„Královna mě vždy klidnila.“ Vzpomínky hvězdy britské politiky

John Bercow, jehož zvučné a protáhlé volání po pořádku – „Order!“ – znělo roky komnatami Westminsterského paláce, strávil ve funkci předsedy britské Dolní sněmovny celou dekádu, nejdéle od čtyřicátých let. S královnou se vídal pravidelně na otvírání sněmovních sezon, jménem parlamentu jí přál ve Westminsteru k šedesáti letům na trůně.

V exkluzivním rozhovoru pro Televizi Seznam vzpomíná na svá setkání s královnou, jak z ní býval nervózní, vyzdvihuje její oddanost Velké Británii a hlavně vytrvalost, kterou projevila během sedmdesáti let jako královna Spojeného království.

S královnou jste se setkal při několika příležitostech. Prováděl jste ji Westminsterským palácem, před deseti lety jste jí vzdával hold oslavnou řečí. Jako člověk, který královnu znal, jak se teď cítíte, když o ní musíme mluvit v minulém čase, protože už tu není?

Když jsem se to dozvěděl, ustrnul jsem. Normálně člověk samozřejmě nepřijímá zprávu o úmrtí někoho, komu je přes 90 – a královně Alžbětě bylo 96 – s šokem nebo žalem. Navíc nevyhnutelnost toho, že jednou odejde, tu byla vždy.

Ale pravdou je, že pro naprostou většinu lidí, a já se mezi ně také počítám, ona byla jediným panovníkem po celé naše životy. Každý, komu je pod 70, to tak má, mně je 59. Po celý můj život byla naší královnou Alžběta a má speciální místo v srdcích a vzpomínkách většiny lidí.

Většina lidí ve Spojeném království jsou příznivci monarchie, podporovatelé královské rodiny. Musím ale říct, že královna byla obdivována a vážená i mezi lidmi, kteří nejsou příznivci monarchie.

Teď jsem mluvil s jedním labouristickým poslancem, který je můj přítel – nebudu ho jmenovat – a řekl mi: „Johne, abych byl upřímný, jsem republikán. Neříkám to moc nahlas, protože moje matka by se zhrozila, ale jsem republikán, ale vždy jsem choval hodně respektu ke královně Alžbětě II.“

Její život charakterizovala a definovala obětavost, nesobectví a služba. Koncept té služby, to je něco, co převyšuje všechno ostatní v jejím životě, a něco, kvůli čemu si jí váží po celé zemi a co je velmi respektováno napříč Commonwealthem.

Lidé, kteří se s královnou setkali, se v těchto dnech často dělí o své oblíbené zážitky a vzpomínky s královnou, ať už osobní, nebo zprostředkované. Máte také nějakou oblíbenou?

Vzpomínám si, že ve Westminsterském paláci, před mnoha lety, jsme narazili novou pamětní desku. Nechal ji tam dát poslanec jménem Tony Benn, který už v té době nebyl poslancem. Ta deska tam byla bez povolení jako jeho osobní iniciativa. Ona se nad tím zasmála a řekla: „Ano, myslím, že vím, že pan Benn vždy dělá věci po svém.“ Řekla to s úsměvem, ne nepřátelsky.

Jde o to, že Benn byl aristokrat, vzešel z privilegovaného prostředí, ale byl velmi zapálený levicový socialista. Byl poslancem skoro půl století a rozhodně, rozhodně to nebyl příznivec monarchie. Podle mě nikdy neřekl nic útočného vůči královně, ale byl proti existenci královské rodiny, a to ona věděla. Ale líbilo se jí, že jen tak sám dal do paláce pamětní desku. Ta byla na vzpomínku Emily Wilding Davisonové, sufražetky a bojovnice za práva žen. To je tedy moje osobní vzpomínka na královnu.

Pak mám velmi rád jednu věc, která nepochází z mých osobních zkušeností s Jejím Veličenstvem. Jsem velkým fanouškem tenisu a četl jsem, že Roger Federer mluvil s královnou a když se ho poté ptali, co mu řekla, odpověděl s úsměvem, že by podle ní měl do úderů backhandem dávat více topspinu a mířit víc na čáru, to mě pobavilo.

Vždy mi přišlo, že uměla lidi uklidnit. Možná vás to překvapí, protože já často mluvím veřejně a lidé mě určitě nevnímají jako stydlivého, ale kdykoli jsem se s ní potkal, tak ne že bych nevěděl co říkat, ale byl jsem si velmi vědom vážnosti té chvíle.

Během těch let jsem si určitě při dvaceti příležitostech s královnou sám sobě opakoval, že se nesmím přeřeknout, nesmím říct něco špatně, nesmím zesměšnit sám sebe, ji nebo kohokoli na místě. Vždy jsem před ní velmi opatrně vážil slov. Ale ona měla takové krásné způsoby dodávající jistotu. Byla si samozřejmě vědoma, co znamená její postavení a nikdy to nezlehčovala, byla královnou naší země. Když se na vás podívala, měla takový sympatický úsměv a dobrý smysl pro humor. Uměla mluvit o čemkoli a také naslouchat komukoli o čemkoli. I když jsem byl vždy nervózní, když jsem se s ní setkal, cítil jsem, že mě uměla rychle uklidnit.

Měla na vás královnina přítomnost vliv v takovém smyslu, že jste cítil větší odpovědnost nebo motivaci jako politik pracovat pro svou zemi? Byla oním takzvaným hlídacím psem?

Vždy jsme všichni věděli, a ona nám to připomínala na každém otvírání parlamentní sezony, že tam jsme ne pro sebe, ale abychom sloužili. Myslím, že tlak, ale ne v nepříjemném smyslu, pocházel ze skutečnosti, že jsme věděli, že ona sama byla ztělesněním služby, to znamená, že svoje povinnosti vykonávala za jakýchkoli podmínek, za špatného i hezkého počasí, když jí bylo dobře i když jí dobře nebylo.

Nikdo nikdy neslyšel nic o jejích potížích, jejích problémech, jejích starostech. Vždy se soustředila na zájmy země a zlepšování podmínek pro lidi. Takže myslím, že tohle přidávalo trochu toho tlaku. Vždy, když se otevíral parlament, člověku došlo, že když k nám mluvila, sledovalo to před televizemi velké publikum, takže jsem chtěl splnit roli předsedy sněmovny dobře.

Měl jsem pověst toho, který dělá změny, nosil jsem tradiční oděv speakera, ale nenosil jsem tradiční klenoty, paruku, boty s přezkami, punčochy nebo žabó (náprsní ozdoba, pozn. red.), nic takového. Ale když přišla královna do parlamentu, vždy jsem si pomyslel, že bych si měl vzít žaket a měl se obléci vznešeněji než normálně, z úcty k ní. Důležité pro mě bylo diamantové jubileum, šedesáté výročí nástupu na trůn, kde jsem z pozice předsedy měl dlouhou řeč (a mluvil jsem spatra), ve které jsem se snažil ze všech sil vyjádřit to, nakolik jsme si jí jako členové parlamentu a lidé vážili.

Pokud jde o pohled na Alžbětin život a odkaz – díval jsem se na speciální vysílání BBC, Sky News, četl jsem spoustu tweetů – a je vidět, že při této příležitosti lidé často zmiňují ty kontroverzní věci spojené s ní a monarchií – kolonie, vztah s princeznou Dianou apod. Vnímáte tedy Alžbětu II. jako ryze pozitivní postavu, nebo byste našel nějaké výhrady?

Nemyslím si, že jsou namístě nějaké výhrady. Nikdo není dokonalý a vždy v životě budou situace, kdy by se někdo mohl zachovat jinak, včetně královny, ale to je všechno. Rozhodně bych nikdy nekritizoval, jak kdo řeší věci ve své rodině. Myslím, že zažila hodně stresu, těžkých zkoušek, život na ní zanechal šrámy, ale pro mě vždy představovala vzor manželky, matky i babičky.

Byla vždy symbolem kontinuity a zůstala jím, zatímco se vyhýbala politickým kontroverzím. Uměla se adaptovat na aktuální situaci a uměla se otevřít. Čas od času dávala rozhovory, měla smysl pro humor, třeba když natočila video s medvídkem Paddingtonem, to bylo docela nedávno, mluvili spolu o tom, že mají rádi marmeládu.

I když byla tradičním monarchou, nikdy nezamrzla a vždy byla otevřená možnostem něco změnit. Co ale nechtěla, bylo devalvovat instituci, ve které sehrávala tak důležitou roli. Neříkám, že Její Veličenstvo královna byla dokonalá, nikdo není. A pokud se mě ptáte, jestli si myslím, že existují pádné důvody pro kritiku jejího vládnutí, tak myslím, že takové důvody neexistují.

Myslím, že bychom měli vyzdvihovat pozitiva a brát na vědomí, že Alžběta II. byla po sedm desetiletí fantastickou služebnicí a reprezentantkou naší země. Dokázala být tím nejlepším pro Británii. Dařilo se jí zůstat mimo politiku, ale zvládla si vytvořit image, že je tu pro všechny. Měla sociální vědomí. Byla si vědoma této své výhody. Věděla, že jsou tu lidé, kteří trpí a chtěla pro všechny to nejlepší.

Smysl národní jednoty byl pro ni velmi důležitý a byla vždy obránkyní multirasové společnosti, ve kterou se Spojené království vyvinulo, nikdy tomu nestála v cestě a reprezentovala to. Zmiňovala, že různorodost je naším bohatstvím, které máme oslavovat.

Mohl by král Karel III. přinést monarchii a Spojenému království něco nového?

Myslím, že přinese. Asi se adaptuje na svou roli na základě toho, jak se chová už dlouho, protože odpovědnost krále je jiná. Možná tedy v budoucnu už nebude v některých svých řečech tolik kontroverzní, jako někdy býval. Myslím, že to je správně.

Ale nemyslím si, že by nějaká větší opatrnost z jeho strany měla vypadat jako slabost nebo přiznání viny za minulá slova. Již dříve dal jasně najevo, jak nahlíží na změnu klimatu, architekturu, dobrovolnictví, třeba v neziskové organizaci Prince's Trust. Až postupně převezme moc, vytvoří si svoji personu, svůj styl interakce s veřejností. Uvidíme, jaké bude jeho vánoční poselství. Bude si chtít osvojit to nejlepší, co nabízela královna, a vylepšit zbytek.

Nebude chtít být pouze replikou své milované maminky. Myslím, že bude představovat změnu. Ale myslím, že ta změna bude postupná, ne revoluční. Britové neznají revoluce, nejsou proti změnám, mají rádi reformy, které jsou postupné, a to se nám časem osvědčilo. Jsem přesvědčen, že to bude naprosto oddaný monarcha? Naprosto. Z jeho prohlášení je jasné, jak dobře je vybaven, strávil celý život přípravami, celou dobu věděl, že jednoho dne se s nejvyšší pravděpodobností stane králem.

Na začátku jste říkal, že Alžbětu II. považujete za největšího monarchu v historii Velké Británie. Určitě byste našel slova chvály na ostatní krále a královny, v čem Alžběta II. vyčnívala nad ostatními?

Řekl bych, že schopností zvládat svoje povinnosti tak dlouhou dobu, navíc v době tak rychlých změn. To je mimořádný úspěch. Velké technologické, demografické a ekonomické změny, stres a napětí v rodině, které se vždy snažila řešit a eliminovat problémy z nich pramenící. Celou dobu se dokázala naprosto soustředit na svou zemi na úkor sebe sama, což se o každém vládci říci nedá, a nevybavuji si žádného monarchu, který by se jí přibližoval délkou vládnutí.

Prostě jde o kvalitu jejího vedení, laskavost, a hlavně obrovsky dlouhou dobu trvání toho všeho. Každý den od svých 25 let. Podívejte na všechny premiéry – Churchill, Eden, Macmillan, Alec Douglas-Home, Harold Wilson, Ted Heath, Jim Callaghan, Margaret Thatcherová, John Major, Tony Blair, Gordon Brown, David Cameron, Theresa Mayová, Boris Johson a teď předsedkyně vlády Liz Trussová. Je zajímavé, a hodně lidí na to poukazuje, že královna se stihla rozloučit s odcházejícím premiérem a pak vřele přivítat jeho nástupkyni, než odešla odpočívat. Myslím, že to je naprosto vhodné zakončení úžasného života.