci s 31 členskými státy dosáhnout. Dobře se k tomu teď vyjádřil (litevský) ministr zahraničních věcí Gabrielius Landsbergis, který řekl, že na té samotné deklaraci – jakkoli je důležitá – nezáleží tolik jako na následných krocích.

To byl ten problém, který nastal v Bukurešti. Proběhla nějaká deklarace, ale ta se nepromítla do reality a nenásledovaly kroky, které by zabránily dalším agresivním akcím Ruska. Teď je zásadní skutečně pokračovat v podpoře Ukrajiny. O tom svědčí i další avizované balíčky i Rada NATO-Ukrajina.

Litevský ministr také řekl, že vnímá tento summit ve Vilniusu jako most pro summit ve Washingtonu, jenž proběhne příští rok. Tam by už závazky vůči Ukrajině mohly být zase konkrétnější.

Konkrétní věcí je tedy nově zřízená Rada NATO-Ukrajina, která ve středu poprvé zasedá. Co si pod tím představit? Mluví se o „novém, silném politickém nástroji“, bližším vztahu…

Je to právě o tom, že bude fungovat stabilní komunikační kanál, který je přímo určený k vzájemné komunikaci a výměně informací, předávání zkušeností a podobně.

Například polský prezident Andrzej Duda dnes závěry summitu ohledně Ukrajiny zkritizoval jako „naprosto nedostačující“. Varšava i pobaltské státy měly velká očekávání, západní státy ale byly daleko zdrženlivější. Dopadl tedy summit tou nejméně „bolestivou“ variantou?

Přemýšlím, jestli historicky proběhlo nějaké velké mezinárodní jednání, na kterém by všichni byli spokojení a nedošlo by tam k žádným kompromisům… Už jsem zmínila, že očekávání nebyla od některých aktérů nastavena úplně realisticky. Ale hodnotila bych summit spíš jako ten s lepšími výsledky, i když pod očekáváními, pravděpodobně i těmi českými, je to ale něco, s čím lze dál pracovat.

Nepoznamenalo to jednotu v Alianci, nezdůraznilo se dělení Východ-Západ? Vyjednávalo se až do poslední chvíle.

Není to úplně překvapivé, protože samozřejmě čím jsou státy geograficky blíž k Ukrajině, tím víc je a jejich národní zájmy Rusko ohrožuje a téma je pro ně důležitější. Vidíme, že státy v čele s Litvou, Polskem, Českem se snaží vkládat hodně politického úsilí do přesvědčování západních států.

Je důležité v tomto úsilí nepolevovat. V západní Evropě proběhne hned několik voleb a dá se očekávat, že by tam z různých důvodů mohl oslabit závazek politické podpory Ukrajině. Volby budou příští rok i ve Spojených státech a ty do NATO přispívají daleko nejvíc prostředků a jejich hlas v Alianci je významný.

Jak hodnotíte litevskou organizaci summitu? Pro malou zemi to byla obrovská organizační výzva…

Myslím si, že navzdory tomu, jak malá země Litva je, to zvládli perfektně. Bylo ale vidět, že hlavní město velikosti Vilniusu naráží na některé svoje logistické hranice. Například nebylo možné sehnat taxík a na některá místa se nedalo kvůli uzavírkám dostat.

Na městě je ale vidět obrovská podpora Ukrajiny – všude jsou ukrajinské vlaječky a nápisy podporující zemi. Myslím tudíž, že Litva zvládla summit dobře, i když má nesrovnatelně nižší kapacity než Spojené státy, kde bude summit příští rok.

Co ze summitu vyplývá pro Českou republiku?

Musíme pracovat na tom, aby se míra podpory Ukrajiny v rámci Aliance udržela. To znamená spolupracovat s těmi státy, které to mají nastavené podobně čili baltské státy a Polsko.

Petr Pavel tu měl ve funkci českého prezidenta premiéru. Když jsem se dopoledne koukal, jak státníci přicházejí do jednacího sálu, většina z nich konverzovala a bavila se, a Petr Pavel si mezitím procházel materiály a dělal si poznámky. Jakou roli v jeho účasti na summitu podle vás hraje dlouholetá zkušenost z vedoucí pozice v NATO? Pomáhá to nějak roli Česka?

Myslím si, že se prezident Pavel projevil jako člověk, který skutečně má vojenskou zkušenost. To se odráží v některých jeho výrocích a ukazuje se jeho kvalifikovanost. Ta ovšem někdy naráží na ne úplně dobré politické přijetí, protože Pavel říká věci tak, jak by je třeba politik neřekl.

Narážím teď na jeho řeč na místním fóru, kde řekl, že je potřeba realisticky vnímat, že okno příležitosti pro ukrajinské územní zisky se do konce roku víceméně uzavře. To pak v ukrajinských médiích vzbudilo negativní reakce, což už se stalo i v minulosti.

Když mluvil na Mnichovské bezpečnostní konferenci a relativizoval pravděpodobnost vojenského prosazení návratu ukrajinských hranic do podoby z roku 1991, zkritizoval ho tehdy ukrajinský ministr zahraničí.

Je tedy vidět, že má prezident Pavel vhled do těch vojenských záležitostí, což považuju za výhodu pro Česko. I na zdejším fóru bylo vidět, že jeho přijetí bylo fenomenální. Připadalo mi, že je jednou z politických celebrit, kterých se tu objevila řada.

Zároveň ale ta jeho upřímnost a vojenštější vidění konfliktu mohou narážet na nějaké hranice.

Myslím si, že takový přístup je spíš dobrý, protože je zapotřebí se na věci dívat realisticky. Pokud nebudeme mít realistický pohled, budeme mít velká očekávání, která skončí zklamáním.

Pak je tu ještě maďarský Viktor Orbán, kterého vlastně v předvečer summitu vyšachoval ze strategie „nepustit Švédsko do NATO“ turecký prezident Erdogan a vzal mu svým souhlasem vítr z plachet. Budou teď Orbán s Erdoganem závodit o to, kdo dá dřív Švédsku zelenou, aby nebyl poslední? Co ještě může Orbán oddalováním vyhandlovat?

Maďaři zdržováním ratifikace vstupu Švédska do NATO reálně nemůžou vyhandlovat nic. Převládající názor mezi experty je ten, že se prostě vytáčí, jako to dělají v řadě jiných oblastí. Viktor Orbán se tím snaží zvýšit politickou váhu Maďarska.

Už ale bylo dlouhodobě jasné, že jakmile vstup Švédska povolí Turecko, Maďaři nebudou mít v úmyslu věc dál blokovat. Hlasování už zařadili na relativně blízkou schůzi parlamentu. Neměl by to už být zásadní problém.

Původně se předpokládalo se, že by mohlo Švédsko vstoupit do Aliance už na summitu ve Vilniusu. Znamená ten další, zřejmě kratší, odklad nějaký vážnější problém? To, že prezident Erdogan hrál až do poslední chvíle.

Musíme si uvědomit, že schválení vstupu Švédska, ten průlomový okamžik těsně před začátkem summitu, je jeden z hlavních úspěchů celé akce ve Vilniusu. Dává tomu pozitivní obraz. Když budu spekulovat, je pro tu image možná lepší, že se to stalo až v pondělí, a ne už před několika měsíci.