Organizované mučení i únosy. Rusové stvořili „největší vězení v Evropě“

Když Melitopol loni obsadila ruská vojska, tamní obyvatelé začali hromadně protestovat. Ačkoliv okupační úřady demonstrace tvrdě potlačily a zavedly tvrdé represe, město zůstalo významným centrem ukrajinského odboje. Odpověď Rusů však byla tvrdá, odpor potírají všemi možnými prostředky.

Jak se z jihoukrajinského města stala „největší věznice v Evropě“, nedávno popsali novináři nezávislého ruského serveru Važnyje istorii. Stovky místních lidí podle jejich pátrání mučili a pronásledovali, o některých z nich nemají jejich rodiny ani po několika měsících žádné informace.

Osudy lidí, kteří se v Melitopolu rozhodli vystupovat proti okupačním úřadům, třeba vylepováním letáků, přiblížila pro Seznam Zprávy novinářka uvedeného webu. Redakce její identitu zná, ovšem z bezpečnostních důvodů ji nebude uvádět.

Zveřejnili jste článek, který popisuje detailně ruské represe v Melitopolu a vystupuje v něm několik lidí, kteří byli součástí ukrajinského odboje. Mohla byste jeden z příběhů přiblížit?

Mluvili jsme s mnoha lidmi v Melitopolu, měli jsme asi 250 stran přepisů rozhovorů a samozřejmě, že mnoho z nich se nakonec do článku nedostalo. Zahrnuli jsme tedy do textu jen některé lidi, kteří přežili mučení.

Jedním z našich hrdinů je Maxim Ivanov. Je to člověk, který zůstal žít v Melitopolu i poté, co ho začala obsazovat ruská vojska. Nesouhlasil s nimi, a tak posílal souřadnice ruských vojenských jednotek ukrajinským vojenským silám. S tím začal už v březnu 2022.

Ruská vojska se ve městě objevila v prvních dnech invaze, obsadili město velmi rychle. První dny lidé kladli odpor a říkali, ať odejdou pryč, ať jdou z naší země. Ruská armáda na to nejdříve vlastně nijak nereagovala. Pak se do města ale začalo sjíždět více vojáků, hodně ruských policistů a přesunuly se sem také tajné služby. Plně se usadily ve městě a zřídily si zde mučírny i policejní stanice. Pak začalo unášení, mučení a potlačování odboje.

Maxim, se kterým jsme mluvili, byl součástí tohoto odboje. Kromě posílání souřadnic také se svou přítelkyní vylepoval ve městě proukrajinské letáky a transparenty.

To byla forma odporu, která byla po rozšíření kontroly ještě stále nějakým způsobem možná. Bylo to velmi nebezpečné, ale všechny ty otevřené protesty a otevřená shromáždění už nemohly probíhat, protože byly tvrdě potlačeny. Ruská armáda pak také byla velmi krutá k lidem, kteří vyšli do ulic, aby dali najevo svůj nesouhlas s okupací.

Spolupráce s ukrajinskou armádou, lepení protiválečných letáků, ale i prostě mluvení s přáteli a rodinami o Ukrajině a tedy proti okupaci, to byly jediné možné formy odporu. Maxim je dělal, dokud ho Rusové v srpnu minulého roku nechytili.

Co následovalo poté?

Maxim byl pak převezen do vězení, kde byl dva měsíce těžce mučen. Myslel si, že to nepřežije. Mlátili ho mnoho, mnoho dní. V jednu chvíli řekl, že si myslí, že umírá, a požádal je o telefon, aby mohl zavolat rodičům a rozloučit se, protože si myslel, že je konec, ale oni mu to ani nedovolili. Říkali: „Ne. Pochop, že umřeš a že se to nikdo nedozví.“

Tuhle větu jsem si moc dobře zapamatovala, protože mě napadlo, že to dobře ukazuje to, co se tam děje. Stovky lidí, jsou mučeny a umírají, páchají sebevraždy, a nikdo to neví.

Melitopol označujete za největší vězení v Evropě. Jak k tomu došlo a jaký systém v tom ruská okupační vojska mají?

Ano, to byla věta ukrajinského starosty města, a je to pravda, protože jde o největší ukrajinské město kromě Mariupolu, které je nyní pod ruskou okupací. V Melitopolu nicméně zůstalo víc lidí a je tedy největší okupované město s největším počtem obyvatel. Tím pádem je tam také víc lidí, kteří kladou okupačním silám odpor a více z nich je zde také ve vězení.

Podle lidí z asistenční telefonické linky „Vikradeni Melitopoltsi“ (v překladu Unesení obyvatelé Melitopolu), kam se mohou obrátit blízcí zajatých ukrajinců, je asi 20 procent unesených lidí poté převezeno hlouběji do Ruskem okupovaných oblastí. Několik měsíců je mučí v Melitopolu a pak některé z nich posílají do Krymu nebo do věznic v Rostově na Donu.

Tam pak čelí vykonstruovaným obviněním z teroristických akcí. Obviní je, že jsou teroristé a připravují teroristické činy, že připravují zabití některých okupačních úředníků, a vymlátí z nich přiznání.

Čemu pak takto obvinění Ukrajinci čelí?

Já osobně to nemůžu s jistotou říct, ale podle jejich příbuzných ti lidé nic takového neudělali a oni je prostě donutili říct, co chtěli. Rusové je nutí říkat, co chtějí, že připravovali teroristické činy a tak dále, a to za použití mučení.

A těchto 20 procent lidí je posláno do Ruska a jsou teď v ruských věznicích a dlouho asi ještě budou, jak nám řekl právník. Podle něj není šance, že by nebyli obviněni. Soud vynese rozsudek na dvacet let vězení, nebo dokonce doživotí.

Zatím neexistuje mechanismus výměny těchto civilních vězňů na rozdíl od válečných zajatců. Právníci pracují na tom, aby se na seznamy lidí, kteří budou poslání zpět do své země, dostali i tito vězni. To se teď nedaří. Právníci ale doufají, že by tento mechanismus mohl nějak fungovat a existuje malá naděje, že by mohli být v budoucnu vyměněni.

Odhalili jste v Melitopolu také některá místa, kde docházelo k mučení osob. O jaké prostory se jedná?

Většinou jsou lidé drženi na bývalých policejních stanicích. Některé z nich mají také podzemními prostory, kde dochází k mučení. K zadržování lidí se ale používají i místa, která nejsou absolutně určena k tomu, aby tam někdo přebýval. Jde třeba o garáže nebo čerpací stanice. Lidé tady nemají kde spát. Někteří spali na zemi, na dřevěných lavicích a jídlo dostávali pouze jednou denně a v malém množství. Cely jsou většinou také úplně přeplněné.

Žena jménem Taťána mi říkala, že v její cele nefungovala toaleta a neustále z ní tekla špinavá voda. Nikdo to neřešil a v přeplněné cele žili lidé spolu s tím rozbitým zařízením, všude ve vodě. Říkala, že když ji pak pustili a ona přešla na území pod ukrajinskou kontrolou, ještě dlouho zapáchala.

První tři dny jí navíc vůbec nedávali jídlo. Podobně to měl další z našich hrdinů, s jehož ženou jsme mluvili - on je pořád v zajetí v Rusku. Říkal, že víc než týden mu nedávali žádné jídlo a dali mu jen jednu malou sklenici vody, aby neumřel.

Kolik lidí si tímhle prošlo?

To nelze říct úplně jistě. Ale zástupci Vikradeni Melitopoltsi pro příbuzné zajatých v Melitopolu mluví o tom, že od února 2022 zaznamenali 311 únosů. 107 lidí je stále v zajetí a o 56 z nich se dodnes nic neví.

Jsou si jistí, že skutečný počet unesených lidí je třikrát až čtyřikrát vyšší, protože ne všichni příbuzní vědí o této horké lince, někteří z nich nejsou obeznámeni s podobnými technologiemi a ani nevědí, jak se přihlásit, komu říct o únosu.

Zachycené výpovědi často popisují únosy, vydírání a násilí. Jsou to běžné praktiky používané ruskými jednotkami i na jiných místech?

Ano, řekla bych, že se používají stejné metody jako třeba v Čečensku. Ruské úřady unášejí lidi a používají k tomu dokonce shodný mechanismus. Například když unesli Leonida - to je jeden z našich hrdinů, dvaadvacetiletý kluk, který má schizofrenii a je už pět měsíců v zajetí, málem ho zabili.

Nedávno se jeho máma s tátou konečně dozvěděli, že je v nemocnici, protože umíral na podvýživu a na vyčerpání. Vážil 40 kilogramů, přitom byl vysoký 195 centimetrů. Poté co ho převezli do nemocnice, jeho rodiče si pomysleli, že ho konečně propustí a budou si ho moci vzít domů. To jim řekla i místní policie. Když pak ale přijížděli k nim domů, opět přišla ruská armáda a zajala ho. Prostě ho odvezli a doteď o něm nemá jeho rodina žádné informace.

Byl také mučen. Nemohl toho moc říct, protože s ním neměli příliš dobré spojení. Neměl telefon, a používal nějaký cizí, aby zavolal své mámě, a měl málo času, aby vysvětlil, co se mu stalo. Prý ho ale mučili celé měsíce, bili ho a jednou ho zbili tak silně, že nemohl jít čtyři dny na záchod. Své matce pak řekl: „Jsem v pekle“.

A takhle jsme pojmenovali i naši reportáž, protože takhle lidé ta místa popisují. Je to velmi podobné tomu, co ruská armáda dělá všude.

Podobné je také to, jak fungují úřady. Například Leonidův otec šel na policii, aby nahlásil, že se jeho syn pohřešuje. Oni to vesměs přijali a zahájili vyšetřování jeho zmizení. Přitom ale jenom předstírají, že něco vyšetřují. Pro ně je to, že ho mají vedeného jako oběť, velmi užitečné. Mohou odposlouchávat telefony rodičů, sledovat lidi a oficiálně vést nějaké vyšetřování.

Ale oni ho vlastně nehledají, protože vědí, kde je. A totéž udělali například v Čečensku. Unesli lidi, mučili je a pak je hledali jejich příbuzní. Policie to nahlášení přijala a dělala z nich oběti. Tvrdili, že je hledají, ale ve skutečnosti věděli, kde ten člověk je. A to se děje i v dalších okupovaných oblastech. Je to také velmi podobné tomu, co se děje politickým i jiným vězňům v Rusku.

Zmiňovala jste příběh Maxima, kterému se podařilo dostat z mučení na Ukrajinou kontrolované území. Jak se mu daří nyní?

Říkal, že se pořád zotavuje, že nemůže pracovat, protože nemůže dělat fyzickou práci, že má polámaná žebra a nemůže se ohýbat. Stále cítí silné bolesti, protože ho dlouho mlátili kovovými předměty, má z toho polámané celé tělo.

Zotavuje se. Dostává injekce, bere prášky proti bolesti, ale trpí dále návaly. On sám říká, že čím více času uplynulo od toho, co byl zatčený skoro před rokem, tím větší psychické potíže má. Nejdříve se jeho mozek hodně soustředil na přežití, ale teď už má více času. Myslím si, že trauma vychází najevo až teď. Říká, že má velmi zlé sny a vrací se mu vzpomínky. Trauma pořád nezpracoval.