Past jménem Šojgu. Putin má důvody ho odvolat, ale nemůže si to dovolit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vztah Vladimira Putina a Sergeje Šojgua se rozhodně nejeví jako obyčejný vztah mezi podřízeným a nadřízeným, ba dokonce mezi všemocným diktátorem a poslušným vykonavatelem příkazů. Putina a Šojgua roky pojí něco, co by se dalo nazvat přátelstvím.

Kreml se léta chlubil fotografiemi ze společných dovolených prezidenta a ministra obrany. Opalovali se vedle sebe s holými hruděmi, pochutnávali si na snídani v malebných kulisách zasněžené Sibiře, lovili spolu ryby. A když se zrovna nemohli utrhnout z Moskvy, rozdávali si to na ledě s hvězdami ruského hokeje.

Šojgu už v 90. letech patřil k nejpopulárnějším politikům v Rusku. Renomé si vydobyl coby ministr pro mimořádné situace, který vždy vyrazil na místo, kde se něco děje. Možná i proto stál také u zrodu putinovské strany moci Jednotné Rusko.

A když se Putin po krátké medveděvovské pauze vracel do Kremlu jako prezident, vybral si ho jako ministra obrany. Šojgu těsně před anexí ukrajinského Krymu a začátkem války na Donbase reformoval ruskou armádu (více například zde). Mluvilo se o něm i jako o možném nástupci Putina.

Tahle „bromance“, jak vztah mezi oběma muži nazval bývalý zpravodaj agentury AFP v Moskvě Stuart Williams, ale zřejmě dostala trhliny. A to už před víkendovou vzpourou vagnerovců, jejichž vůdce Jevgenij Prigožin dlouhodobě tvrdě kritizoval právě především Šojgua.

O napětí mezi Šojguem a Putinem se začalo spekulovat po podivném videu z první poloviny června, které ukazuje, jak se prezident během setkání nečekaně od ministra odvrací. Šéf Kremlu pak nervózně přešlapuje na místě a zdá se, že je mu celá situace nepříjemná (psali jsme zde).

Williams si všímá, že už je to opravdu dlouho, co Kreml naposledy zveřejnil snímky dokreslující přátelství mezi oběma muži. Místo toho se obraz Šojgua omezil na „mumlavá hlášení Putinovi“ nebo „příjemce (zpráv) na obrazovce“.

Ruská invaze na Ukrajinu zkrátka zdaleka nenaplňuje původní ruské představy a Šojgu spolu s náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem, kterého také Prigožin tvrdě kritizoval, se nabízejí jako obětní beránci vhodní k vysvětlení tohoto neúspěchu.

Vzpoura Vagnerovy skupiny navíc odhalila slabost ruské armády uvnitř Ruska. Prigožinovi vzbouřenci bleskově obsadili víc než milionový Rostov na Donu, včetně velitelství klíčového pro invazi na Ukrajinu, a přiblížili se Moskvě.

„Velkým vítězem oné noci byl Lukašenko. Velkým poraženým Šojgu,“ měl jasno už o víkendu ředitel francouzského think tanku l’Observatoire zaměřeného na Rusko Arnaud Dubien, se kterým mluvila agentura AFP. Připomeňme, že běloruský prezident byl tím, kdo dohodu mezi Prigožinem a Kremlem o zastavení vzpoury zprostředkoval (více zde).

Šojgu se sice o bouřlivém ruském víkendu na veřejnosti neobjevil, ale hned v pondělí ho ruské vedení zapojilo do informační operace na obnovení důvěry, když ukázalo záběry jeho údajné návštěvy na Ukrajině. Ve stejný den ministr přihlížel Putinově projevu k vojákům.

Zdá se tedy, že Šojgu je - minimálně pro tuto chvíli - zachráněn.

„Ukazuje to, že zůstává v roli ministra obrany, že se ho Putin drží a že Prigožin prohrál boj o moc s tímto prohnaným politickým rutinérem,“ zhodnotil situaci pro server Newsweek bývalý vojenský přidělenec na britské ambasádě v Moskvě John Foreman.

Řada analytiků se zároveň shoduje, že Putin - i kdyby se chtěl Šojgua zbavit - teď nemá jinou možnost, než si ministra ponechat. Pokud si chce zachovat vlastní tvář.

„Kdyby ho Putin odvolal, vypadalo by to, jako že to udělal pod tlakem, což by byl znak slabosti,“ domnívá se Luke March, expert na Rusko z Edinburghské univerzity, se kterým mluvila televize France 24. A slabost je něco, co Putin nerad dává najevo.

Kreml by tak navíc naplno veřejně přiznal, že invaze na Ukrajinu se nevyvíjí, jak má, řekla stejné stanici Jenny Mathersová z velšské University of Aberystwyth. Stejně vidí situaci editor zahraničního zpravodajství britské stanice Sky News Dominic Waghorn. „Přistoupil by tak na Prigožinovy požadavky,“ píše.

„I když je teď jasné, že Šojgu je i uvnitř armády extrémně nepopulární, pořád existují dobré argumenty pro odmítnutí nebo odložení jeho odchodu,“ naráží Fabian Burkhardt z Řezenské univerzity v rozhovoru pro server Deutsche Welle (DW) na spekulace, že někteří ruští generálové se zřejmě přiklonili na stranu Prigožina.

Z hlediska efektivity invaze nicméně podle analytiků není pochyb o tom, že Putin má pro případný Šojguův odchod už delší dobu „nabito“. Je nanejvýš jasné, že spousta toho, co ministr svému šéfovi o válce tvrdil, nebyla pravda, řekl DW Brian Taylor ze Syracuse University v New Yorku.

Taylor navíc zdůrazňuje, že Šojgu se ministrem obrany stal jako civilista. Byť se rád ukazuje v uniformách, sám zkušenosti z armády nemá. Zodpovědnost za přehmaty na Ukrajině se tak dá elegantně přenést na ruskou generalitu.

Podobně uvažuje i vlivný americký think tank Institut pro studium války (ISW). Všímá si, že na rozdíl od Šojgua, se od vzpoury na veřejnosti stále neobjevil náčelník generálního štábu Gerasimov, natož aby pak dělal společnost samotnému Putinovi.

„Kreml se může pokusit zmírnit nevoli vůči vedení ministerstva obrany oslabením Gerasimovovy role při operaci na Ukrajině, ačkoli si (generál) velmi pravděpodobně zachová, alespoň formálně, pozici velitele operace a svou dlouholetou pozici náčelníka generálního štábu,“ píše ISW ve své čtvrteční analýze války na Ukrajině.

I v jeho případě by totiž „veřejné“ odvolání mohlo být interpretováno jako slabost a legitimizace vzpoury. „Putin si pravděpodobně cení Gerasimova především díky jeho loajalitě,“ domnívá se think tank.

To ostatně analytici považují i za důležitou přednost Šojgua. March vnímá dlouhodobé politické přežívání ministra obrany za důkaz, že v Kremlu „má loajalita tendenci převyšovat kompetenci“. Ostatně věrnost je hodnota, které si zřejmě Putin velmi váží.

Přesto ještě Šojgu nemusí mít zcela vyhráno. „Chtěl bych ho vidět naživo v televizi během jednání Bezpečnostní rady s ostatními mocenskými hráči,“ říká Foreman. Až potom podle něj bude jasnější, jak se proměnily vztahy v nejvyšších patrech ruské politiky.

„Setrvání Šojgua sníží morálku mezi generály, protože to naznačuje, že kritika hlásaná Prigožinem - se kterou část armády souzní - není vyslyšena,“ domnívá se March. Putin si také může brát čas, aby si dokázal dobře vyhodnotit, jakým směrem se ubírá veřejné mínění.

Zatím se ale situace jeví tak, že Prigožinova vzpoura nedokázala dosáhnout svého hlavního cíle. Pokud tedy její skutečnou příčinou nebylo něco úplně jiného než změna ve vedení ministerstva obrany.