Článek
Státní hranice Slovenska s Ukrajinou nemá ani 100 kilometrů, tamní hranice však na dvou hlavních hraničních přechodech denně překonávají stovky lidí z Ukrajiny. Od začátku konfliktu jich přišlo přes třicet tisíc.
„V minulých dnech sem dorazili lidé postupně po vlnách, dnes ale přicházejí už bez ustání,“ říká po půlnoci z pondělí na úterý jeden ze slovenských vojáků hlídkující u přechodu Vyšné Nemecké nedaleko Užhorodu. Slouží společně s kolegy z finanční správy.
Po prvních hodinách a dnech, kdy na hranicích panoval lehký chaos, je vidět, že příjem uprchlíků dostal svůj řád.
Ke každé menší či větší skupině, která prošla kontrolou a vstupuje na slovenské území, hned přiběhnou ukrajinsky či rusky mluvící dobrovolníci v oranžových vestách. Mezi nimi i Olha a Bohdana Liashko. Matka s dcerou. Ukrajinky žijící už několik let v Bratislavě. Paní Olha si na dobrovolničení vzala volno v práci, její dcera má zrovna prázdniny. V Bratislavě pracuje jako učitelka.
„Já jsem tak hrdá na svoji zemi a našeho prezidenta, jako nikdy doposud,“ rozpovídá se Bohdana, když se jí ptáme, jak jako Ukrajinka žijící na Slovensku vnímá situaci ve své domovině. Zatímco na hranicích pomáhá uprchlíkům ze své vlastní země, doma v Zakarpatí zůstali její babička a dědeček. Utíkat zatím nechtějí. „Děda řekl, že vlastní zemi neopustí. Chce ji bránit,“ popisuje. Úleva z toho, že do Užhorodu zatím boje nedorazily, je na ní však znát.
Horký čaj, deky a vytápěné stany
Dobrovolníci utečence směřují ke stanům s horkým čajem, jídlem či dekami. Vedle stanů vzniklo i improvizované „tržiště“, kde visí na ramínkách různé kusy oblečení, které by se mohly hodit. Připravena jsou i nosítka na děti. Matky s malými dětmi pak mají přednost ve vytápěných stanech.
V jednom z nich se dobrovolníci zrovna věnují rodině se dvěma potomky. I přes pokročilou hodinu, je po půlnoci, se batole v růžovém kulichu k pobavení své babičky usmívá na všechny kolem. Záchranářka Jana ze Slovenského Červeného kříže jí podává hračky.
„Tahle rodina čeká na domluvený odvoz. Kvůli malým dětem ji necháváme se u nás ohřát,“ popisuje mladá žena, která na noční službu na hranicích dorazila z Trenčína.
Lidé, kteří mají domluvený odvoz, většinou z hranic mizí v řádu desítek minut hned poté, co se setkají s rodinou či přáteli, již pro ně přijeli. Rodina s usměvavým batoletem na svého zachránce čeká jen chvíli. Kolem jedné hodiny ranní je potkáváme u velkého auta s polskou poznávací značkou.
„Je to rodina mého kolegy. Odvážím je do Čenstochové u Krakova,“ říká muž, zatímco mladou maminku s dětmi a její matkou nakládá do auta. Popřeje nám vše dobré. Ostatně tahle slova na slovensko-ukrajinské hranici slyšíme skoro od každého - od vojáků, dobrovolníků, ale i unavených Ukrajinek, se kterými hovoříme.
Dva dny na cestě od Černého moře
Mnoho lidí ale přijíždí i takzvaně „na blind“. Jeden z dobrovolníků ke stanům odvádí dvojici žen. Na rozdíl od jiných uprchlic s sebou nevezou kufr, ale každá má jen malý batoh. Mladší z žen ještě vede na vodítku psa.
Jmenuje se Hanna a spolu s kamarádkou přijela na Slovensko z černomořského přístavu Mykolajiv. Přístavní město je až na jihu Ukrajiny mezi těžce zkoušeným Chersonem a Oděsou.
Na paní Hanně je vidět veliká únava. Na cestě je s kamarádkou už dva dny. Ve sklepě se musely ukrývat před ohlášeným útokem. „Směrem na Cherson jede vojenská technika z Krymu. Ostřelují ve dne v noci,“ popisuje. Vypráví to naléhavým hlasem. Je vidět, že se z otřesných zážitků potřebuje vypovídat. Její město totiž patřilo k těm, od nichž ukrajinští obránci už od začátku odráželi útoky. Podle agenturních informací se před několika dny pokoušeli Rusové u Mykolajiva vylodit.
„Byly jsme schované ve sklepě, ale rozhodly jsme se odejít. Ve sklepě sice bylo teplo díky trubkám, ale přes noc byla tma. Navíc už byly zavřené obchody s jídlem, lidé vykoupili zásoby. Šly jsme na autobusovou stanici, ale nic nejelo, prý byly zničené mosty přes řeku. Autobus do Lvova nejel,“ popisuje Hanna.
Nakonec u sebe našel dvě místa nějaký cizí muž, který odvážel děti. S ním se dostaly do Krivego Rogu, pak autobusem do Užhorodu, odkud je to už jen několik kilometrů pěšky na hranice se Slovenskem. Hanna se svojí přítelkyní a psem se s námi loučí. Jdou se zahřát do jednoho ze stanů, zatímco dobrovolníci pro ně budou shánět někoho, kdo je odveze a zajistí jim bydlení.
