Pátrání po barvě cennější než zlato. Tajemství je v míchání šnečího slizu

Kdo by řekl, že barva může upevňovat moc starověkých říší, ohrozit osud vládců nebo naopak posilovat jejich moc. Egyptská královna Kleopatra jí byla natolik posedlá, že ji používala na plachty své lodi. Někteří římští císaři naopak nařídili odsoudit k smrti každého, kdo bude - kromě nich - přistižen při jejím nošení.

Tyrský, nebo také královský purpur býval nejdražším produktem ve starověku, připomněla britská stanice BBC. Podle římského ediktu vydaného v roce 301 našeho letopočtu měl hodnotu více než trojnásobku jeho váhy ve zlatě. Ti nejprivilegovanější používali tuto nachovou barvu jako symbol síly, suverenity a peněz.

Starověcí autoři si dávali záležet na přesném odstínu: sytě červenofialovém, jako u sražené krve, s černým nádechem. Díky své jedinečně intenzivní barvě a odolnosti vůči vyblednutí byl tyrský purpur zbožňován starověkými civilizacemi v jižní Evropě, severní Africe a západní Asii.

O jeho rozšíření se postarali Féničané, po jejich městě Týros dostal pigment jméno. Dnes už ale nikdo neví, jak ho vyrobit. Propracované receptury na jeho přípravu se ztratily v 15. století.

Něco se ale přeci jenom ví. Je známo, že pigment se získává z hlenu, který produkují mořští plži. Šlo o sekrety ze tří druhů, z nichž každý vylučuje jinou barvu - ostranky purpurové, ostranky jaderské a nachovce krvavého. Plži se sbírali ručně na pobřeží nebo pomocí pastí, následně se z nich získával sliz.

Tady ale znalosti končí. Dostupné legendy o tom, jak se bezbarvý hlemýždí sliz proměnil v barvivo, jsou vágní, protichůdné a někdy zjevně pomýlené. Například filozof Aristoteles tvrdil, že slizniční žlázy pocházejí z hrdla „fialové ryby“. Barvíři byli navíc vždycky velkými tajnůstkáři – každý výrobce měl svůj vlastní recept a složité, vícestupňové receptury se bedlivě strážily.

„Získat tuhle barvu opravdu není snadné,“ říká Ioannis Karapanagiotis, profesor konzervační chemie na Aristotelově univerzitě v Soluni. Vysvětluje, že tyrský purpur se liší od jiných barviv, u kterých se pigment vyskytuje už v samotné surovině, například v listu. Sliz z mořského plže obsahuje chemikálie, které se teprve musejí na barvivo přeměnit, a to za správných podmínek. Mnoho důležitých podrobností z výrobního procesu přitom zůstalo zapomenuto.

Zánik výroby se často spojoval s dobytím Konstantinopole osmanskými vojsky v roce 1453. S pádem Byzantské říše se vytratil i tyrský purpur. Za jeho zmizením ale mohly být i jiné faktory.

V roce 2003 vědci podle BBC narazili na hromadu ulit mořských plžů v místě starověkého přístavu v jižním Turecku. Celkově odhadli, že tato hromada odpadků datovaná do 6. století našeho letopočtu obsahovala asi 300 metrů krychlových, což odpovídá až 60 milionům jedinců. Je to pochopitelné - každý měkkýš obsahoval jen malé množství slizu a na výrobu pouhého gramu barviva jich bylo potřeba asi 10 tisíc.

Zatímco na dně hromady byly větší, starší exempláře, ty novější ve svrchních částech byly výrazně menší a mladší. Jedním z vysvětlení tedy je, že mořští plži se zkrátka lovili v takových množstvích, že nezbyli žádní dospělí šneci.

Přijít na to, jak se tyrský purpur vyráběl, se už několik let snaží Tunisan Muhammad Ghasán Nújra. Když se jednoho dne v září 2007 vydal na obvyklou polední procházku po pláži na okraji města Tunis, všiml si barevné skvrny – z prasklého mořského plže vytékala intenzivně červenofialová tekutina.

Nújrovi se vybavil příběh o tyrském purpuru, který slyšel ve škole. Pospíchal do místního přístavu, kde našel ještě více plžů, jako byl ten na pláži. Jejich malá spirálovitá tělíčka jsou pokryta hroty, takže často uváznou v rybářských sítích.

Když plže, které si odnesl domů, Tunisan rozlouskl a hledal živé fialové vnitřnosti, které viděl na pláži, neviděl nic kromě světlého masa. Dal všechno do tašky, aby to vyhodil, a šel spát. Do druhého dne se však obsah tašky proměnil a objevila se fialová barva.

Vědci už nyní vědí, že aby se chemické látky plžů dostaly z jejich bezbarvého stavu, je třeba je vystavit viditelnému světlu. Zpočátku se jejich sekrety změní na žlutou, pak zelenou, tyrkysovou, modrou a nakonec na odstín fialové, v závislosti na druhu plže. „Pokud tento proces provedete za slunečného dne, trvá tato transformace méně než pět minut,“ vysvětluje profesor Karapanagiotis.

Ve výsledku přitom nevznikne jednolitý tyrský purpur. Odstín se ve skutečnosti skládá z mnoha různých molekul pigmentu, které spolu reagují. Výsledné barvy tak mohou být různé.

Pro Nújru byl každopádně objev plžů jen začátkem mnohaleté posedlosti, jak znovu vypátrat postup starodávné výroby tyrského purpuru. „Moje žena byla zděšena tím zápachem, málem mě vyhodila z domu… Ale musel jsem pokračovat,“ popsal pro BBC.

Trvalo roky, než Nújra vyrobil své první práškové barvivo, a když to udělal, vyšla z toho bledá indigová barva. Během série pokusů a omylů nicméně postupně objevoval triky, které se podle jeho předpokladů mohly používat ve starověku – míchání sekretů všech tří druhů zmíněných mořských plžů, úprava kyselosti směsi, střídání vystavení slunečnímu světlu s tmou během přípravy nebo vaření jeho směsí po různě dlouhou dobu.

Jako měřítko Nújra většinou používal byzantské mozaiky zobrazující císaře Justiniána I. a jeho manželku Theodoru. Nakonec vyrobil pigmenty a barviva, o kterých si myslí, že se velice blíží pravému tyrskému purpuru.

„Ta barva je velmi živá, velmi dynamická. V závislosti na světle se posouvá a třpytí, stále se mění a hraje s tvýma očima,“ řekl Nújra. Své výrobky už vystavoval po celém světě, včetně Britského muzea v Londýně a Muzea výtvarného umění v Bostonu. Stal se také jakýmsi kulinářským expertem na recepty z mořských plžů.

V současnosti je tyrský purpur podle Nújry opět v ohrožení, kvůli hrozícímu vyhynutí. Mořští plži ubývají vlivem znečištění a změny klimatu. Nachovec krvavý, který dodává barvě načervenalý nádech, mizí z východního Středomoří. Ať už se tedy tyrský purpur konečně podařilo znovu objevit, nebo ne, snadno by mohl být znovu ztracen.