Osudová rána: Proč se ruská opozice nevzpamatovala ze smrti Navalného

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Není dovoleno se vzdát,“ pronesl Alexej Navalnyj ve svém dokumentu, který vyšel krátce před jeho smrtí. „Pokud se mě rozhodnou zabít, znamená to, že jsme neuvěřitelně silní a musíme tuto sílu použít,“ dodal.

Přestože poslední roky svého života strávil za mřížemi, stále platil za nejhlasitějšího kritika Kremlu. Neúnavně se vymezoval proti korupci bující v autoritářském režimu, symbolizoval naději v demokratickou budoucnost Ruska a pobízel voliče, aby podpořili opoziční kandidáty v prezidentských volbách v březnu loňského roku.

S jeho smrtí přesně před rokem, 16. února 2024, v trestanecké kolonii, kterou dodnes obestírají nejasnosti, tak pohasly i naděje opozičně smýšlející části ruské společnosti. Přestože se po smrti Navalného objevily po Rusku menší akce uctívající jeho památku, nezvedla se žádná významnější vlna odporu.

„Smrt Navalného byla z pohledu opozice samozřejmě obrovskou katastrofou. Byl to jeden z těch momentů, kdy si celá opozice, i když je dost rozdělená, uvědomovala, jaký to má význam pro ni jako celek. Myslím, že to byl jakýsi vykřičník za procesem represí, který trvá už léta a zhoršuje se už asi deset let,“ popsal pro Seznam Zprávy autor knihy o ruské opozici Graeme Robertson, který působí na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill.

Za necelý rok ovšem opozice žijící v exilu nevyprodukovala viditelnějšího nového lídra. Namísto toho se utápí ve vnitřních problémech, zatímco ruský prezident Vladimir Putin stále více utahuje šrouby.

Ruská liberální opozice se dlouho snažila prosadit v politickém systému, navzdory neustálým rozporům měla jakési zastoupení po celou dobu už od 90. let. Politické prostředí v zemi se však dramaticky změnilo s invazí na Ukrajinu a většina politických aktivistů a opozičních představitelů musela kvůli zpřísnění zákonů odejít do exilu.

Veškeré snahy o získání legitimity tak komplikuje vzdálenost opozice od většinové ruské společnosti i její roztříštěnost.

Zatímco dříve mohly subjekty oslovovat lidi v Rusku přímo, nyní jsou odkázány na sociální sítě a vzdálené kampaně. Dobře v tom funguje například platforma YouTube, ale i na ni si režim v nedávné době došlápl.

V Rusku ani v zahraničí neexistuje jednotnější subjekt, který by měl významnější podporu. Pro liberálně smýšlející opozici tak představuje výzvu i propojení s mezinárodním publikem.

Většina ruských opozičních vůdců se od prvních dnů války postavila na stranu Ukrajiny a obhajovala svobodnou, nezávislou, demokratickou Ukrajinu založenou na jejích hranicích z roku 1991.

Přestože Kyjev a liberální ruská opozice mají společného nepřítele, spolupráce mezi nimi neprobíhá. Naopak - ukrajinská reakce na smrt ruského opozičního předáka Navalného zdůraznila hloubku rozporu mezi oběma stranami.

Mnoho Ukrajinců nevnímalo Navalného ani jeho spolupracovníky jako nositele demokracie, za které jsou považováni na Západě. Smrt Navalného tak zdůraznila složitost dosažení trvalého usmíření mezi oběma sousedy, a to i v případě změny režimu v Rusku.

Mnoho Ukrajinců se stále domnívá, že ruská opozice nezašla dostatečně daleko v odsouzení zabíjení sousedů a okupace jejich území, a namísto toho vystupuje proti válce z ruského pohledu - zaměřeného převážně na ztráty ruských vojáků a dopady konfliktu na tamní obyvatelstvo.

I v tomto případě se ale těžko hledá mezi různými subjekty ruské opozice v exilu hlubší propojení. Rozpory ohledně vlastenectví, národní identity a západní orientace brání jejich schopnosti vybudovat soudržné hnutí.

Boj mezi jednotlivými skupinami navíc snižuje důvěryhodnost opozice u západních partnerů, na nichž je nyní závislá a jejichž vztahy budou v případě návratu do Ruska klíčové.

„Je to nesourodá řada jednotlivců a malých skupin, kteří v podstatě ani nepředstírají, že jsou jednotní, a nemají společnou vizi pro Rusko, kterou by prosazovali,“ popsala pro deník The Washington Post Maria Lipmanová, redaktorka Russia.Post a hostující vědecká pracovnice na Univerzitě George Washingtona.

Největší základnu má nadále Nadační fond proti korupci Alexeje Navalného, kterého se po smrti předáka ujala jeho žena. „Nemám právo se vzdát. Budu pokračovat v práci Alexeje Navalného. Budu i nadále bojovat za naši zemi a vyzývám vás, abyste stáli vedle mě,“ prohlásila minulý rok Julija Navalná.

Od té doby se setkala s vedoucími představiteli Evropské unie a obrátila se na Evropský parlament ve Štrasburku, kde vyzvala evropské politiky, aby „prošetřili“ západní aktiva Putina a jeho nejbližšího okruhu.

„Nadále šíříme naše politické smýšlení prostřednictvím sociálních médií a různých kanálů. Naše sítě mají dohromady měsíční sledovanost 22 milionů uživatelů, takže každý měsíc hovoříme s miliony lidí, z nichž drtivá většina žije uvnitř Ruska. Čelíme tak propagandě, říkáme pravdu o válce a Putinově režimu,“ popsal v rozhovoru pro Seznam Zprávy Leonid Volkov, blízký spolupracovník Navalného.

„Lidé odporující Putinovi, kteří žijí v Rusku, trpí těžkým útlakem, ale existují a nesmíme na ně zapomínat. Miliony lidí podporovaly Alexejovu práci a navzdory všemu se snaží s jeho odkazem zůstat v kontaktu. Teď už tito lidé nemohou být kvůli strachu z represí vidět, ale až se situace v zemi změní, budou těmi nejdůležitějšími aktéry,“ dodal Volkov s tím, že se nyní jakákoliv změna v zemi zdá velmi vzdálená (celý rozhovor s Volkovem zveřejníme v dalších dnech).

Dále existuje plejáda médií a občanských organizací financovaných a podporovaných bývalým oligarchou Michailem Chodorkovským, který měl dříve i blízké napojení na Putina, než ho kvůli jeho aktivitám nechal zatknout a on pak strávil v ruském vězení 10 let.

V zahraničí také funguje Free Russia Forum, které vede bývalý mistr světa v šachu Garry Kasparov a opakovaně pořádá shromáždění opozice v litevském Vilniusu. Nezanedbatelný vliv má také Free Russia Foundation, kterou v roce 2014 založili ruští emigranti ve Washingtonu a dnes má pobočky v několika zemích.

Řady ruské opozice se rozrostly ještě po únoru 2022, kdy například Ilja Ponomarev, bývalý člen Dumy, prosazoval a podporoval ozbrojenou opozici vůči kremelskému režimu. Přímo v zemi i ze zahraničí pak působí Feministický protiválečný odpor.

Většina těchto skupin má ale jen malý vliv a těžko získává nové příznivce, ať už kvůli četným pákám používaných režimem, nebo právě fragmentaci.

Řadoví aktivisté tak popisují, že významné osobnosti a velké skupiny si monopolizují vliv a zdroje, zatímco pro zapojení širší komunity dělají jen málo. Trvají na tom, že z exilu lze ještě hodně dosáhnout, včetně spolupráce s Rusy uvnitř země a navazování kontaktů s ukrajinskými lidskoprávními skupinami a diplomatickými kruhy.

Ve snahách o svržení režimu Vladimira Putina se s poměrně velkou pozorností angažují i dva opoziční politici Vladimir Kara-Murza a Ilja Jašin, kteří se loni v létě stali součástí rozsáhlé výměny vězňů se Západem.

Kara-Murza na podzim v Londýně předstoupil před britské zákonodárce a ruské lidskoprávní aktivisty a prohlásil, že pád Putinova režimu je nevyhnutelný - a až tento den přijde, opozice musí být připravena.

„Spolu s kolegy z ruské občanské společnosti budu zodpovědný za to, abychom byli na tento okamžik připraveni, protože tuto příležitost nemůžeme propásnout. Nemůžeme tento přechod zpackat. Nemůžeme to znovu pokazit,“ řekl.

Také oni ovšem naráží na bezzubost spojenou s aktivitami ze zahraničí. Právě kvůli obavám, že se odpojí od ruské veřejnosti, se Jašin dokonce vymezil proti svému propuštění.

„Odmítl jsem opustit Rusko pod hrozbou zatčení, uznával jsem se jako ruský politik, vlastenec. Své uvěznění jsem chápal nejen jako protiválečný boj, ale také jako boj za své právo žít ve své zemi, angažovat se v ní v nezávislé politice,“  řekl na první tiskové konferenci v německém Bonnu, kde vystoupil spolu s dalšími propuštěnými.

Najít někoho, kdo by reálně dokázal nahradit zesnulého opozičního předáka, je tak podle Roberstona nyní nereálné.

„Navalnyj měl v ruské opozici jedinečné postavení. Nepostrádal charisma a schopnost propojit se s velkou částí ruské společnosti, což je věc, která se opakovaně opozici nedaří. A přestože existují lidé, kteří jsou nepochybně odvážní a mají co předat, nemají tento sjednocující efekt,“ popsal expert.

Absence osobností se ukázala i během loňských prezidentských voleb, které režim zmanipuloval a Putin v nich nakonec získal přes 80 procent hlasů.

Kandidátem opozičně smýšlejících lidí se stal Boris Naděždin, který čelil kritice kvůli svému napojení na Kreml. Přesto vyvolal na Rusko nezvyklý zájem, když se začaly tvořit fronty lidí toužících podpořit ho svým podpisem a zároveň získal téměř jednotnou podporu (i když s výhradami) z exilových kruhů.

Ani jeho tak nakonec volební komise k hlasování nepřipustila.

Ruský prezident mezitím stále konsoliduje moc a stará se o to, aby jakékoliv opoziční hlasy nedostaly prostor. Po začátku války zesílil represe, které znemožňují jakémukoliv občanovi svobodně se vyjádřit. Do exilu odešla i nezávislá média.

„Je pro mě těžké si představit novou strategii, se kterou by ruské opoziční hnutí mohlo přijít. Ze všech, které už známe, zatím žádná nebyla úspěšná. Nejde si například představit, že by se v Rusku konaly stejné protesty v ulicích jako v Gruzii. Ani přes přísně střežené volby nevede cesta. Takže na jednu stranu může být ruská opozice obviňovaná z toho, že nic nedělá, ale zároveň se teď zdá, že pro ni opravdu neexistuje ani žádná cesta,“ uzavírá Roberston.